V těchto dnech mě napadají slova Františka Vaňka z Audience  „Je to všechno na hovno —“.

V Evropě vzniká první otevřeně proruská koalice a to zcela podle notiček Kremlu. V tupé a slepé snaze získat či udržet si moc si nasadila líbivou tvářičku ochrany národních zájmů. Že nic není víc v rozporu s našimi národními zájmy než kamarádšoft s těmi, kteří podkopávají bezpečnost našeho státu, je jen bezvýznamný paradox.  Historie jich je plná.

Nacionalismus narozdíl od skutečného vlastenectví nikdy nic dobrého nepřinesl. Je toxický z podstaty. Plíživý, omezený a omezující. Ničí budoucnost, partnerství, bezpečí… Jedna vlna chvástavého nacionalismu přinesla druhou světovou válku, ta dnešní vzniká uprostřed nejhorší bezpečnostní krize od té doby. Jen blázen si může myslet, že přinese něco dobrého. Opravdu si tu šílenou dobu zopakujeme?

Historie je vždy plná lidí a národů, kteří chtějí v těžkých časech věřit, že někdo má jednoduchý recept na jejich štěstí a  volebním hlasem se touží pomstít všem, kteří jim říkají něco o složitosti světa. Trefně trpký pocit dnešního evropského voliče shrnul jeden francouzský moderátor – volí  pravidelně, a přesto mu pořád chodí faktury za elektřinu, tak se  rozhodl ke vzpouře, tentokrát nepřijde, nebo bude hlasovat protestně.

I francouzské národní volby jsou o vzpouře. Líbivá tvář a vlastně docela korektní vystupování lídra francouzské extrémní pravice Barelly navoněly pro většinovou společnost kdysi neakceptovatelnou stranu. Protože nejsou ve vládě mohou poučovat, slibovat, kritizovat. Mohou být nadějí. Asi jako nová dieta, kterou začínáte s tím, že tohle bude konečně ono. Abyste se zase zklamali, ale tu bolavou a namáhavou cestu pochopení, že tudy cesta nevede, se stejně rozhodnete ignorovat a dál hledáte jinou, stejně zaručenou. Takto vstupoval do politiky i Macron. Akorát se rozkročil politicky tak, že se ocitl v pravolevém středu sám. Zůstaly extrémy. A vyrostly na něm.

A podobné extrémy rostou napříč celou Evropou. Mizí běžná politická soutěž na pravo-levém a liberálně-konzervativním spektru. Vyhrát dnes znamená zaujmout. Zaujme ten, co je mimo normu, mimo běžné spektrum. Vyhrává bizár. Trhovec, co nejvíc křičí. Dobu těchto politických trhovců zahájil Trump. A našel věrné nohsledy.

Jsem ta poslední, která  by se zastávala stádovitosti, ale chci kontinuitu. Systém, který se tu buduje od druhé světové, je ten nejspravedlivější – sociálně i právně, nejbohatší a nejstabilnější z celého světa. Má své mouchy i své zranitelné. Má ty, co jsou na výsluní i ty, co se krčí ve stínu a cítí se zapomenuti. Ale žádná síla, která v lidech probouzí jen to zlé – tupý pocit nacionalismu, vzdor proti složitosti světa a odpor k solidaritě – nemůže přinést nic dobrého.

Celé to ale také přináší pocit pachuti. Pachuti ze selhání pojistek. Selhání demokratů. Zatímco ti si okopávají kotníky a léčí vlastní mindráky tuhle ze zelené politiky, tuhle z LGBT, předhání se, kdo je víc chytrej a přestříhá víc pásek, roste tu první otevřeně nepřátelská formace, která se neštítí ničeho. Budíček! Tohle je průšvih. Až odhodí přátelské, navoněné tvářičky a zbyde jen ideové prázdno, udělají vše proto, aby se udrželi. Rusko jim rádo pomůže…

Když František Vaněk použije sládkovo „Je to všechno na hovno —“ poté co odmítne donášet sám na sebe, není v tom jen povzdech, ale i pochopení. Ale hlavně je v tom pro mne odmítnutí přijmout svět kamarádšoftů, udávání a přizpůsobení se něčemu, co je v té době norma. Říkám tedy proruským kamarádčíkům totéž: Já nemohu vidět svět stejně jako tihle sládci a trhovci…

---