Červen v kontextu konfliktu na Ukrajině nepřinesl příliš zásadních událostí, což může být samo o sobě v současné situaci v zásadě dobrou zprávou. Pohledem na frontovou linii nedošlo k žádným nečekaným změnám, přesto se však i nadále Rusům daří pozvolna postupovat, zejména na východu země. V tomto textu bych se také rád zaměřil na shrnutí poznatků skupiny západních analytiků, kteří během června na Ukrajině provedli další ze série jejich „terénních“ výzkumů, jehož výsledek nyní publikují. Analýzy čtveřice Michael Kofman, Rob Lee, Franz-Stefan Gady a Konrad Muzyka patří k těm nejpreciznějším veřejně dostupným zdrojům, které po dobu celého konfliktu sleduji a lze je jedině doporučit všem dalším čtenářům se zájmem o naše téma. Závěrem se pak dotýkám pravděpodobně největšího problému celé války, kterým je nadále absentující strategie vítězství na straně Západu. 

Pozvolné vyrovnávání sil

Absence zásadních událostí na frontových liniích může být jedním z indikátorů pozvolného vyrovnávání sil obou armád. Přestože boje zůstávají intenzivní, a to zejména na severu Charkovské oblasti a v okolí tří východních měst Časiv Jar, Toretsk a Avdijivka, situace na všech směrech zůstává víceméně pod kontrolou obránců. I přesto však Rusové pozvolna ukrajují území v řádech stovek metrů, nejsou však schopni dosáhnout větších výsledků. Na severu Charkovské oblastí došlo k úplnému zastavení ruského postupu a na několika místech dokonce i k ukrajinským protiútokům. V současnosti se tak zdá, že ruský květnový přeshraniční výpad nakonec vedl jen k velkým ztrátám a napnutí vlastních omezených sil. Pokud mezi cíle této operace řadíme vytvoření obranného pásma poblíž ruské hranice, vázání ukrajinských sil či navýšení tlaku na Charkov pomocí dělostřelectva, nenaplnil se Rusům dostatečně v zásadě ani jeden. Svolení Spojených států pro použití jejich zbraňových systémů i na ruské straně hranice naopak donutilo odsunout ruské systémy S-300 více do týlu, což do jisté míry omezilo vzdušné útoky na Charkov.

Pokud se podíváme na celkový stav války v širším kontextu má Ukrajina nejnáročnější část roku pravděpodobně za sebou. Mezi hlavní faktory zmiňovaného vyrovnávání sil patří zejména obnovené dodávky dělostřelecké munice. Přestože nelze očekávat, že Ukrajina v této oblasti získá oproti Rusům převahu, nemělo by již docházet k situacím, kdy ukrajinské jednotky zkrátka nemohou opětovat dělostřeleckou palbu vůbec. 

Pozvolna se též zlepšuje situace v kontextu přísunu nových jednotek. Na jedné straně je to vliv mobilizace, jejíž efekt bude v následujících týdnech pozvolna narůstat, na straně druhé se má jednat i o vliv rostoucího počtu dobrovolníků. Ukrajinské ministerstvo obrany se totiž snaží motivovat dobrovolníky například i možností vybrat si svůj budoucí útvar a umožnilo jednotlivým brigádám sebereprezentaci směrem k případným zájemcům. Ke zlepšení mělo dojít i v tempu budování a kvalitě obranných postavení.

Mezi méně pozitivní zprávy potom patří zejména kritický stav protivzdušné obrany (PVO), což se v posledních týdnech projevuje zvýšenou úspěšností ruských vzdušných úderů na různé druhy cílů. Kromě útoků na civilní cíle, v posledních týdnech například i v Kyjevě, který disponuje z celé Ukrajiny nejlepším pokrytím PVO, tak i na vojenská letiště a jiné legitimní vojenské cíle. Ukrajina má trpět akutním nedostatkem munice do starých sovětských systémů, nicméně situace pravděpodobně není o moc lepší ani v kontextu těch moderních západních. Naopak ruská schopnost navýšit produkci přesně naváděných raket sankcím navzdory tak představuje velmi závažný trend. Již nyní je totiž například ukrajinský energetický sektor poškozen natolik, že nadcházející zima bude pravděpodobně náročnější, než ta předcházející. 

Rostoucím problémem zůstávají i taktické vzdušné údery za pomocí klouzavých bomb (UMPK a novější varianta UMPB), jejichž přesnost a tudíž i ničivost má také narůstat. Ochrana před nimi je přitom obtížná, jelikož jedinou efektivní obranou je ničit ruské letouny před jejich vypuštěním, případně cílit přímo na letištní infrastrukturu, která tyto útoky zajišťuje. První přístup riskuje zacílení samotného systému PVO, jenž musí být pro tento účel velmi blízko ruským hranicím, druhý přístup potom naráží na omezení použití západních zbraňových prostředků na ruském území. Ve výsledku tak Rusko i nadále disponuje výhodou zázemí na svém území, kde jsou ukrajinské možnosti silně omezené. 

V neposlední řadě zůstává na ukrajinské frontě problém s mobilitou, která je důsledkem nedostatku bojové techniky. Ukrajinská armáda by potřebovala výrazné navýšení dodávek obrněných vozidel takřka jakéhokoliv druhu. Kromě velmi efektivních bojových vozidel pěchoty Bradley, jenž se navzdory svému relativnímu stáří na Ukrajině velmi osvědčila, potřebuje ukrajinská armáda v zásadě jakákoliv obrněná vozidla pro zajištění dostatečné mobility jejich jednotek. Ztráty na této technice totiž vedou k tomu, že čím dál tím větší procento i těžkých brigád zkrátka nemá čím jezdit a mění se tak na pouhou lehkou pěchotu. Západní zásoby vozidel typu M-113, které jsou velmi jednoduché a levné, nicméně pro potřeby Ukrajinců dostačující, přitom stále existují.

Západu stále chybí jasná strategie vítězství

V poslední řadě je pak třeba zmínit, že velkým nedostatkem celé války i nadále zůstává absence jasné strategie pro zajištění ukrajinského vítězství ze strany Západu. Klíčové otázky, jako je použití západních zbraní na území Ruské federace, je stále blokováno všemi zásadními státy, jejichž zbraně by měly v tomto ohledu významný efekt. Dokonce i nová britská vláda nakonec tuto možnost střelami Storm Shadow stáhla, přestože její předseda Keir Starmer tuto možnost po svém nástupu signalizoval. Americká administrativa sice po měsících debat obnovila dodávky klíčové munice a schválila rekordní balík nové pomoci, nicméně šance na další podobný krok tento rok jsou spíše nízké. Nemluvě o rostoucí pravděpodobnosti znovuzvolení Donalda Trumpa, jehož podpora pro další asistenci bude spíše nižší. Současná strategie se tak dá charakterizovat pouze jako udržovací a klíčové kroky buď nepřichází, nebo jsou provedeny se zpožděním, kdy je jejich efekt na průběh bojů již menší. 

Realisticky je tak nutné si přiznat, že nejlepší šance pro dosažení výhodného postavení Ukrajiny v kontextu nevyhnutelných mírových jednání již zůstaly nevyužity, alespoň pokud nedojde k opravdu zásadní změně postojů hlavních hráčů. Stále sice existuje šance, že příští rok může dojít k pozitivnímu vývoji, nicméně v současnosti zkrátka nejsou vidět kroky, které by k tomu směřovaly. Uhájení existence ukrajinského státu sice lze považovat za výhru, jsem však přesvědčen o tom, že Západ promeškal možnost uštědřit Rusku porážku, která by jasně demonstrovala ochotu hájit současný mezinárodní systém všemi možnými prostředky. Taktéž se obávám, že v nadcházejících dekádách se nám tento postoj kolektivně vymstí a nezbývá než doufat, že s draze vykoupeným časem naložíme efektivněji, abychom další mocenské zkoušky 21. století zvládli lépe. 

---