V Číně žije téměř pětina celkové lidské populace na Zemi, na jejím území se ale nachází pouze šest procent světových vodních zásob. Pitné vody se tak nedostává milionům Číňanů. Přestože podle definice OSN nastává vodní nedostatek až v momentě, kdy na určitém území vychází na jednu osobu méně než 1000 m³ čisté vody a v Číně tyto hodnoty dosahovaly v roce 2017 na první pohled mnohem lepšího průměru 2075 m³, stále se jedná v porovnání se světovým standardem, který je 3776 m³, o výrazně podprůměrný výsledek. Podle měření tzv. „water stress level“, tedy stavu, v němž poptávka po vodě v daném období převyšuje její dostupnost nebo v němž špatná kvalita vody zabraňuje jejímu využití, se pak Čína umístila na nelichotivé 56. příčce.

Od roku 2000, kdy v Číně neošetřenou vodu pravidelně pilo více než 245 milionů lidí, se díky modernizaci situace zlepšila a tento počet se snížil v podstatě na třetinu. Modernizace s sebou ale přinesla řadu dalších problémů. Industriální znečištění a s ní spojená velká urbanizace ztížily zásobování velkých měst dostatečným množstvím nezávadné vody. S rostoucí spotřebou se totiž také o 50 % zvýšily emise odpadních vod. I v nejrozvinutějších městech země musí mnoho domácností pro své bezpečí vodu převařovat a filtrovat kvůli dlouhým rokům systematického zanedbávání vodního a odpadového hospodářství.

V dnešní době, kdy hybridní války převládají nad klasickými a státy využívají jiných než konvenčních prostředků k dosažení svých cílů, se jedním z těch účinnějších politicko-mocenských nástrojů stala právě voda. Ačkoliv Čína sama trpí nedostatkem udržitelných vodních zdrojů, pramení na jejím území deset toků důležitých pro jedenáct zemí. Navíc, vzhledem k tomu že Čína drží nadvládu nad Tibetem, kontroluje i Tibetskou náhorní plošinu, jíž se přezdívá „třetí pól“, protože zdejší ledovce poskytují zásoby vody pro mnoho asijských řek. To znamená, že může rozhodovat například o rozmístění přehrad a tím ovlivňovat vodní přítoky do ostatních států kontinentu.

Voda se tak pro Čínu stala jakýmsi paradoxem, kdy na jednu stranu trpí nedostatkem pro vlastní obyvatele, ale zároveň má díky ní účinnou páku na okolní země, kterými díky svým pramenům může pomocí „utažení kohoutků“ manipulovat. To ovšem neplatí pouze pro čínské sousedy. Ukázkovým příkladem může být i ruská Sibiř. V předchozím článku jsem zmiňovala rostoucí čínské tendence na tomto území a zájem o vodní zdroje, především pak o jezero Bajkal. To mělo dle plánu zásobovat vodou suchý severozápad Číny pomocí tisíc kilometrů dlouhého potrubí přes Mongolsko a představovat ekologické řešení a ekonomickou pomoc pro těžce zkoušenou oblast Gansu a především její hlavní město Lanzhou. Ruští experti nicméně varují, že jezero Bajkal sice je nejhlubší sladkovodní zásobárnou vody na světě, masivní odběr by však způsobil nezanedbatelný pokles hladiny, který by mohl vést k likvidaci místního ekosystému. Z hlediska efektivity jsou navíc vhodnější řeky Jenisej a Angara s mnohem vyššími ročními přítoky.

Přestože Rusko dalo nejdříve návrhu na vytvoření potrubí čerpajícího bajkalskou vodu do suché čínské oblasti zelenou, soud nakonec v reakci na petici rozhodl o nezákonnosti podobného záměru. Situace totiž ještě více umocnila obavy místního obyvatelstva ze ztráty Sibiře v čínský prospěch. Petice upozorňovala například na to, že zařízení čerpající vodu do Číny zablokuje přístup místních obyvatel k Bajkalu a jezeru navíc způsobí nevratné škody. Podle místních obyvatel mají oni sami zakázáno cokoliv v okolí budovat či renovovat, jelikož jim ve většině případů nejsou vystaveny potřebné dokumenty.

---