Nejdříve orientace v pojmech. Demokracie může mít různé podoby. Takzvaná liberální demokracie, o níž se dnes mluví, je vlastně demokracie s levicově liberálními sklony a je svými stoupenci vydávána za jedinou možnou variantu demokratického společenského řádu. To je samozřejmě chybné: zjevně může existovat i demokracie s politikou a sklony pravicově liberálními a řekněme křesťansko-demokratickými, tedy demokracie, kterou bychom mohli nazvat „konzervativní“. Prvky takové demokracie byly občas k vidění v meziválečné i poválečné Evropě a především v USA.

Jak by se dala charakterizovat konzervativní demokracie? Jaké má hlavní parametry? Americký politolog Yoram Hazony uvádí těchto šest základních rysů: 1. veřejně sdílená náboženská tradice oproti politice postavené striktně na abstraktních rozumových konceptech, 2. sdílené přesvědčení o zákonech, které vycházejí ze „zdravého rozumu“ a ze sdílené důvěry, nikoli pouze z dokonalého zákonného popisu všech oblastí lidského života a následné nápravě, 3. vzdělání jakožto respekt k tradici, která sice může působit diskontinuitně, ale přesto je na ni možné navazovat, nikoli ji pouze programově odmítat, 4. respekt k národním potřebám a zájmům a opatrnost vzhledem ke globálním ekonomickým projektům, 5. vzhledem k nové příchozím imigrantům do národních států důraz na jejich začlenění do společnosti, 6. opatrnost při šíření liberálních doktrín ve světě a při rozhodování prostřednictvím mezinárodních institucí, které si činí nárok na arbitráž ve světových krizích.

Prvky konzervativní demokracie nepředstavují ani návrat do minulosti, ani nebazírují na společenských utopiích.

Mohli bychom namítnout, že takové úvahy jsou příliš abstraktní a příliš „americké“. Budiž, dalo by se pro Evropu něco škrtnout a něco doplnit, například ideu zastupitelské vlády oproti vládě „přímé“. Je ale zcela jisté, že některá z těchto kritérií se naší reality týkají více, než by se mohlo na první pohled zdát. Myslím, že bychom mohli zapřemýšlet o těch oblastech, které jsou pro nás dnes důležité:

1. Při chápání různých společenských fenoménů si musíme dávat pozor na jejich nepromyšlené hodnocení. Reprezentanti levicově liberální demokracie mají tendenci démonizovat všechny projevy, které nespadají do jejich představ o demokracii, a házet je do jednoho koše. Tak často nerozlišují šovinismus od vlastenectví, xenofobii od praktické obezřetnosti, netoleranci od povinného a eticky zdůvodnitelného hájení vlastních (především národních) zájmů a konečně celou Evropu od unijního projektu. Šíří představu, že svět se dělí na stoupence levicově liberální demokracie a protidemokratické autoritáře, což je nepřípustná redukce (na evropské úrovni se projevila například naposledy v prohlášení několika desítek intelektuálů s názvem „Bojuj za Evropu – nebo ji ztroskotanci zničí“). Velmi často používají univerzální nálepku „fašista“, což má bohužel starou komunistickou tradici. Kdo nesplňuje jejich představu o solidárnosti, měl by být trestán. Náš skutečný svět je ale mnohem složitější a nedá se omezit na černobílá schémata.
2. Při hodnocení středoevropského vývoje je namístě velmi důležitá otázka, jak hodnotit vývoj v zemích jako je Polsko či Maďarsko. Na rozdíl od vývoje České republiky, kde se ujala odnož „nepolitické politiky“ a kde můžeme mluvit o skutečném populismu vládnoucí politické vrstvy (jak jinak označit politiku, která likviduje ideové střetávání!), případ Polska a Maďarska je složitější. Je zkrátka namístě se ptát, zda v těchto zemích se neprosazují určité prvky konzervativní demokracie, což samozřejmě vyvolává u levicových liberálů podrážděné nebo přímo nenávistné reakce. Samozřejmě, ne vše bychom mohli označit ve vývoji těchto zemí za ideální, hodnocení je ale složité. To je ostatně vidět i u sporů v rámci EU v posledních letech. Jeden případ za všechny: maďarský důraz na ochranu vlastních hranic a na ochranu vnějších evropských hranic se v průběhu tří let protimaďarské hysterie stalo obecně sdílenou evropskou politikou, která sice není důsledně prosazována, ale alespoň občas veřejně deklarována. To vše samozřejmě neznamená, že Orbán a Kaczynský mají ve všem pravdu. Možná to ale znamená, že určité prvky jejich politiky by bylo možno označit za konzervativně demokratické, nikoli za zcela nedemokratické.
3. A poslední, ale nikoli nedůležité. Je prosazování aspektů konzervativní demokracie možné v současné České republice? Na první pohled se zdá, že je to maximálně obtížné ze dvou důvodů – tón i základní akcenty vládnutí udávají nyní socialisté s ideově nevyhraněnými pragmatiky – a na druhé straně se v podstatě nelze příliš opřít o konzervativně pravicovou českou tradici. Tu představuje v polistopadové době pouze neúspěšný pokus o modernizaci křesťanské demokracie (KDS) a konzervativní, ale nepříliš politicky prozíravá ODA, případně secesionistická strana Svobodných. Jediným úspěšným pokusem, na nějž se dá navázat, představuje konstituování konzervativního křídla ODS, které má dnes přinejmenším stejně silnou pozici jako křídlo klasicky liberální. Na ODS tedy záleží, zda vytvoří podmínky pro uplatnění alespoň některých prvků konzervativní demokracie, které by vyvažovaly jak výstřelky levicového liberalismu, tak politické extrémy typu okamurovského obchodničení s deštěm.

Prvky konzervativní demokracie nepředstavují ani návrat do minulosti, ani nebazírují na společenských utopiích. Mohou však obohatit politický program české pravice, která se musí dostat z „hlubin ponížení“ a sebevědomě se rozvinout.

---