Cesta z ústavní krize. Jmenování premiéra na návrh sněmovny

12. června 2019, Jiří Nantl

Specifickým faktorem politického vývoje v současné krizi i v celé poslední dekádě je role prezidenta při sestavování nové vlády a při výběru jejího předsedy. Zavedení přímé volby prezidenta – nesporně v kombinaci s osobností Miloše Zemana – smazalo řadu dříve uznávaných konvencí a také odstranilo přirozený respekt prezidenta k Parlamentu a k politickým stranám. Prezident totiž dříve alespoň v prvním období věděl, že bude důvěru politických stran přinejmenším ještě jednou potřebovat.

Výsledkem je zásadní proměna našeho ústavního systému. Ten je postaven na vzájemném vyvažování jednotlivých mocí – zákonodárné, výkonné a soudní – a také různých orgánů uvnitř jednotlivých odvětví moci (Poslanecká sněmovna a Senát, prezident a vláda, Ústavní soud a soudy obecné). Zavedení přímé volby prezidenta při ponechání ostatních mechanismů beze změny tuto konstrukci zcela vychýlilo.

Nebavíme se zde o žádné teoretické spekulaci. Za šest let od první přímé volby prezidenta jsme to zažili hned dvakrát: v prvním případě prezident instaloval svou osobní vládu mimo schéma stran v Poslanecké sněmovně, ve druhém případě jmenoval a bez důvěry sněmovny dlouhodobě udržoval ve funkci vládu menšinovou, založenou na jediné parlamentní straně, která reprezentuje necelou třetinu voličů.

Vláda, která formálně odpovídá sněmovně za výkon části kompetencí prezidenta, je ve skutečnosti na prezidentovi závislá přinejmenším stejně jako na sněmovně.

Tato proměna vztahů prezidenta, vlády a sněmovny nesporně hraje roli i v probíhající krizi kolem Andreje Babiše. V případě demise vlády by prezident patrně jmenoval stejného premiéra, jak se dříve vyjádřil, nebo by znovu dosadil vlastní vládu.

Skutečně podstatné je, že tytéž faktory budou ve hře i po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, které se předpokládají v roce 2021. Můžeme očekávat, že bude-li ANO první na čáře, prezident znovu jmenuje jeho vůdce, a to bez ohledu na parlamentní většinu nebo koaliční potenciál. S ohledem na dlouhodobé politické spojenectví prezidenta s ANO a na to, že bude Miloš Zeman zbaven všech omezení, protože se tou dobou bude blížit konci druhého mandátu, nemůžeme vyloučit ani to, že by mohl postupovat zcela bez ohledu na volební výsledky a konfiguraci příští sněmovny.

Tato konstalace má celou řadu důsledků, včetně toho, že vláda, která formálně odpovídá sněmovně za výkon části kompetencí prezidenta, je ve skutečnosti na prezidentovi závislá přinejmenším stejně jako na sněmovně.

Malá změna ústavy, velký krok pro ČR

Je proto čas obnovit ústavní rovnováhu a zajistit, aby prezident nemohl nekontrolovaně dominovat politickému vývoji. Toho by bylo možné dosáhnout změnou ústavy, která by stanovila, že předseda vlády je jmenován na návrh Poslanecké sněmovny. Taková ústavní úprava, která v různých podobách existuje v celé řadě evropských zemí, by zajistila, že zformování vládní koalice by efektivně předcházelo jmenování předsedy vlády. Odpadla by podivná koexistence dvou premiérů v době sestavování vlády, a hlavně by odpadl celý režim „pokusů“ o získání důvěry a období, kdy vláda již naplno vykonává své pravomoci, ačkoli přitom ještě nezískala důvěru, nebo ji dokonce ani nikdy nezíská.

Přirozeně by bylo nutno ošetřit řadu důležitých detailů, zejména postup v případě, že by Poslanecká sněmovna k designaci premiéra v určité lhůtě nedospěla. Obecně by však šlo o lepší systém, který by lépe odrážel princip, že v poměrném volebním systému je vítězem voleb ten, kdo sestaví koalici.

Tato změna by byla strategickým krokem nejen ve vztahu k příštím parlamentním volbám a očekávatelnému vývoji poté, ale také s ohledem na nemalou pravděpodobnost, že přímá volba bude i nadále generovat prezidenty bez konsensuálních a nadstranických motivací, kteří dost možná budou do ústavního stroje házet vidle, místo aby se starali o jeho hladký chod.

Dosavadní pravidla jmenování vlády přestala fungovat a čas od času se dostávají do kolize s klíčovým principem, že vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně.

Předložení takového návrhu by rovněž byla dobrá příležitost navázat jasnou a pozitivní akcí na protestní vystoupení občanské veřejnosti z posledních měsíců. Pro opoziční strany může být program logického posílení role parlamentu vůči vládě konkrétním prvním krokem, na kterém by se mohly snadno shodnout. Nápad by mohla podpořit i sociální demokracie, zejména pokud by se stranám podařilo přesvědčit občanskou veřejnost, že dává smysl se za takový návrh postavit. V neposlední řadě by věc patrně měla naději na příznivé přijetí v Senátu – jak s ohledem na jeho složení, tak s ohledem na vztahy s prezidentem. Připomeňme, že ústavní zákony nepodléhají prezidentskému vetu.

K ústavě je jistě vždy dobré přistupovat konzervativně, s jemným citem a respektem. Jenže v tomto případě by nás právě tento respekt k ústavě a její koncepci měl vést k poznání, že dosavadní pravidla jmenování vlády přestala fungovat a čas od času se dostávají do kolize s klíčovým principem, že vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Je čas jednat, aby už příští sněmovní volby mohly naplnit smysl, který mít mají. Jak podle ústavy, tak podle očekávání veřejnosti.

Nantl Jiří

Jiří Nantl

ředitel CEITEC, expert ODS pro výzkum a inovace

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter