Červenec se na Ukrajině nesl zejména ve znaku skepse ohledně vývoje ukrajinské ofenzivy a debaty  o humánnosti kazetové munice, kterou nyní Spojené státy ukrajinské armádě dodávají. Na obě tyto otázky se v textu zaměříme, přičemž závěrem bude zmíněno i zatčení Igora Girkina, které nabízí zajímavý důkaz určité změny postoje Kremlu k militantním kritikům režimu. 

Konec července značí polovinu léta, ale i uplynutí přibližně dvou měsíců od počátku ukrajinské ofenzivy. Její prozatímní vývoj byl pro řadu analytiků či politiků zklamáním, přičemž zejména v posledních několika týdnech se objevily i výrazně skeptické články, které snažení tamních bojovníků hodnotí jako fiasko. Přestože bychom si nejspíše všichni přáli vidět jasné ukrajinské vítězství, realita je bohužel složitější a mnohdy zkrátka neodpovídá přehnaným očekáváním. Je však důležité vyvarovat se sklouznutí do druhého extrému, kdy absence jasného vítězství po přibližně osmi týdnech bojových operací pro řadu lidí znamená jasný neúspěch, od kterého je už jen krůček k defétismu.

Ofenziva zaostává, prozatím však neselhala

Z dostupných informací je zjevné, že ukrajinská ofenziva zaostává před původními plány a očekáváním jak tamního vojenského velení, tak většiny západních analytiků. Je proto nutné rozebrat důvody tohoto spíše neuspokojivého vývoje. Těch je celá řada, přičemž absence vzdušné nadvlády či alespoň lokální převahy byla součástí mých textů již dříve, a přestože její význam nikterak neklesl, zaměříme se na několik jiných oblastí.

Jednou z nich je nižší než očekávaná bojová efektivita nových brigád, které ukrajinská armáda spolu se státy NATO v předstihu ofenzivy budovala. Značná část těchto bojových uskupení se totiž skládá z mobilizovaných záložníků, pro které je zkrátka nižší schopnost a efektivita očekávatelná, zejména v kontextu složitosti prováděné operace. Podobnými problémy trpí i ruské jednotky, ty ale těží z velmi dobře vybudovaných opevnění a výhody obránce. Efektivita nových brigád se však může získáváním zkušeností v boji časem zlepšit.

Do určité míry se také projevuje styl západního výcviku, který pravděpodobně počítal spíše s manévrovým vedením boje, pro který však dosud nevznikly vhodné podmínky. Několik prvotních ukrajinských pokusů o průlom ruských linií za pomocí mechanizovaných jednotek narazilo na řadu problémů. Tím hlavním jsou pravděpodobně rozsáhlé zaminované oblasti, které jsou střeženy pozemními jednotkami ale i bojovými vrtulníky schopnými ničit postupující ukrajinské sledy na poměrně značnou vzdálenost. To významně ztěžuje činnost ženistů a odminovací techniky, které navíc ukrajinská armáda nemá dostatečné počty. Tyto úvodní nezdary posléze vedly ke změně ukrajinské taktiky, která se nyní snaží bojovat spíše podle svých silných stránek a ověřených postupů.

Jednou z nich je masivní využívání dělostřelecké palby, ale i pokračující série útoků do ruského zázemí. Kromě dalšího útoku na Kerčský most, došlo i ke dvěma útokům na most v Čonharské úžině, který spojuje okupovaný Krym se záporožskou oblastí. Dělostřelecká palba sice působí ruským jednotkám největší ztráty podél frontové linie, nicméně enormní spotřeba munice neumožňuje tímto způsobem bojovat dlouhodobě.  Tato situace byla zároveň hlavní důvod výsledného rozhodnutí Spojených států začít Ukrajině dodávat tzv. kazetovou munici.

Kazetová munice pro Ukrajinu je správné rozhodnutí

Ta je obecně vnímána poměrně kontroverzně a celá řada států se zavázala ji ve válečném konfliktu nepoužívat. Jedná se totiž o typ munice, který při detonaci rozptýlí velké množství menších náloží (submunice) pro dosažení ničivého efektu na větší ploše. Určité procento těchto menších náloží však může selhat, což zasaženou oblast postupně zaplňuje nevybuchlou municí. Taková oblast je poté nebezpečná nejen pro vojáky obou stran, ale do budoucna i pro civilní obyvatelstvo. Výhodou je naopak značná zásoba této munice v amerických skladech, což může ukrajinské armádě nabídnout mnohem delší období dělostřelecké převahy k ofenzivním operacím. Zřídka zmiňovanou výhodou je i nižší opotřebení hlavní houfnic, jelikož pro zasažení dané oblasti je možné použít méně projektilů.

Humanitární rovina této otázky je pochopitelná. Svět bez ničivých zbraní je pro mnoho lidí přitažlivý. Žijeme však v situaci, kdy Rusko tento typ munice používá často přitom v zastavěných oblastech vůči civilním cílům. Zároveň Spojené státy, Rusko, Ukrajina i Polsko, skrze které je munice pravděpodobně dodávána, nejsou signatáři výše zmíněné smlouvy. Jádrem otázky tedy je, zdali věříme ukrajinské armádě a její poctivosti či schopnostem při použití a následném odklízení kazetové munice. Ukrajina přitom dlouhodobě prokazuje ochotu dodržovat dohody ohledně použití dodávaných zbraní a nikdy se nesnížila k bezhlavým útokům na civilní obyvatelstvo, ať už na okupovaných územích či v Rusku. Navzdory odlišným názorům některých humanitárních organizací, jsou dodávky kazetové munice, nejen dle mého názoru, ospravedlnitelné.

Kontrola teritoria není jediným ukazatelem vývoje bojů

Ukrajinská armáda tudíž v současnosti kombinuje opotřebovávací boje, do značné míry vedené právě dělostřelectvem a útoky do ruského zázemí, s občasnými silnějšími mechanizovanými útoky na oslabené ruské sektory. Zbytek bojů je veden spíše menšími pěchotními jednotkami, které se snaží lokalizovat a čistit rozsáhlá minová pole. Během posledních dvou měsíců se však tamním jednotkám podařilo postoupit až na hlavní obrannou linii jižně od města Orichiv. Následujícím úkolem bude tyto linie zdolat, přičemž s trochou štěstí po této fázi může dojít i na manévrový boj v ruském zázemí, pokud bude případného průlomu dosaženo dostatečně rychle.

Optimistickým scénářem tedy stále zůstává postup k pobřeží Azovského moře, přestože později, než bylo původně očekáváno. Omezenější scénář, který by se stále dal nazývat částečným úspěchem, je prolomení linií a osvobození určitého počtu významných měst, které zároveň slouží jako logistická centra. Jedná se zejména o Tokmak, v lepším případě i Melitopol, který leží takřka na pobřeží. Nejhorším scénářem poté může být neúspěšná snaha o průlom, případně pouze velmi omezený a zdlouhavý postup jižním směrem před vyčerpáním ofenzivy, což by ruským silám umožnilo vybudovat nové linie opevnění a de facto tak úspěchy ofenzivy minimalizovat.

Taková situace zároveň může ohrozit západní jednotu a ochotu Ukrajinu nadále podporovat. Správnou reakcí, zejména při neúspěchu ofenzivy, je ale naopak jasně demonstrovat ochotu ve vojenské podpoře pokračovat. Kreml by si případné zaváhání totiž pravděpodobně vyložil jako potvrzení správnosti své strategie vyčerpat západní odhodlání a v konfliktu pokračovat i přes nejistou schopnost ruské armády k větším ofenzivním akcím. Pravdou však zároveň zůstává, že i v případě úspěchu tato ofenziva konflikt pravděpodobně neukončí, poskytuje k tomu však nejlepší šanci, zejména při dosažení izolace Krymského poloostrova.

Vzestup a pád Igora Girkina

Závěrem stojí za zmínku výše zmiňované zatčení Igora Girkina, též známého pod pseudonymem Strelkov. Jeho role v celém konfliktu je poměrně významná a započala již v roce 2014. Účastnil se záboru Krymu, načež se přesunul do Doněcké oblasti, kde působil jako jeden z velitelů ruských „dobrovolníků“ při střetech s ukrajinskou armádou. Krátce též zastával roli ministra obrany samozvané Doněcké lidové republiky, nicméně po sestřelení malajského letadla MH17 jednotkami pod jeho velením byl z oblasti odvolán. Za tento válečný zločin byl následně nizozemským soudem odsouzen v nepřítomnosti na doživotí.

Od té doby proslul zejména svými radikálními názory na vedení války, zejména kritikou neschopnosti Kremlu konflikt efektivně vést. Často přitom kritizoval i Vladimíra Putina, což bylo nejdříve přehlíženo, zejména s ohledem na jeho vazby a uznání v armádních a radikálně-nacionalistických kruzích. Po Prigožinově ozbrojené vzpouře však Kreml tento shovívavý postoj zjevně přehodnotil. Po posledním případu kritiky byl Girkin zatčen, obviněn z extremismu a nyní čeká na soudní přelíčení. Vyplatí se tedy sledovat, jaké nálady jeho soudní proces v Rusku vyvolá, jelikož pro radikální a nacionalistické křídlo ruské společnosti byl poměrně významnou postavou.

---