Turecká armáda 9. října zahájila ofenzivu do kurdských území v severní Sýrii. Reagovala tak na stažení amerických jednotek, které dosud poskytovaly jedinou spolehlivou garanci kurdské samosprávy vůči Ankaře. Opuštění Kurdů Spojenými státy vyvolalo rozporuplné reakce na americké i mezinárodní půdě. Jaký obrázek o spojeneckých vztazích toto rozhodnutí Donalda Trumpa vytváří? A co to znamená pro nás jako Českou republiku, potažmo Evropu?

Kurdové byli jednou z hlavních a skutečně účinných sil v boji proti samozvanému Islámskému státu. Američané jim poskytovali zbraně a výcvik a také v koordinaci s nimi řídili operace proti islamistům. Kurdové však nebojovali jen proti útlaku ze strany náboženských fanatiků, slibovali si rovněž prostor pro svou národní emancipaci. Ta však dlouhodobě leží v žaludku Ankaře. Vytvoření de facto samostatného Kurdistánu v prostoru na jihovýchod od Turecka by mohlo podpořit secesionistické tendence kurdské menšiny na turecké straně hranice.

Rozštěpeným Kurdistánem

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan si to velice dobře uvědomuje, byť se snaží celou operaci zaobalit jako vytvoření „bezpečnostní zóny“ pro syrské uprchlíky v Turecku, kterými Evropskou unii zatím poměrně účinně vydírá. Po porážce ISIS nechává teď Trump Kurdy svému osudu a Turecku se otevírá prostor pro potlačení jejich emancipace. Vůbec přitom nevadí, že Ankara má v úmyslu obsadit pouze úzký, třicetikilometrový pás podél hranice. Dobře ví, že zbylá část Kurdů se po tomto kroku bude muset vydat pod protektorát syrských vládních sil Bašára Asada, a pohřbít tak své sny o vlastním státě.

Z nové situace bude těžit především Moskva, která rychle vyplní mocenské vakuum, které v oblasti Američané zanechávají. I když se bude tvářit a jednat jako diplomatický prostředník, reálně na tom bude vydělávat. Jak posilováním vlivu, tak i finančně. Dodává ostatně zbraně prakticky všem zúčastněným stranám a opětovné zvýšení napětí v regionu poptávku jen podpoří.

Toto je tedy pozadí problému. Co ale Trumpa vedlo k opuštění spojence, i když bylo zřejmé, co tím způsobí? Kurdská otázka je jen dalším důkazem Trumpovy silně pragmatické a účelové zahraniční politiky. Pokud se v jeho očích USA něco nevyplácí, nemá smysl dělat to jen z nějaké dobré vůle a laskavosti k druhým. Proto Trumpa nelze jasně přiřadit ani k intervencionismu, ani k izolacionismu, tedy dvěma politickým směrům, které se dosud v průběhu historie v americké zahraniční politice střídaly.

Kurdská otázka je jen dalším důkazem Trumpovy silně pragmatické a účelové zahraniční politiky. Z nové situace bude těžit především Moskva, která rychle vyplní mocenské vakuum.

Tím se nicméně opět otevírá Pandořina skřínka spojeneckých závazků a kolektivní obrany. Ano, Kurdové nejsou členy NATO, nemají ani svůj stát a bohužel politicky inklinují k různým formám socialismu či marxismu, takže mají ke Spojeným státům ideologicky značně daleko. A ano, zásadní aktér Turecko je členem stejné aliance jako USA. Na druhou stranu ale jejich vztahy v poslední době významně ochladly a členství Turecka v NATO je spíše poslední zábranou, aby nespadlo do ruské sféry vlivu.

Americký úskok nicméně vytváří pro nás znepokojivý obrázek: bude-li se Washington domnívat, že obranou svých partnerů více ztratí, než získá, spíše než dříve zváží svou pomoc. Zvláště když by bylo v sázce mnoho amerických životů, nejen vydobyté mocenské pozice kdesi na Blízkém východě.

Žádné alternativy euroatlantických bezpečnostních struktur pro nás neexistují. Vztahy s USA musíme dlouhodobě aktivně podporovat a rozvíjet, kurdský příklad nám však dává další jasný signál, že svou obranu bychom si měli v první řadě zajistit sami. Musíme rozvíjet a modernizovat naši armádu a rozšiřovat její schopnosti tak, abychom si sami v co největší míře dokázali zajistit svou bezpečnost. To ale vyžaduje politickou poptávku a ochotu vynaložit nutné prostředky a čas.

---