Masarykův výrok, že „demokracie je diskuse“, zná asi každý. Rozhodně se jím kdekdo zaklíná. Méně připomínané je, že T.G. Masaryk v Čapkových Hovorech zdůrazňuje také podmínky: „Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností…“. Chtěl bych vést rovný rozhovor a „přemýšlet před celou veřejností“ s předsedou vlády. Nějak to nejde. Překážky nejsou na mé straně.

Minulý týden jsem vyzval premiéra, aby se přestal vyhýbat debatě s názorovými oponenty. Od parlamentních voleb nebyl ani jednou diskutovat s politickým soupeřem např. v televizi. Za pár dní se možná zúčastní masových diskusních akcích pořádaných některými médii před komunálními volbami. Deset, možná ještě více politiků tam povede více či méně navazující monology. Jistě, proč ne. Jenže demokracie potřebuje více. Podstoupit čas od času veřejnou debatu s lídrem nejsilnější opoziční strany by mělo být součástí politické kultury premiéra demokratického státu.

Výzvou směrem k premiérovi jsem chtěl také upozornit na to, že u nás tento typ diskuse chybí. A tu, při veškerém respektu ke kvalitním moderátorům, žádný novinář nenahradí. Není to ani jeho úkol. Novináři mají nezastupitelnou úlohu, ale diskuse, která by měla zemi posouvat a inspirovat, musí být střetem názorů a koncepcí, jejichž nositeli musejí být politici.

Jako konzervativní člověk ctím mnohé tradice a nepsaná pravidla. Sdílím dokonce přesvědčení, že kdyby politici mluvili v médiích méně často, prospělo by to kvalitě politiky i důvěře v demokracii. Nemyslím si ani, že by premiér měl sedět každý týden v nějakém diskusním pořadu. Jenže od voleb uběhl pomalu rok. A některé okolnosti jsou navíc neobvyklé. Vlastně podivné.

Kupříkladu způsob, jakým tato vláda vznikla. Nemám nyní na mysli celý ten postup na hraně ústavy, ani účast komunistů na vládě. O těchto věcech jsem psal a mluvil opakovaně, na jejich nepřijatelnosti se nezměnilo vůbec nic. Méně viditelná, ale neméně závažná, je jiná věc. Během celého procesu „sestavování“ vlády od loňských voleb až do letošního června se nevedla debata o programu, o potřebách země, o ambicích, které by měly dát našemu snažení cíl. Programové prohlášení bylo napsáno jen jako formální cvičení. Ostatně pro druhou koaliční Babišovu vládu se využil s malými úpravami úřednický materiál vytvořený pro potřeby první jednobarevné vlády bez důvěry. Už dva měsíce po schválení programového prohlášení zjišťujeme, že ho za formální cár papíru považují i ve vládě – už neplatí, co je tam napsáno, a nikomu není jasné, co platí.

Nepřistupujme na takové nové politické pořádky. Vláda získala důvěru na základě programu, který se zavázala uskutečňovat. Není-li toho schopna, je to závažný signál pro voliče, že musí dostat příležitost alternativní politická koncepce. Programové prohlášení Babišovy vlády obsahuje některé věci, které jsou pro naši zemi důležité. Přesněji byly by důležité, pokud by je vláda myslela vážně.

Ve svém programovém prohlášení slibuje vláda důchodovou reformu: „Sestavíme odborný pracovní tým pro důchodovou reformu, který zhodnotí dosavadní návrhy, aktuální situaci a předpokládaný vývoj a předloží návrh řešení“. Máme za sebou čtvrtinu volebního období. Namístě je otázka: kdy? Kdy vláda nějaký návrh předloží a dokdy chce reformu prosadit? O tom neuslyšíte od premiéra ani slovo.

V programovém prohlášení vláda také slibuje: „Vytvoříme centrální portál státu, kde si občan bude moci vše vyřídit… Elektronizace musí být všude, kde je to možné – daňová přiznání, elektronické recepty, elektronická dálniční známka atd.“ Digitalizaci potřebujeme, zní to dobře. Jenže jak a dokdy už tam nějak chybí. Premiér říká, že vládu řídí manažersky. Budiž, tak to bychom se měli dozvědět, kdy si budeme moci vše vyřídit elektronicky. Pro občany je to důležitá zpráva.

V preambuli programového prohlášení je článek 5 nazvaný „Chceme začít s reformou státu“ a vláda vysvětluje: „To znamená vyrovnaný státní rozpočet a nový zákon o příjmových daních.“ Tomu rozumíme. Jenže vyrovnaný rozpočet stále nějak není. Na příští rok je plánován deficit 40 mld. Kč, i když meziroční růst příjmů je 142 mld. Kč! Kdy jindy můžeme dosáhnout vyrovnaného rozpočtu než v takto příznivých podmínkách? Kdy tedy bude mít ČR vyrovnaný rozpočet?

Jak zajistit slušné důchody i pro dnešní čtyřicátníky, jak provést rozumnou a užitečnou digitalizaci státu, jak zajistit zdravé finance – to je příklad věcí, o kterých bychom měli s premiérem mluvit. Je to vlastně nutné. „Opozice je státní nezbytností, musí plnit státně politickou úlohu, skutečný pokrok a návyk k demokratickému myšlení lze dosáhnout pouze tím, že proti vládní většině stojí opozice,“ řekl před skoro sedmdesáti lety německý kancléř Konrad Adenauer. Bez demokratického střetu a zásadní politické diskuse se nejen nikam neposuneme, ale budeme jako demokratická společnost ztrácet.

Před sto lety jsme výborně využili dějinnou příležitost. Zakladatelé naší moderní české státnosti podali výjimečný politický a diplomatický výkon, který naše společnost proměnila v pozoruhodnou ambici. Československo se zařadilo mezi 10 nejvyspělejších států světa. Dnes musíme mluvit o tom, čím na ně chceme navázat. Proč máme mít menší ambice než naši předchůdci? Co musíme udělat, abychom byli znovu mezi nejlepšími? Jde o kvalitu života lidí, o životní úroveň, o zemi, kterou jednou předáme našim dětem. Budou si oprávněně klást otázku, zda jsme měli dostatečné cíle vzhledem k možnostem, které jsme obdrželi.

Způsob, jakým dělá politiku premiér Babiš a jeho hnutí, zabíjí skutečné ambice České republiky. Ambiciózní politické cíle předseda vlády pouze simuluje. Unavuje sliby a drobnostmi, kterými hasí žízeň po skutečném úspěchu. Nepodařilo se „nakopnout“ Prahu za poslední 4 roky? Nevadí. Teď už ji FAKT nakopne. Investice za poslední 4 roky byly tak ostudně nízké, že je to snad jediná věc, za kterou bývalou i současnou vládu kritizuje i její největší spojenec prezident Zeman. Nevadí. Nyní slíbí plán ještě větších investic. Jenže vlastně ne teď. Do 10 let….

Chystáme se slavit velké výročí, za které patří uznání naším předchůdcům. Ale my sami zatím ztrácíme čas. Je potřeba začít se bavit k věci. Je čas dát našemu snažení důstojné cíle. Také proto jsem vyzval předsedu vlády, aby začal diskutovat se svými oponenty. Nelze vše vyřídit tím, že odsekne „účelovka“, „Palermo“ nebo že všechno „sám zařídí“. Zabíjí tím nejen rozumnou diskusi, jež je pro demokracii nutná, ale také ambice České republiky vrátit se na místo, kde už jednou byla. Mezi nejúspěšnější země.

---