Achillova pata eurorealismu

18. ledna 2019, Aleš Dvořák

V souvislosti s blížícími se volbami do Evropského parlamentu v květnu 2019 se bude na politické scéně vedle nekritických příznivců EU a jejích zásadních odpůrců častěji ozývat také třetí hlas, pro který se během uplynulých dvaceti let vžilo označení eurorealismus.

Tento postoj řeší dilema nemalé skupiny voličů, která na jedné straně lpí na výhodách členství v klubu bohatých a pociťuje zadostiučinění z příslušnosti k velké rodině evropských národů, shromážděných pod jednou střechou, avšak vadí jí absurdní přeregulovanost, dotační socialismus, přezíravost velkých zemí vůči malým, uplatňování dvojího metru a mnohé další problémy.

Manifest českého eurorealismu, vydaný v roce 2001 kolektivem autorů v čele s Janem Zahradilem, poukázal na to, že po Maastrichtské smlouvě z roku 1992 určuje charakter EU převážně nadnárodní, a nikoli mezivládní princip. Z toho plyne „nepřirozené prohlubování evropské integrace směrem k federaci.“ Návrat k potlačenému mezivládnímu principu manifest označil za žádoucí pro ČR.

Během osmnácti let, jež nás od té doby dělí, však kvapným tempem pokračoval neblahý pomaastrichtský vývoj. Lisabonská smlouva v roce 2008 u zákonodárců eurorealistické ODS narazila jen na chabý odpor – pouze menšina hlasovala proti, zatímco většina dala přednost krátkodechým politickým zájmům a obchodům.

Ideologie, která nepřipouští diskusi

K tomu dodejme, že žádný eurorealistický pokus otevřít primární právo EU a vrátit významný díl pravomocí na národní úroveň se neuskutečnil. Pokud se občas podařilo přibrzdit příval sekundární legislativy, nešlo o víc než kosmetické vylepšení reality, jež na celkovém směřování neměnilo zhola nic.

Postupem času se stále jasněji ukazuje, že eurorealismem nabízená politická řešení jsou z podstaty věci neúčinná. Evropská komise (EK) jako legislativní motor integrace je z politických souvislostí prakticky vyvázaná, přičemž Evropská rada (ER) ani Evropský parlament (EP) ze strukturálních důvodů nepředstavují její odpovídající protiváhu, ale spíše jen více či méně účinné filtry v normotvorném procesu. Politicky vyjednané hlasovací koalice v ER a EP proto mohou v optimálním případě celkový pohyb přibrzdit, leč nemohou si vynutit zastavení a zařazení zpětného chodu.

K takto rozdaným kartám přiložme ještě trumfové eso neomarxistické ideologie, jež má sice neformální, zato neotřesitelné postavení ve všech nadnárodních strukturách. Žádný politický argument opřený o vůli voličů není dost pádný, aby mohl uspět proti ideologickým premisám, které diskusi nedovolují. Tam, kde se tématu zmocnila ideologie, se totiž ke stolu nepřipouští zdravý rozum. Co tedy dělat, jestliže z řetězu utržené unijní byrokracii není možné úspěšně čelit standardní politikou?

Domnívám se, že cestou není teoretické promýšlení návrhů zásadních reforem EU a snaha o jejich politické prosazení, ale spíše každodenní zápas o jednotlivosti, vzdorovitost v orbánovském duchu. Držet pevné, zásadové postoje a dávat bez ustání ve známost, že z nich neustoupíme. Pokud se v nepřijatelných záležitostech nepodaří vyjednat výjimku, nezaleknout se zdviženého prstu právních puristů a setrvat v negaci i za cenu sankcí. Ač to možná nezní příliš seriózně, soustředit se na konkrétní záchranné kroky a nechat se překvapit, kam se bude další vývoj ubírat a před jaká nečekaná rozhodování nás sled událostí postaví.

Inspirace Václavem Klausem

Poučením nám v této souvislosti může být již pozapomenutá zkušenost s dělením Československa v roce 1992. Rád bych se na tomto místě zaměřil na rozdíl mezi státoprávní vizí a reálným výsledkem u dvou výrazných osobností polistopadové politiky, Jána Čarnogurského a Václava Klause.

Předseda KDH Čarnogurský původně zformuloval vizi „slovenské stoličky a hvězdičky“, představu, podle níž mělo Československo společně doputovat do Evropských společenství a ve chvíli vstupu se rozejít do dvou samostatných národních států. Vize to byla zprvu pobuřující, avšak zcela racionální, možná až příliš chladně zkalkulovaná na to, aby měla potenciál chytit slovenské voliče za srdce. Čarnogurský si od československé cesty ke slovenské samostatnosti (jež se tehdy odhadovala maximálně na deset let) pravděpodobně sliboval prosazení radikálnější, českou stranou tlačené ekonomické reformy, zásadnější debolševizaci, ale i snazší diplomatické vyjednávání vstupních podmínek pod zavedenou značkou a s vahou patnáctimilionového státu.

Z voleb v červnu 1992 Čarnogurský vyšel jako poražený Vladimírem Mečiarem, mužem emotivního založení a silného politického instinktu, jenž po státní samostatnosti Slovenska nijak zvlášť netoužil, a přesto ji nakonec učinil skutečností. Opoziční KDH pak hlasovalo proti všem krokům vedoucím k rozdělení federace, proti Deklaraci slovenské svrchovanosti v červenci, proti Ústavě Slovenské republiky v září i proti zákonu o zániku federace v listopadu 1992. Ján Čarnogurský, muž, který po slovenské samostatnosti hluboce a opravdově toužil, tedy nakonec do poslední chvíle donquijotsky hájil společný stát Čechů a Slováků.

Cestou není teoretické promýšlení návrhů zásadních reforem EU a snaha o jejich politické prosazení, ale spíše každodenní zápas o jednotlivosti, vzdorovitost v orbánovském duchu.

Zcela jinak se odvíjela politická dráha Václava Klause. Ten byl pevně spjat s myšlenkou československého státu, nejen racionální úvahou o výhodnosti většího ekonomického celku, nýbrž i manželstvím se Slovenkou a vztahem ke slovenské zemi. Poukazoval na to, že důležitější než úmorný seriál jednání o státoprávním uspořádání – iniciovaný prezidentem Havlem a lidově nazývaný „putování po hradech a zámcích“ – je reálný vývoj politického spektra, který šel v obou částech federace vlastní cestou.

Během roku 1991 působily všechny strany rozpuštěné Národní fronty už jen na národní úrovni. Stejně omezená byla i působnost všech relevantních polistopadových stran, protože jejich mateřská lůna, Občanské fórum a Veřejnost proti násilí, se v obou částech federace ustavila a vyvíjela zvlášť. Když ale na podzim 1991 požádalo několik místních sdružení ODS, která spontánně vznikla na Slovensku, o rozšíření působnosti Klausovy strany na východ, bylo jim k 1. lednu 1992 vyhověno. A třebaže na celostátní úspěch už bylo pozdě, zůstala ODS jedinou skutečně československou parlamentní stranou, která šla do voleb 1992 s programem sice minimální, leč funkční federace.

Po volebním vítězství ODS v českých zemích a Mečiarova HZDS na Slovensku byla česká strana postavena před absurdní slovenské požadavky, s funkční federací neslučitelné (společná měna, ale dvě národní banky, společná síť zastupitelských úřadů, ale dvě mezinárodněprávní subjektivity). Václav Klaus nakonec realisticky usoudil, že jediným zodpovědným řešením je řízené rozpuštění federace. Muž, který byl hluboce oddán ideji společného státu Čechů a Slováků, stál nakonec u jeho rozdělení.

Reagujme na posuny reality

Ve světle výše uvedeného nezbývá než doufat, že eurorealisté neskončí jako zkostnatělí doktrináři, kterým proměnlivá politická realita vzala půdu pod nohama, nýbrž že dokáží lépe reagovat na významné posuny, k nimž došlo od doby našeho referenda o vstupu do Evropské unie.

Nechť jim je přepjatý racionalismus Čarnogurského vizionářství trvalým varovným mementem a Klausův uměřený realismus naopak příkladem.

Dvořák Aleš

Aleš Dvořák

historik, pedagog, státní úředník

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter