Matěj Trávníček je politolog a marketér. Dlouhodobě žije ve Velké Británii, pracoval na ústředí tamní Konzervativní strany a dnes je předsedou stranické organizace v obvodu Dagenham and Rainham. Mluvili jsme s ním o britské politice, vztahu k EU, ale i o vnitrostranických problémech konzervativců či labouristů a nadcházejících volbách. 

Nemohu začít jinak než dotazem na nedávnou korunovaci. Jak vidíte budoucnost Spojeného království pod novým panovníkem? Dojde k nějakým zásadním změnám?

Odpověď bych rozdělil na tři části. Zaprvé, nečekám zásadní změny v tom smyslu, že by monarchie padla. Od okamžiku, když se Karel III. stal králem, jeho popularita výrazně vzrostla a hlasy, že by se Británie měla stát republikou, jsou tady na ostrovech spíše záležitostí několika křiklounů. 

Odlišnou trajektorii ale může nabrat vývoj v určitých zemích Commonwealthu. Hodně se mluví o Austrálii, částečně o Novém Zélandu, který by Austrálii mohl následovat. Tam je v současnosti levicový premiér a republikánské tendence jsou dlouhodobě silné. Příští rok má proběhnout také referendum na Jamajce.

Třetím rozměrem věci je, že král sám se snaží posunout výkon svého úřadu. Snaží se být blíže lidem, být s nimi v přímém kontaktu. Více s nimi mluví a zdraví se s nimi. Takže jde i o určitý posun směrem k občanskému pojetí moci a odklon od ceremoniální obřadnosti.

U krále Karla III. mne docela zaujala jeho deklarovaná snaha modernizovat a zeštíhlit monarchii, i když on sám se v řadě ohledů projevuje spíše jako tradicionalista – známá je např. jeho obliba tradiční architektury. 

To je hodně zajímavé téma. Král se v určitých ohledech vzpírá škatulkování, což je vlastně dobře. Na jednu stranu je environmentalista známý apely na snižování emisí. Často se připomíná, že byl jedním z prvních, kdo v 70. a 80. letech tematizoval ochranu životního prostředí. Na druhou stranu je zapáleným milovníkem tradiční architektury. V Cornwallu je dokonce jedno modelové městečko – Poundbury, na jehož rozvoji se podílel a které je postavené právě v tradičním stylu. V podstatě každý si na králi může najít něco „svého“, což je moc dobře, protože to pomáhá stmelovat národ. 

Rozhodně to ale není tak, že by na trůn usedl progresivista, jak je to občas vykreslováno.

Přejdu k politice. Rishi Sunak je britským premiérem něco přes půl roku. Přišla s ním, po otřesech s Johnsonem a Truss, u konzervativců kýžená konsolidace?

Rishi je známý tím, že moc neslibuje, ale o to více toho udělá. Johnsonovi se naopak často vyčítá, že nasliboval hodně a výsledek býval horší. Rishi Sunak je ale samozřejmě premiérem teprve půl roku, takže na nějaké reálné výsledky si budeme muset počkat. Nejnovější data o inflaci ale vypadají příznivě. Zároveň se mu podařilo pokročit ve věci Severního Irska, což je neřešitelný problém ve vztazích Británie a Evropské unie, protože tam hranice musí a zároveň nesmí být. Další výzvy jsou jasné. Primárně je to problém dostupností bydlení, problém ilegální migrace a samozřejmě válka na Ukrajině. Už dnes je ale vidět, že se preference toryů stabilizovaly. Náskok labouristů je ale pořád dvouciferný, takže ještě sice nejsme z lesa venku, ale už vidíme na jeho konec. 

Vy jste zmínil téma vztahu Británie s Evropskou unií. Já jsem se chtěl zeptat, jestli se v Británii pořád v politice promítá téma Brexitu a jak jej lidé v současnosti vnímají. 

Brexit… Když v roce 2016 proběhlo referendum, tak se vystoupení hrozně dlouho táhlo, Brexit se táhl pět let, konečně nastal, ale ještě nejsme u konce. Hroty se otupují, rány se zacelují, ale téma Brexitu zůstává už kvůli tomu, že stále probíhají určité spory. Vláda se například snaží omezit vliv evropské byrokracie v britském právu. Aktuálně navrhuje zrušit asi 800 regulací. Původně to číslo mělo být asi 4000, takže je kolem toho ve sněmovně samozřejmě rušno. Hledá se, kdo za to může, jestli je to neschopnost politiků nebo odpor státní byrokracie. Když ale stát vystoupí z podobného svazku, tak asi nemůže čekat, že se situace změní ze dne na den. To ale způsobuje frustraci těch, kdo si slibovali od Brexitu razantní změny. Otázka ale je, jak by situace vypadala, kdyby Británie nevystoupila. Ta frustrace by mohla být podobná, zmíněné problémy by existovaly a lidé by z nich vinili Evropskou unii. Řada těch problémů by vlastně mohla být i horší. Například je nezpochybnitelné, že například očkování za COVIDu zvládla Británie lépe právě díky tomu, že se nemusela podřizovat přebujelé byrokracii EU.

Tady zkusím navázat. Zmínil jste problémy, které voliče trápí. Tento měsíc proběhla v Londýně konference o národním konzervatismu. Konzervativci teď čelí kritice zprava, kritici mají pocit, že Konzervativní strana, která je u moci od roku 2010, v zásadě nic moc nezměnila a neprosadila. Např. migrace je dnes na rekordních číslech. Je ta kritika relevantní?

Konzervativní strana je širokou rodinou. Pokud bych to pro českého čtenáře měl přiblížit, tak je to přibližně jako koalice SPOLU, ve které by ještě navíc byli Starostové, nějací lidi z ANO a možná i někteří Piráti. V takové straně jsou vždy různé proudy. Pro část lidí je imigrace hlavní téma. A je to logické. Mezi lidmi je značná frustrace z přílivu nelegálních migrantů, částečně však i těch legálních. Tento problém se ale dá řešit pouze částečně. 

Problém té kritiky zprava je, že neříká, co dál, kde je řešení. Na zmiňované konferenci vystoupila ministryně vnitra Suella Bravermanová, která je za migraci vlastně resortně zodpovědná. Často se řeší relokace nelegálních migrantů do Rwandy nebo doživotní zákaz vstupu pro nelegální migranty. Vždy ale narážíte na to, že Británie má mořskou hranici, kde prostě nejde postavit žádná bariéra. Takže se vlastně i samotní kritici nakonec neshodnou, jak by se ta situace měla řešit, a neumí přinést na stůl nějaký konkrétní návrh řešení. 

Já myslím, že to celkem koresponduje s tím, co psal třeba Ondřej Šmigol pro týdeník Echo, tedy že ta konference byla brilantním popsáním problémů západního světa, ale zároveň nepřinesla žádná řešení. Narazil jste ale na další zajímavé téma, což jsou jednotlivé názorové proudy v Konzervativní straně. Kdo je dnes tím dominantním proudem? A kdo by podle vás měl ve straně převážit?

Boris Johnson své názory pravidelně popisoval tak, že je zastáncem „modern progressive one-nation conservatism“. Osobně mi to nikdy moc nekonvenovalo, protože mi to přišlo jako hrozná směsice. Vždy jsem měl blíž k thatcheristům. I Thatcherová se ve své době s one-nation konzervatismem potýkala. Zdůrazňovala, že její cesta k vybudování jednotného národa je ekonomická prosperita, privatizace a svoboda.

K těm jednotlivým názorovým proudům je nutné říct, že se to dělení otřáslo s Brexitem. Když se vrátím do roku 2016 k referendu, tak jeho základním důvodem bylo, že si Konzervativní strana nebyla schopna sama rozhodnout, jestli chce z EU vystoupit. A David Cameron přišel s referendem. To dominantní dělení na zastánce setrvání a odchodu se vyřešilo samo a dnes už prakticky neexistuje. Zároveň platí, že se názorové proudy překrývají. Někdo může být ekonomický liberál a zároveň „high tory“, tedy patriotický tradicionalista, někdo další může být úplný liberál. Je tedy těžké něco přesně škatulkovat.

Když to zjednoduším tak v Konzervativní straně vždy budete mít nějaký umírněný a tvrdší proud. Ten druhý bude prostě více vystupovat proti imigraci, proti EU, za větší ekonomickou svobodu, ale i třeba za přísnější tresty a posílení policie ve vztahu k ekologickým protestům. To vidíme i v české politice, v koalici SPOLU máte na jedné straně Marka Bendu, ale i Markétu Adamovou Pekarovou. Logicky tak vznikají různé pohledy na věc, což je přirozené. Aktuálně ale v britské Konzervativní straně převažuje konsenzus a snaha se co nejlépe připravit na supervolební rok 2024, kdy pravděpodobně proběhnou volby do sněmovny, místní volby v části země, ale třeba i volba starosty Londýna. Kdyby šla strana do voleb rozhádaná, tak by to bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. 

Já se zatím pořád ptám jenom na konzervativce, ale jaká je situace u labouristů? Ti mají teď v průzkumech přes 40 %, tedy celkem bezpečný náskok. Zdá se mi, že jejich stávající předseda Sir Keir Starmer se je snaží prezentovat jako spíše středový, není to ta radikální corbynovská politika. Může to pro ně být cesta ven z opozice? 

Řekl jste to přesně. Starmer se prostě tváří jako Tony Blair 2.0 a funguje to. Ty preference nejsou vůbec špatné. Na druhou stranu labouristé budou muset brzy předložit konkrétní návrhy, co by chtěli prosadit. Ve spoustě věcí už otočili o 180 stupňů. Budou také muset najít řeč i s radikály ve vlastní straně. Abych vám to lépe představil, tak Labour Party je asi jako kdybyste v Česku posbíral lidi od středu, třeba zrovna už od zmíněné Markéty Pekarové Adamové až po stalinisty z KSČM. Za Corbyna ta strana prosazovala znárodnění některých segmentů průmyslu, legalizaci potratů v podstatě až do narození a podobně. A to jsou lidé, se kterými musí Starmer pracovat a nebude je moci zcela ignorovat. Jeho největší výzva bude předložit ucelený volební manifest (předvolební program – pozn. red.), za kterým se bude schopna ta strana sjednotit a který bude zároveň prost extremistických návrhů. 

Když mluvíme o levici, musím se zeptat na Skotsko, které bývá vnímáno jako bašta levicového progresivismu. Hrozí třeba další referendum o nezávislosti Skotska? 

Ta situace ve Skotsku z hlediska setrvání v Británii by se vlastně mohla zlepšit. Vlivem korupčních skandálů se preference Skotské národní strany hroutí. Aktuálně pořád vede, ale na její úkor posilují zejména labouristé. Z hlediska progresivismu stačí připomenout nedávný skandál již bývalé premiérky Nicoly Sturgeon ohledně transexuálních žen v ženských věznicích, kdy do nich byl umisťován prakticky každý, kdo se identifikoval jako žena. Hodně to rezonovalo v kauze Isla Bryson, kdy byl do ženské věznice umístěn člověk později odsouzený na osm let za znásilnění dvou žen, který se rozhodl podstoupit tranzici na ženu ještě v průběhu soudního řízení. Veřejnost už na tyto poměrně absurdní případy začíná reagovat, což může být určitým signálem, že ta situace není tak jednoznačná. 

Když jsme probrali celostátní politiku, tak se samozřejmě musím zeptat i na nějaký váš osobní dojem z fungování Konzervativní strany. Vás zvolili dokonce předsedou jednoho místního sdružení.

Británie má jednomandátové volební obvody a stranická struktura je kopíruje. Já jsem předsedou v obvodu Dagenham and Rainham, máme asi 150 členů. Poslancem za vedlejší obvod je Andrew Rosindell, velký přítel České republiky. S lidmi jsem se tu znal, byl jsem s nimi v kontaktu, protože jsem nějaký čas pracoval i pro ústředí Konzervativní strany. Naším cílem teď samozřejmě je, mít v našem obvodu konzervativního poslance. Teď čekáme, kdo bude náš kandidát. Výběr probíhá do velké míry centrálně. Ten, kdo chce kandidovat, podá straně registraci a je zapsán na seznam kandidátů. Z tohoto velkého seznamu jsou každému obvodu navržena dvě nebo tři jména, z nichž jedno zvolíme. Někdy je ten kandidát lokální, ale většinou kandidujete mimo svůj domovský obvod. I Thatcherová, která pocházela z Lincolnshiru a následně žila v Oxfordu, Essexu a Kentu, tak poslancovala za Finchley v severním Londýně. My jsme momentálně obvod s nejtěsnějším labouristickým náskokem v Londýně. Rozdíl v posledních volbách byl u nás méně než 300 hlasů. Pokud budou celkové preference těsné, tak by to u nás mohlo být zajímavé.

Úplně na závěr bych se Vás rád zeptal na prognózu pro příští volby.

Ty aktuální úvahy to často připodobňují k 90. letům, kdy se řeší, jestli to bude jako volby 1992 nebo spíše jako volby 1997. V roce 1992 překvapivě zvítězil John Major, v roce 1997 volby dopadly úplně naopak, John Major totálně prohrál s Tony Blairem, což vedlo k výrazným finančním problémům Konzervativní strany. Takže se říká, že to může dopadnout tak i tak. Moje osobní prognóza je taková, že výsledek konzervativců bude lepší, než říkají dnešní průzkumy.

 

Rozhovor připravil Jan Hroudný. 

---

---