Rozsáhlé protesty občanské veřejnosti – snad největší od pádu komunismu – představují v současné politické krizi bod zlomu. Nelze však současně nevidět jejich limity. Občanské protesty jsou především stále zahaleny deklarovanou představou, že problémem není samotná existence a povaha současné vlády, ale pouze osobní kriminální a dotační problémy premiéra. Jako by snad mohl existovat nějaký slušný a poctivý Babiš bez kauz, a pak by vše bylo teoreticky v pořádku.

Ve skutečnosti je charakter současné vlády ten největší limit. Za normálních okolností – kdyby hlavní vládní strana byla skutečnou politickou stranou, a nikoli jen agenturou práce ke službám majiteli – by tlak veřejnosti premiéra dostal také pod tlak jeho strany, respektive jeho koaličního partnera. To se však zatím neděje. Právě sem je nutné se vedle protestů zaměřit.

Společenský bojkot může fungovat

Babiš by nemohl vládnout – přesněji řečeno držet moc, protože o nějakém jejím efektivním a systematickém výkonu ve veřejném zájmu nemůže být ani řeči – bez pomoci celého počtu následovníků, počínaje ministry a jejich bezprostředními spolupracovníky. Tito lidé, vesměs bezhodnotoví a neideologičtí technokraté, jsou motivováni především dvěma věcmi: podílem na moci a pocitem společenského uznání.

Účast na moci jim bez změny vlády zatím nemůžeme odejmout, ale to druhé – respekt veřejnosti – ano. Je zapotřebí všemi možnými způsoby společensky bojkotovat představitele současné vlády, dávat jim najevo, že sice jsou ve svých pozicích legálně, nemají však naši úctu a uznání, neboť se podílí na udržování zcela nepřijatelné osoby ve funkci premiéra a na destrukci státu.

Stejně tak je nutné dávat najevo juniornímu koaličnímu partnerovi, sociální demokracii, že pokud ve vládě setrvává, zaslouží si zaniknout. Tato taktika může být účinná. Kdyby Babiš přišel o koaličního partnera – fíkový list, pokud by jeho vlastní ministři podali demisi, protože přestanou být salonfähig a nikdo jim ani nepodá ruku, ztratí Babiš schopnost předstírat, že ještě drží moc.

Neměly by rozdíly mezi konzervativci a liberály prostě ustoupit do pozadí? Bude totiž zapotřebí provést větší úkol, očistit stát.

Může se to zdát jako recept na studenou občanskou válku. Nenechme se však mýlit. V naší zemi studená občanská válka probíhá už roky: vede ji Hrad, Babiš, komunisté a Okamura proti všem, kdo si nemyslí, že momentální uchopení moci jim dává absolutní práva. Je na čase tento boj vyhrát.

Vyhrát ale v konečném důsledku nelze jinak než volbami. Jelikož zde zbývá zřejmě ještě dostatečný časový prostor, je otázkou, zda by v současné situaci neměly rozdíly mezi konzervativci a liberály (a mezi jejich různými odstíny) prostě ustoupit do pozadí. Bude totiž zapotřebí provést větší úkol, který je takříkajíc před závorkou: očistit stát. Nejen změnit premiéra a ministry, ale také provést celkovou debabišizaci státního aparátu, který je již po šesti letech vlád ANO s podporou ČSSD zamořen exponenty vládních stran, a to i na údajně odborných pozicích. To je zcela jasně patrné také z toho, že samotní ministři současné vlády jsou často rekrutováni z údajně nestranného profesionálního úřednictva.

Musíme také obnovit funkce, které jsou ve státě nezbytné, ale teď byly nahrazeny jen marketingem. Tyto úkoly se nevyhnutelně stanou hlavním tématem následujícího volebního období a jen jejich prostřednictvím zajistíme, aby příští dekáda z hlediska rozvoje společnosti nebyla ztracená tak jako ta současná. Zahrnuje to i nutnost vyřešit strukturální příčiny ekonomického a mentálního rozdělení země a obyvatel.

Velkorysost sluší vítězi

Nenechme se také mýlit v pořadí úkolů. Nejprve je nutno provést očistu státu, pak obnovu jeho funkcí při správě veřejných záležitostí a teprve potom se zaměřit na zahlazování ran a smiřování společnosti. V opačném pořadí to nikdy fungovat nebude. Velkorysost a pochopení sluší vítězi. Stojíme však proti protivníkovi či protivníkům, kteří v případě svého úplného vítězství žádnou velkorysost neprojeví, což jsme také už v řadě konkrétních případů viděli.

---