Texty

Česko – země, která řeší problémy na poslední chvíli

Ačkoliv poslední týdny plnily stránky novin spory o jména jako Miroslav Poche či Taťána Malá, v politickém smyslu to vlastně byly marginální problémy, které nijak neohrozily vznik nové české vlády. Podobné kauzy, která dnes média řeší, jsou vlastně víceméně podřadné a dílčí záležitosti, které by měly v dějinách České republiky za pár let zapadnout a nikdo, kromě pár novinářů, si už na ně nevzpomene.

Mnohem horší je, že v české politice poslední roky neprobíhá žádná zásadní debata o jakémkoliv důležitém tématu. Je to svým způsobem daň za úspěch. Přechod na tržní hospodářství byl u nás tak úspěšný, že s panujícím systémem jsou všichni političtí aktéři a obyvatelé spokojeni. Máme druhý nejvyšší růst HDP v celé EU, nejnižší příjmové rozdíly z celé unie a téměř 100% zaměstnanost. Dokonce ani komunisté neusilují o rozbourání stávajícího systému, namísto toho handlují o trafiky ve státních podnicích.

Je mnohem jednodušší a zábavnější ekonomický růst prošustrovat za různá populistická gesta, jak to dělá vláda v demisi se slevami na jízdném. Pokusy o velkou zdravotnickou a školní reformu nikoho ze židlí nezvednou.

Naše země nemá ani žádné zásadní vnitřní problémy. V celé Evropě není stabilnější země než Česká republika: Snad každý evropský stát má alespoň nějaké potíže s etnickými menšinami. Češi je nemají. Naše menšiny, třeba Vietnamci, kteří jsou plně asimilované a není s nimi spojen ani ten nejmenší stín problémů. Všichni se také domluvíme po celém území stejným jazykem a nemáme žádné ztracené bratry v příhraničních oblastech jako třeba Maďaři. Nevedeme ani žádné územní spory, otázka Sudet nebo Těšínska je dávno passé.

Česko také neprožívá dramatické rozdíly mezi voliči ve městě (metropoli) a mimo něj. I v Praze, ačkoliv se občas tváříme, že to tak nebylo, vyhrálo volby ANO a Miloš Zeman tady skončil na druhém místě. Dělení na Prahu a zbytek republiky je čirou fikcí. Nemáme ani velké ekonomické rozdíly v rámci státu, jako mají například Poláci a Němci mezi západem a východem země. Nic takového neznáme. Stejně jako vysokou nezaměstnanost mladých, která dusí země jižního křídla EU. Snad jediným palčivým socioekonomickým problémem, který Čechy tíží, je celkové daňové zatížení práce, které je vyšší než např. ve Švédsku.

Importované kauzy

Když tedy žádné viditelné problémy nemáme, je oblíbenou českou kratochvílí si je buď vyrobit, nebo dovézt ze zahraničí. Pokud si někdo zrekapituluje událostí posledních měsíců, zjistí, že všechna témata, která hýbala veřejnou debatou, byla bouří ve sklenici vody.

Kupříkladu hra v brněnském divadle, kde Ježíš znásilňuje muslimku, vyvolala stejně negativní reakce jako protiakce formace Slušní lidé. Celá kauza za několik dní zmizela z předních stránek novin, a tak bez téměř nulového zájmu probleskla médii zpráva o tom, že kraj nakonec sporné hře dotaci nepřidělil.

Jepičí život měla i kauza o kontroverzních výrocích kancléřky Merkelové týkajících se odsunu Němců. Ze Strakovy akademie a Hradu sice zazněly hromy a blesky, ale za dva dny byl klid a nikdo si už na nic nevzpomene.

Bouřlivá debata předcházela zavedení nařízení GDPR. Stát sice implementace nařízení vyšla na celkem na 12 miliard, ale veřejnost, do té doby rozdělenou (zvláště na sociálních sítích), přestalo nařízení zajímat v první den jeho platnosti. Všechny tři kauzy mají společné to, že trvaly krátce a jejich výsledek nechával víceméně všechny klidným. Stejným způsobem dopadne i probíhající spor o manželství stejnopohlavních párů. Ať už bude výsledek jakýkoli, téma odezní stejně rychle.

Letargie v genech

Netvařme se však, že u nás žádné problémy neexistují. Vždy je co zlepšovat a naše země není výjimkou. Český stát si s sebou nese vlastně tytéž chronické problémy už pěknou řádku let: Podfinancované školství s nízkými platy učitelů, chátrající zdravotnictví s chybějícími prostředky, chudnoucí pohraničí, kde se pomalinku hromadí frustrace, nedostavěná dálniční síť a samozřejmě skoro milion lidí v exekuci. Tou skutečnou otázkou je, proč o zmíněných problémech neexistuje žádná celospolečenská debata. Nebo alespoň politická debata. Proč při zmínění daných potížích ze všech společenských kruhů je reakcí spíše pokrčení ramen a konstatování tak to prostě je než snaha je řešit. Přitom nejde o problémy nikterak extrémně finančně náročné, jakým by byla například radikální restrukturalizace penzijního systému nebo reforma daní. Českou republiku navíc netrápí ani extrémně vysoký státní dluh jako Francii, Německo a další země eurozóny, prostředky k řešení problémů tedy rozhodně jsou.

Odpověď na politický nihilismus Čechů je však nasnadě. Podle mého názoru je v naší povaze vždy nechat dojít věci až do extrému a začít je řešit až na poslední chvíli. Pokud všechno jakž tak funguje, není důvod na to sahat a cokoli měnit. Uvedená témata navíc netíží dostatečný počet potenciálních voličů, aby byla politicky atraktivní. Je mnohem jednodušší a zábavnější ekonomický růst prošustrovat za různá populistická gesta, jak to dělá vláda v demisi se slevami na jízdném. Navíc to rozhodně nažene nějaké hlasy. Pokusy o velkou zdravotnickou a školní reformu nikoho ze židlí nezvednou. Paradoxem tak zůstává, že jedinou debatou, která v posledních letech skutečně zajímala téměř každého a rezonovala v hospodách i obývácích po celé republice, bylo téma migrační krize a uprchlíků.

Je to vlastně úsměvné. Ve věci, na které se všichni víceméně shodneme, jsme schopni vyšponovat emoce na maximum, ale pokud jde o skutečné politické problémy, převládá liknavost.

Ale víceméně i ona debata spočívala v tom, že drtivá většina Čechů žádné uprchlíky nechce. Pomyslného vrcholu onen odpor proti přijímání přistěhovalců podle průzkumů ostatně dosáhl měsíc před volbami. Tomu se pochopitelně přizpůsobila i politická reprezentace v čele s ministrem vnitra Milanem Chovancem. Kdo byl proti a nenasedl na protiimigrační vlnu (Zelení), byl na místě politicky mrtvý. Nebyla to tedy ani tak debata, jako spíš utvrzování v názoru na věc, kde se nakonec instinkty Čechů potvrdily jako správné. K jestřábímu postoji na věc ostatně pomalu došel i téměř celý zbytek kontinentu, jak ukazuje poslední utahování šroubů a zpřísňování napříč Evropou.

Přitom je to všechno vlastně úsměvné. Ve věci, na které se všichni víceméně shodneme, jsme schopni vyšponovat emoce na maximum, ale pokud jde o skutečné politické problémy, převládá liknavost, pasivita a neochota řešit problémy v zárodku. To se nám však může už brzy nevyplatit. Příklad: Až se bude schvalovat nový rozpočet EU pro roky 2021 až 2027, půjde Česku o pořádný balík peněz, který může determinovat priority státu na několik let dopředu. Nikoho to ovšem nezajímá. Kromě Agrofertu.


štítky: #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter