Na okraj výročí Února 1948: Československo před sedmdesáti lety ztratilo svou státní samostatnost a stalo se specifickou formou kolonie.

O kolonialismu se v československých a českých dějinách nemluví. Výjimkou potvrzující pravidlo představují sny o „velkém Československu“ v prvních letech nové republiky, zahrnující nejen „české země“, ale i Slovensko a Podkarpatskou Rus, a v představách mnohých také jakousi středoevropskou politicko-kulturně náboženskou dominanci.

Přitom o kolonialismu by se mělo v případě Československa mluvit především v poválečné době, a to ve čtyřicetiletí 1948-1989: debaty o totalitarismu by snad mohly získat vhodný základ, neboť současné poukazy na kulturně historické kontexty a kontinuity jsou velmi slabé. Jak zní základní teze? Československo v únoru 1948 ztratilo svou státní samostatnost, respektive pod jejím pláštíkem vytvořilo specifickou formu kolonie oné mocnosti, která byla známa pod zkratkou SSSR.

Tato teze zní provokativně pouze zdánlivě. I historikové dnes považovaní za „klasiky“ mluví takto: „Moskevská strategie vůči novým členům socialistické ,rodiny‘ byla poměrně jednoduchá: byla jim sice ponechána formální samostatnost (pokud se uvažovalo o jejich přeměně v další sovětské republiky, pak tento záměr padl), avšak s podmínkou absolutního nároku Moskvy na absolutní poslušnost. Tato proměna původní zahraničněpolitické závislosti v úplnou satelizaci a sovětizaci nebyla pojištěna jen soustavou bilaterárních smluv, ale ještě závažnějšími vazbami neformálními a faktickými.“ (Tolik historik Jan Křen ve svém díle Dvě století střední Evropy.)

Satelit a jeho utopie

Konstatujme, že únorem 1948 a v jeho důsledku naplnilo Československo všechny znaky, jimiž se vyznačovaly ty nejzávislejší kolonie v Africe nebo v Asii a SSSR překonal všechny ambice koloniálních mocností v moderní éře. Nestačila jen oddanost čelných představitelů satelitů, byly vytvořeny všechny institucionální podmínky pro kolonizaci vykořisťovaných zemí: do mnoha resortů pronikali sovětští odborníci a poradci, v podrobených zemích byl nastolen teror proti velkým skupinám obyvatel, který vyvolával strach, celý aparát KSČ byl poddán sovětské marxisticko-leninské ideologii, hospodářství a industrializace probíhala podle sovětského vzoru, začaly být falšovány domácí dějiny, všechny demokratické orgány a instituce se staly poslušnou výkonnou složkou komunistické strany, demokratické, „tradiční“ právo se stalo „třídní záležitostí“ a zneužito.

Podstatné bylo to, že základem této koloniální politiky se stal pokus o vybudování utopické společnosti, založené na zcela nereálných východiscích a reáliích – podstatná byla představa o vybudování nového člověka v novém, socialistickém ráji. Kdo v něm nechtěl žít, měl v podstatě čtyři možnosti: aktivní odpor, končící často v domácím gulagu, „držet hubu a krok“, aktivní kolaboraci s novými vládci nebo pokus o útěk z tohoto ráje, což nebylo právě snadné. Je tragikomické sledovat, že existovali lidé, kteří během čtyřiceti let dokázali vystřídat všechny čtyři polohy. Paraxoxy tohoto režimu byly značné. Někdo se například mohl ocitnout ve vězení, aniž by věděl proč.

Co je to samostatný a sebevědomý stát, nevíme úplně přesně dodnes.

Nepochybíme tedy, pokud nazveme Československo v letech 1948-1989 kolonií. Na tom nic nezměnilo ani Pražské jaro, i když husákovský režim měl poněkud jiné parametry než gottwaldovský. Na satelitní povaze československého „pseudostátu“ se nic nezměnilo a o koloniích liberální éry se mohlo Československu jen zdát.

I proto byla revoluce z roku 1989 ve své podstatě pozitivní a zásadní změnou. Československo (a brzy Česká republika) přestalo být sovětskou kořistí, neboť se imperiální kolos naštěstí poroučel k zemi. V roce 1989 jsme se stali sice křehkou, ale svéprávnou a relativně samostatnou zemí, která si znovu sama začala budovat svou přítomnost a budoucnost. Čtyřicet let stavu totální koloniální podrobenosti udělalo samozřejmě své, i když jsme v naší kolektivní paměti měli jak konstituční rakouskou éru, tak první republiku. Co je to samostatný a sebevědomý stát, ale nevíme úplně přesně dodnes. Kdo by se divil: jsme přece postkoloniální zemí. Snad bude stačit pověstných, vysněných, Masarykových padesát let na to, abychom se dostali z nejhoršího.

---