Pozvání k dalšímu rozhovoru Pravého břehu přijala nově zvolená místopředsedkyně ODS Eva Decroix. Společně jsme se bavili o jejích aktuálních cílech, ale i o jejích dlouhodobých názorech. 

Na úvod se samozřejmě nabízí obligátní otázka. Na jaře proběhl Kongres ODS, který Vás zvolil místopředsedkyní, jaké jsou vaše dojmy z nové funkce?

Největší pocit je obrovský závazek, který cítím. Když jste zvolen, tak cítíte obrovskou odpovědnost a důvěru, kterou musíte naplnit, a do pár hodin se dostaví pocit, co všechno musíte udělat. Já mám rozpracovaný projekt, co chci jako místopředsedkyně dělat a kam chci ODS posunout a doufám, že se mi jej podaří naplnit. Vidím ohromný potenciál v tom, kam může ODS růst.

V předsednictvu jste jako jediná žena, a to navíc po určité době, kdy v něm žádná nebyla. Co dělat proto, aby byly ženy v ODS více vidět?

V ODS máme fakt skvělé, šikovné, chytré, sebevědomé, úspěšné ženy. A fakt jich máme hodně. Já to vidím v dámském klubu, který už běží druhým rokem a kde se nás schází kolem stovky. Jsou to ženy, které opravdu vědí, co chtějí. Ale to, jestli se v nějakém okamžiku rozhodly nebo nerozhodly jít do vysoké politiky, je v prvé řadě vždy jejich volba. A já rozumím, že se do toho každému nechce, protože to opravdu není jednoduše slučitelné s čímkoliv dalším.

Tu volbu musím respektovat. Druhou věcí je, že v ODS máme možná určitou mezeru mezi vedením a další generací, kterou musíme připravit, aby byla schopná vládnout, převzít stranu a někam jí směřovat. Na tom se dnes snažíme pracovat.

Je důležité, že ženy, které chtějí být ve veřejné funkci aktivní máme a poté je důležité je podpořit, aby mohly růst dál. Žádná žena, kterou v ODS znám, ale není ochotná přijmout nějakou nominaci jenom proto, že je žena. Chceme, aby byly respektovány naše schopnosti. Pohlaví nemá být blanketní vstupenkou k funkci. To je ponižující. Chci víc žen na vedoucích funkcích, ale vstupenkou musí být, že jsou schopné, odolné a sebevědomé, ne proto, že chceme více žen v politice.

Podobně bych se mohl zeptat na mladou generaci, protože mám pocit, že ODS je vnímaná jako strana padesátníků. Vy jste v předsednictvu nejmladší.

To podle mě souvisí s vývojovým stádiem té strany. ODS je tu 30 let a v okamžiku, kdy na tom byla možná nejhůř, nebyla pro mladé lidi zajímavá a šli jinam. A generaci mladých dnes musíme oslovit my. Musíme si ale nejdříve říct, kdo je pro nás mladý. Do 25 let, do 35 let? Jsem ještě já mladá? To je otázka číslo jedna. Druhá část souvisí s tím, že mladí lidé musí vidět potenciál ODS. Musíme obrazně řečeno mluvit jazykem jejich kmene a přinášet jejich témata, ne je shazovat ze stolu, protože jiná generace je neřeší.

Já jsem ale velmi opatrná, protože co slýchám pořád ve veřejném prostoru, je určitá degradace mladých na někoho, kdo je non stop na TikToku, kdo neumí přečíst nic, co má víc než tři řádky, kdo reaguje jen simplistická krátká videa a rychlé impulsy, a koho zajímá maximálně LGBT nebo tráva. Tahle témata samozřejmě patří do diskuze s mladými, ale pokud omezíme celou politiku pro mladé jen na toto, tak jsme vedle, jak ta jedle. Ekonomický blahobyt, bydlení, zákoník práce, rodinná politika – to všechno jsou témata která neděláme jen pro padesátníky.

Souhlasím. Nakonec nás všechny bude nejvíce zajímat, jak se budeme mít a jestli zvládneme zaplatit nájem.

Ale je to třeba i o hodnotových otázkách. Za 17. listopadem také byli mladí lidé. Jsem přesvědčená, že když je vám dvacet let, tak jsou pro vás hodnoty možná někdy důležitější než ve čtyřiceti, když už jste trošku cynik. Takže je to i hodnotách a ty musí táhnout ODS, protože vždy když toho ODS byla schopná, byla úspěšná. Není to o tom, že mladým postavíme domečky a školky, ale o tom, že je zapojíme a že budeme dělat čitelnou politiku pro jejich budoucnost.

Kdy vás osobně začala politika zajímat a nějakým způsobem formovat?

Vybavuju si tři konkrétní momenty. Můj tatínek byl ohromným podporovatelem a zastáncem Václava Klause. To znamená, že se u nás doma o politice diskutovalo hodně. Potom jsem odjela do zahraničí, takže jsem naštěstí zůstala ušetřena pádu tohoto velikána, který tedy mimochodem padá v mých očích dál, pokud je ještě kam.

Druhým momentem bylo, že se ve Francii na fakultě o politice diskutovalo velmi aktivně. Každá fakulta má politické kluby a politika je běžnou součástí debaty na právech. Aniž bych se do nich přímo zapojovala, tak jsem je registrovala a byly pro mě zajímavé.

Třetím momentem bylo, když jsem si v Jihlavě po dokončení pražské advokátní koncipientury založila vlastní advokátní kancelář. Při takovém starosvětském konzervativním způsobu života mi přišlo docela přirozené zapojit se do veřejného dění. Přihlásit se k tomu, co se děje v místě, kde jsem aktivní. Tak jak to kdysi bylo na každém malém městě, kde se do veřejného dění zapojovali faráři, kantoři, advokáti a tak dále. Pokud je člověku dáno vzdělání a má tu možnost, měl by se veřejného dění účastnit. Tak jsem se přihlásila do ODS, která mi byl i přes velké stíny, které kolem ní tehdy zůstávaly, nejbližší důrazem na individuální svobodu a odpovědnost a respekt k vlastnictví

Aktivní zapojení v politice jsem neplánovala. To přišlo až později a více méně přirozeně. Prostě najednou jsem stála v okamžiku, kdy jsem věděla, že buď budu do nekončena říkat, jak se to má dělat dobře, nebo pro to sama začnu něco  dělat. To druhé mi přišlo odpovědnější.

Vy jste vzděláním právnička a profesí advokátka, která se věnuje mimo jiné rodinnému právu. A to co dnes často rezonuje je právě otázka sladění rodinného a pracovního života. Daří se v této oblasti připravit nějaká zlepšení? 

Za prvé, vždycky to bude boj. Tím fakt musím začít, protože nejde čekat, že když přijmeme zákon, bude vše navždy jednoduché. Když chce mít člověk rodinu a zároveň má ambice nebo náročné povolání, tak musí počítat s tím, že den má 24 hodin a s tím žádný zákonodárce nic neudělá a bude to hlavně o nastavení priorit. Vlastně každodenním nastavování priorit, někdy bolavých.

Na druhou stranu si pořád myslím, že musí existovat možnost volby. U nás ta volba často není. Existují skupiny, které si nemohou vybrat, že půjdou do práce, protože prostě není žádná podpora pro péči o dítě. Za prvé to souvisí s legislativou a s tím, že žena je často vnímána jako hlavní pečovatelka, která má být doma. Jakékoliv legislativní opatření, které zapojí oba rodiče do péče, pomáhá zvýšit zaměstnanost žen. V tom okamžiku se zaměstnavatelé už nebudou ptát, kdy budete rodit a jak dlouho nebudete pracovat. Počítá se s tím, že oba rodiče budou zapojeni. Můj manžel byl na rodičovské dovolené, a dodnes máme krásné vzpomínky na toto období, protože si to moc užil a děti taky. Prvním legislativním opatřením by tedy mělo být umožnit rovnoměrné zapojení obou rodičů, ale ne to vynucovat. Respektujme autonomii rodiny a dejme jí právo volby.

Co se týče návratu do práce, dnes máme flexinovelu zákoníku práce, která by měla umožnit rodičům vrátit se po rodičovské dovolené na stejnou pozici, což je důležité, protože to motivuje rodiče k návratu do práce a umožňuje pracovat na dohodu pro původního zaměstnavatele během rodičovské dovolené.

Někteří konzervativní kolegové to neradi slyší, ale studovaným, ambiciózním ženám, které chtějí mít více děti, nelze říkat, že musí být třeba devět let doma. Po vystudování vysoké školy a nastavení kariérních cílů by měly mít možnost sladit rodinu a práci, například prostřednictvím částečných úvazků a sousedského hlídání. Žena vkládá do svého vzdělání a růstu stejné úsilí jako muž a frustrace z nenaplnění může být i překážkou pro větší porodnost. Žena, která miluje svou práci nebo ambiciózní žena nesmí být ve společnosti vnímána hanlivě a v rozporu s mateřstvím.

Je důležité vést debatu přímo s businessem a s mladou generací, protože mnoho z výše uvedených legislativních opatření již existuje, alespoň částečně, často ale nefunguje v praxi. Musíme zjistit, zda důvodem je špatné nastavení takových opatření nebo předsudky ve společnosti.

Protože upřímně, kolik každý z nás zná ze svého okolí funkčních zkrácených úvazků? A dělených pracovních míst? To už je úplně rarita. Zkrácené úvazky u nás mají legislativně i daňově mnohem vyšší podporu než zahraničí, ale přesto jsou stále výjimečné.

Jste členkou podvýboru pro problematiku domácího a sexuálního násilí. Před časem se podařilo redefinovat znásilnění. Chtěl jsem se zeptat, zda se v této oblasti plánují další kroky, třeba přísnější tresty. Jaká by vlastně měla být správná cesta? 

Prosím o zdrženlivost. Myslím, že redefinice znásilnění byla velmi důležitá, zejména z pohledu společnosti, protože převzala důležité závěry judikatury.  Tato změna je poměrně široce podpořena ve společnosti a ukazuje změnu náhledu. Ale dokud tato legislativa nebude doprovázena a doplněna aplikační praxí, nebude plně funkční. Probační a mediační služba je sice dnes legislativně funkční, ale personálně omezená, takže nemůže pokrýt všechny potřeby. Nemáme dostatečně fungující krizová centra, která nejsou dostatečně integrována do praxe. Tam dnes vidím další práci.

Proto bych nechala čas, aby si to sedlo. Mám totiž obavy, že zvýšením trestů nebo redefinicí trestného činu se automaticky nezvýší počet lidí, kteří budou tyto trestné činy hlásit. To je vlastně to, co si od toho všichni slibují, ale nejdůležitější je řešit to hned na počátku celého procesu, a ne až když se to stane. Potřebujeme zajistit, aby se tyto věci vůbec hlásily, a ještě před tím, aby k nim vůbec nedocházelo. Trest má sice odstrašující efekt, ale ne úplně, protože k těmto věcem často dochází v afektu. Nejlepší prevence je, aby ženy uměly říct „ne“. To je největší smysl celé redefinice, že celým veřejným prostorem několik měsíců rezonovalo právo říct „ne“. To považuji za úplně nejdůležitější.

Neměli bychom se tedy bezhlavě vrhat do dalších definic. Velmi podobnou otázku dnes řešíme v oblasti domácího násilí. Soudy si s tím už nějak poradí, ale je to někdy složité, protože jde o komplexní soubor různých jednání, která když posuzujeme izolovaně, přijdou nám v pořádku. Nyní se učíme, jak na to pohlížet komplexně. Velké části postižených ale pomůže už jen to, že se o něm začne mluvit. Mnohé oběti a jejich rodiny si nikdy neuvědomovaly, že to, co se děje, je druh domácího násilí, protože se to považovalo za normální.

Nejsem si úplně jistá, jestli máme jako ODS ujasněné stanovisko k některým tématům, protože jsou často vnímána prizmatem levicového aktivismu. Z mého pohledu jsou ale tato témata esenciálně konzervativní. Chránit ženy bylo vždy součástí tradiční společnosti a je to extrémně konzervativní přístup. Stejně tak ochrana dětí je pro mě zásadní.

Jako vnějšímu pozorovateli se mi zdá, že se na tomto tématu podařilo najít poměrně širokou shodu. Daří se to ve sněmovně i u jiných témat? 

Relativně. Některá témata jsou složitá, protože narážejí na vnitřní nastavení každého poslance, zatímco jiná, například rozpočet, jsou technická a řeší se podle dá se říci objektivních priorit.

Jedním z témat je dostupné bydlení. Adekvátní bydlení pro mladou rodinu je náročné najít. Na tom existuje konsenzus, ale ne na způsobu řešení. Životní prostředí je podobné téma – ochrana přírody není ani levicové, ani pravicové téma, ale opatření, která navrhujeme, se liší.

Když se pokusím navázat, pro mě je konflikt často v samotné analýze problémů. Například, když mluvíme o globálním oteplování, progresivní levice ho může chápat jako problém sociální nespravedlnosti a důsledek západního útlaku. My, jako pravicová strana, se na to díváme jinak. V tom vidím konflikt – vnímáme stejný problém, ale analyzujeme ho jinak a navrhujeme různá řešení.

Jak jsem uváděla, je důležité, jak definujeme problém a jaké nástroje používáme. Myslím si, že musíme zachovat to, co je cenné, a přistupovat ke změnám s určitou zdrženlivostí. Některé věci fungují a není potřeba vždy vymýšlet něco nového.

Vidím, že často vytváříme problémy, které vlastně nejsou. Každá generace má své vlastní téma, se kterým se ztotožňuje. V 60. letech to byli hippies, dnes je to třeba otázka transgenderu, což vnímám jako odpověď na hledání identity. Musíme být opatrní, abychom nezačlenili do společnosti něco, co by nás za dvacet let mohlo překvapit.

Vidíme to i na západních univerzitách, ideje zkrátka mají následky. Kniha Nevratné poškození o otázce transgenderu mi přijde velmi důležitá. I když jsem v ODS vnímána jako liberál, v této oblasti jsem velmi opatrná. Rodinná advokacie a mediace mi ukázaly, že lidé řeší své vnitřní problémy, hledají sami sebe a nejistota je běžná jak ve dvaceti, tak ve čtyřiceti letech. Pokud nabízíme prefabrikovaná moderní řešení, může to být nebezpečné, pokud současně nenabízíme podporu a začlenění.

Myslím, že teď už o vás nikdo neřekne, že jste liberálka. Pojďme ale na poslední otázku, jste i členka podvýboru pro podporu lidských práv a demokracie v zahraničí. Mohla byste alespoň stručně shrnout aktivity tohto podvýboru? Čistě podle názvu by si jej leckdo mohl také spojovat s určitým aktivismem. 

Na ministerstvu zahraničí máme funkční lidskoprávní odbor a odbor transformační spolupráce, ale bylo velmi složité najít platformu a prostor v rámci sněmovny, kde by se tato témata mohla otevírat, protože zahraniční výbor na to nemá kapacitu. Po zahraničních cestách jsem zjistila, že podobné platformy věnované lidským právům existují téměř ve všech parlamentech v Evropě i v Americe. Iniciativa na založení tohoto podvýboru vznikla po diskuzi s německými a americkými kolegy.

Aktuálně vedle kulatých stolů s disidenty z Ruska a Ukrajiny zvažuji v rámci podvýboru také konferenci na téma koncepce lidských práv. Postupně jsme totiž lidská práva zužovali na otázky kulturních válek, ale lidská práva mají širší význam.

Je dobré si připomínat, že některé změny v minulém režimu  u nás se podařilo dosáhnout právě cestou apelu na dodržování lidských práv jako je svoboda slova, shromažďování, právo na nezávislou justici či svobodné volby. Dnes tato stejná práva požadují lidé jinde na světě a je důležité tyto apely vyslyšet a podpořit, ať je to v Bělorusku, Hongkongu nebo jinde. Touto spoluprací nezískáváme jen dobrý pocit, ale také partnery. Prosazování lidských práv není nějaký levný aktivismus, jejich dodržování znamená také zvýšenou bezpečnost i pro nás. Víme, že diktátoři a autokraté, kteří neváhají omezit lidská práva svých občanů v jejich zemi, nemají daleko k tomu nerespektovat práva jiných států a jiných společností. Proto se musíme věnovat problémům, které i problémům za hranicemi, jako je situace na Ukrajině nebo v Bělorusku. Pro mne osobně, je velmi důležité nadále se věnovat otázce vyšetřování a budoucího souzení válečných zločinů a zločinů proti lidskosti na Ukrajině. Jsem přesvědčena, že pro budoucnost Evropy a vyrovnání se s válkou bude toto téma v budoucnu klíčové.

Vidím, ale i jiná témata a situace, nad kterými trochu zavíráme oči a přitom se nás týkají. Vezměme si třeba skutečnost, že i po několika desítkách let se Evropa stále velmi obtížně vyrovnává s těžkým dědictvím holocaustu. Nechápeme, jak se něco tak odporného mohlo stát, jak jsme to mohli dopustit.  Ani nás nenapadne ale, že nyní probíhá jiná genocida, která stojí miliony lidí život v otřesných podmínkách, opět jen proto, že patří k nějakému etniku. Mluvím o Ujgurech. Víme to a zavíráme před tím oči. Obávám se, že až se tato situace jednou otevře, budeme se s tím obtížně vyrovnávat. Přitom z této situace vědomky či nevědomky těžíme, protože Čína využívá práce ujgurských otroků, včetně žen a dětí k vyrábění levných produktů, kterými poté dumpingově ničí náš průmysl. A my se radujeme, že si to můžeme koupit levně a jsme ta součástí tohohle šíleného kšeftování s lidskými životy.

Podíváme-li se na to férově, otázka lidských práv je v tomto případě přímo spojena také s otázkou naší konkurenceschopnosti. Navíc již dnes víme, že tam jsou porušována lidská práva, tam dříve či později vznikne problém, který se nás může dotknout také. Považuji za důležité, aby pravicová konzervativní strana tato témata nesla a odmítám to, aby problematika lidských práv byla vnímána jako téma levicově aktivistické. Jde o svobodu  a odpovědnost v esenciálním smyslu slova a to je navýsost pravicová hodnota!

Rozhovor připravil Jan Hroudný.

---