V české politické kotlině se neustále experimentuje. Móda se už velmi dlouho neprojevuje jen v šatech nebo v mobilech, ale i v politice. Skoro jako bychom se ocitli na závodišti: kdo dříve vytvoří nějaké hnutí, které bude to nejpravější, nejnovější, nejoriginálnější ze všech a které bude co nejméně připomínat stranickou strukturu, která je léta v obecném opovržení; aniž bylo řádně objasněno proč.

Poslední adepti této módní vlny jsou poněkud drsní, již v bojích ošlehaní chlapíci. Starý redaktor a senátor Jaromír Štětina, jehož názory jsou poněkud jurodivé. To mu nemáme za zlé, strávil v nitru ruského medvěda až příliš dlouhou dobu. Následuje ho zdatný politický hráč s tváří znalce pokeru Pavel Telička, jehož nejvýznamnější počin byla hádka a následné opuštění oligarchy Babiše. Skutečnost tohoto celkem odpovědného činu poněkud zatemňují různé další názory a aktivity tohoto Superevropana, běžně dostupné na internetu.

Trojici výtečníků doplňuje Jaromír Soukup, mediální magnát, který se patrně rozhodl, že už nebude podporovat druhé, kterým se nedaří, a začal podporovat sebe sama. Opravdu zvláštní svět. Mentální mapou této trojice by se mohl věnovat celý tým výzkumníků a mohl by na tento průzkum dostat velký grant Evropské unie.

Můžou za to žáby!

Víc mne však zajímají lidé, kteří studují politiku teoreticky a kteří ještě podle mne neztratili všechny kontakty s realitou, nicméně se v poslední době chovají poněkud podivně – řečeno ironicky, ale v podstatě vlídně.

V čele této různorodé skupiny stojí nepochybně Institut Václava Klause, který se svou pravicovou radikalitou dostal až k těsné blízkosti nejen antisystémového šovinismu (Okamura), ale též komunistického odporu proti současnému světu (podle hesla „Kdo jde pořád napravo, přijde nalevo!“). Pokusný balónek v podobě páně Jaklova posledního volebního pokusu naštěstí splaskl, protože čeho bychom se dočkali, kdyby se IVK stal think-tankem napojeným na Okamurovu pseudostranu, reprezentující snad skoro vše, proti čemu Václav Klaus bojoval, dokud ještě nepřišel v domácí politice o zdravý rozum.

K vyhlížení Godota se ovšem v poslední době přidali dva lidé, kterých je možno si vážit, což udivuje dvojnásob. Aktivní redaktor časopisu Echo Daniel Kaiser, díky němuž máme v podstatě slušný přehled o tom, jak smýšlí středoevropská konzervativní inteligence, přišel v posledním čísle svého časopisu (14. února) s podivnou teorií. Podle ní ODS produkuje banality, zatímco Piráti jsou v praktické politice živější, neboť nemají pověstné žáby na prameni. Pokud takto smýšlí novinář pravicového časopisu, který patří k tomu poslednímu, co se dá v této zemi číst, je to opravdu na pováženou. Kaiser ještě přitom nemá ještě věk na to, aby například zapomněl, že díky ODS není ve skutečném průšvihu od posledních voleb alespoň senát.

Kdo stále vyhlíží Godota, nemusí se ho dočkat.

Korunu tomu nasadil úctyhodný nestor české novinařiny Bohumil Doležal, který dokázal sám sebe popřít ve svém článku pro Forum24 (15. února). Ve svém – jistě oprávněném a spravedlivém protibabišovském rozhořčení – tvrdí, že musíme vyhlížet „skutečnou alternativu“, neboť Petr Fiala je příliš vstřícný k Novým pořádkům. Bohužel, i tak zkušenému pardovi jako Doležalovi se stane, že mu jeho úctyhodný protibabišovský boj zastíní reálné vidění skutečnosti. Nakonec i on se může stát obětí své myšlenkové konstrukce „Nových pořádků“, na které sice něco je, ale jen za předpokladu, že její vynálezce nebude chtít svévolně určovat, kdo do nich patří a kdo ne, a když zapomene na své zdravé stranické instinkty.

Pointa by se dala vyjádřit takto: Kdo čeká pořád něco nového, může se mu stát, že přehlédne něco, co tu dávno je. Kdo se snaží svět ohnout podle své představy, může se mu stát, že se ocitne mimo svět. Kdo stále vyhlíží Godota, nemusí se ho dočkat. Nebo, pokud bychom se rozhodli pro staropražskou verzi Samuela Becketta: „Von porád čekal, že něco přijde. Von porád čekal, nepřišlo vůbec nic.“

---