Před nedávnem se premiér Petr Fiala doprovázený početnou delegací podnikatelů vrátil z důležité diplomatické mise v Asii. Za deset dnů společně navšívili šest zemí: Filipíny, Indonésii, Singapur, Vietnam, Kazachstán a Uzbekistán. Tato cesta byla důležitá nejen pro naše podnikatele, ale byla významná i ze strategického hlediska.

Svět se nám doslova mění před očima, vše se posouvá až závratnou rychlostí a není proto možné soustředit se jen na situaci u nás doma. Karel Havlíček okomentoval premiérovu cestu slovy, že mu „připomíná tak trochu sedláka, kterému hoří stáj a on vyráží do města nakoupit sedla“. Pan exministr ale zapomněl, že žijeme v jiném světě, který americký politolog Fareed Zakaria označil jako „postamerický“ či jako „vzestup zbytku světa“. Český premiér nám svojí cestou pomohl otevřít dveře na kontinent, který pravděpodobně bude lídrem tohoto století. Asijský intelektuál Kishore Mahbubani měnící se realitu dobře popsal v knize s výmluvným názvem Asijské 21. století. Asie je se 4,7 miliardami obyvatel zdaleka nejlidnatějším kontinentem, takzvaný Indo-Pacifik tvoří více než 42 % světového HDP a zahrnuje pět z patnácti největších ekonomik. Ať se nám to líbí nebo ne, moc se přesouvá východním směrem a my na to tento trend musíme reagovat.

Jak jsme již zmínili, návštěva těchto zemí měla významný obchodní, ale především strategický rozměr. V každé zemi na naše podnikatele čekají významné obchodní příležitosti, o čemž svědčí i fakt, že přímo na místě došlo k podepsání 21 konkrétních smluv a memorand. Díky této cestě budou mít české firmy, jako například Škoda Auto, možnost účastnit se tendru na výrobu vlaků za 10 miliard Kč v Uzbekistánu nebo se podílet na výstavbě nového hlavního města Nusantary v Indonésii. Jednalo se také o dodávkách českých letadel na Filipíny nebo nanotechnologií pro Vietnam a Indonésii. Nezapomeňme ale ani na klíčová jednání o nerostných surovinách ze Střední Asie, konkrétně uranu a mědi z Uzbekistánu. Nejen Česko, ale celá Evropa dlouho zanedbávala diverzifikaci dodávek nerostných surovin, a tak potenciál tohoto regionu zůstával nevyužit a Evropa zde vyklízela prostor Číně.

Tím se dostáváme k druhému podstatnému bodu: Premiér vedle obchodního opakovaně zmiňoval i mocenský faktor. Některé asijské státy mohou podle Fialy „do jisté míry vytvářet protiváhu čínské dominanci“. Zatímco Čína, zejména ve Střední Asii, každým dnem zvyšuje svůj vliv a de facto monopolizoval přístup k nerostným surovinám, Západ tomu jen nečinně přihlížel. Asijská politoložka Yang Jiang na toto téma publikovala zajímavou analýzu, kterou lze shrnout slovy, že Západ má hodně co dohánět. Není možné ponechat místní trhy jen Číně a Rusku, aktivní diplomacie musí otevírat dveře, které dlouho zůstávaly zavřené.

Pokud budeme postupovat promyšleně, můžeme tyto státy získat na naši stranu a profitovat z toho. Není to tak, že se všichni dají lacině koupit čínskými investicemi a na nás nic nezbude. Mnoho z nich si rostoucí čínský vliv nepřeje. Například, paradoxně, komunistický Vietnam se postupně posouvá do role nového spojence při zadržování Číny a aktivně se snaží být partnerem pro firmy ze Západu. Tomuto trendu se musí přizpůsobit i česká diplomacie. Je to pochopitelně běh na dlouhou trať a cíle můžeme dosáhnout jen tehdy, pokud se budeme dívat hodně dopředu, ale je nesmírně důležité, že první kroky již byly učiněny. Proto si velmi važme těch politiků, kteří dokáží vidět dál než jen na čísla z průzkumů popularity a zajišťují  budoucí prosperitu, i když se jim někdo doma snaží podpálit stáj.

---