Byl to opravdový vlastenec. 50. výročí úmrtí kardinála Josefa Berana

17. května 2019, Jiří Hanuš

Život pražského arcibiskupa a kardinála římské církve Josefa Berana je sledem dramatických událostí. Utrpení mnoha hodnostářů v době dvou totalit dvacátého století lze stěží objasnit, změřit a zvážit, a to hodnostářů napříč východním blokem: vedle Berana připomeňme alespoň týraného maďarského primase Josefa Mindszentyho, neprávem obviňovaného a uvězněného chorvatského kardinála Aloise Stepinace a s Římem spojeného unijního biskupa Josyfa Slipého. Beran nebyl jediným pronásledovaným vrcholným představitelem církve. Komunistický teror byl pravidlem, nikoli výjimkou.

Beranův osud je dostatečně znám a po dokončení beatifikačního procesu bude znám ještě lépe. Ale už to, co víme nyní, námi musí zatřást: Pankrác, Dachau, poté uzavřená internace na čtyřech odlehlých místech (Roželov, Růžodol, Myštěves, Paběnice), poté otevřená internace na dvou dalších (Mukařov, Radvanov) – jména jako z fantazijního románu. Vynucený odjezd do Říma bez možností návratu, úmrtí v zahraničí. To všechno pro jednoho drobného duchovního, velmi tolerantního, otevřeného pro diskusi s věřícími i nevěřícími, člověka, který se nebál kompromisu. Jak ale najít kompromis s lidmi, jejichž jediným cílem je destrukce církve?

V minulém století existují události, historické konstelace a lidská selhání, která nelze racionálně vysvětlit – je nakonec celkem pochopitelné, že komunisté se chovají podle své teorie zostřeného třídního boje; jak ale vysvětlit například jednání těch kněží, kteří se stavěli proti svému pastýři a dávali se ochotně do služeb totalitního systému?

Dvě cesty: Beranova a Plojharova

Mučení ve vězení, internace a nemožnost vykonávat svůj úřad musejí být strašlivé a někdy k neunesení. Zdá se ale, že pro Berana jako velkého vlastence bylo možná ještě obtížnější opustit svou domov, dát se k dispozici papeži Pavlu VI. a svým odchodem umožnit jednání církve se státem. Ten si ostatně mohl v roce 1965 blahopřát: problematický Beran odjel naplněn smutkem do svatého města, bez možnosti návratu, a na pražský stolec byl jmenován jako nový apoštolský administrátor František Tomášek.

Naše výhoda je, že víme, jak to dopadlo. Tomášek, kterého považovala komunistická moc za přijatelného kandidáta, šel nakonec cestou Beranovou, nikoli Plojharovou; cestou opravdového vlastence, nikoli zrádce. Jakýsi paradox historie a možná podnět k tomu, abychom se zamysleli nad tím, že sociální role (v tomto případě arcibiskupský post) má svůj nepominutelný – a někdy dokonce jednoznačně pozitivní! – význam.

Josef Beran ovšem udělal v Římě a na Západě za čtyři roky své nucené emigrace kus práce. Jsou po právu zmiňovány jeho proslovy na koncilu, záslužné cesty po Americe i jinde, jeho péče o studenty bohosloví. Bude výborné, když se nám dostane do rukou například výbor z jeho korespondence oné doby, který by nám mohl ukázat šíři jeho kontaktů a zájmů.

Josef Beran zemřel v nedožitých jednaosmdesáti letech v Římě a byl pohřben mezi papeži pod vatikánskou bazilikou svatého Petra, mezi ostatky Pia XI. a Pia XII., římských biskupů, kteří tvrdě kritizovali komunismus. Domů se arcibiskup dostal až čtyřicet devět let po smrti. Jeho památku si mohou všichni připomenout v chrámu svatého Víta. Kdo se nechce nebo neumí modlit, může se u jeho hrobu zamyslet nad tím, co to znamená věrnost.

Hanuš Jiří

Jiří Hanuš

místopředseda správní rady

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter