Květen byl pohledem vývoje války na Ukrajině opět o kus dynamičtějším měsícem než duben, což je dáno několika faktory. Kromě toho, že teplejší počasí tradičně přispívá vyšší bojové aktivitě, jsme mohli pozorovat i nasazení zbraní a munice dodaných primárně Spojenými státy. Rusové taktéž počátkem měsíce spustili novou ofenzivu vůči severu Charkovské oblasti, čím ještě více zkomplikovaly situaci obránců a k určitému vývoji došlo i na východě země. Poměrně netradičně bych se v současném vydání mého přehledu zaměřil i na jednu z nových hrozeb, které Rusko představuje nikoliv pro Ukrajinu, ale zejména pro západní země včetně České republiky. Jedná se o zvyšující se počet případů sabotáží či pokusů o ně vůči řadě různých cílů. Těchto incidentů rapidně přibývá a nedá se již ignorovat fakt, že Rusko přišlo s novou taktikou, která může potenciálně způsobit Západu velké problémy. Téma je o to důležitější, že se pravděpodobně již přímo dotklo České republiky.

Rusko započalo novou ofenzivu, cílem je odvést síly obránců z východu

Začněme však tradičním zhodnocením vývoje na bojišti. Hlavní zprávou měsíce je bezesporu otevření nového úseku fronty na severu Charkovské oblasti. Ruská armáda zde 10. května překročila hranice a poměrně rychle překonala úzký pás území v řádu kilometrů od hranic, než narazila na významnější odpor. Prvotní tempo ruského postupu mohlo být pro řadu lidí překvapením, avšak do značné míry to bylo dáno prostým faktem, že příhraniční oblasti, které jsou v zásadě na dohled ruským silám na druhé straně hranice, jsou jen velmi obtížně bránitelné. Ruský postup se však prvních několik dní nezastavoval ani  hlouběji v ukrajinském území a poměrně brzy se Rusové dostali až do severní části města Vovčansk.

Tehdy bylo jasné, že na straně ukrajinského velení buď došlo k chybám či se dále projevoval akutní nedostatek bojových jednotek, které by na výpad ruské armády mohly adekvátně reagovat. Pravděpodobně byla výsledná situace kombinací obojího, jelikož podobný scénář byl vojenskými kruhy hojně diskutován. Situace v době psaní textu se zdá být již pod kontrolou ukrajinské armády, která na místo, i když s určitým zpožděním, přesunula dodatečné síly. Rusové nyní stále kontrolují dvě oblasti poblíž tamních hranic v hloubce přibližně pěti kilometrů a již zmiňované město Vovčansk je rozděleno řekou přibližně napůl mezi obě strany.

Řada zdrojů již otevřeně mluví o tom, že celá operace pro Rusko skončila fiaskem. Jelikož však celým smyslem operace bylo pravděpodobně přinutit ukrajinské velení k oslabení jiných sektorů a využít tak jejich slabých rezerv k dosažení zisků na východě, osobně bych s podobným hodnocením ještě vyčkal. Přeci jen je nutno uznat, že ruské síly na východě země během května opět postoupily, zejména v oblasti města Časiv Jar a v okolí Očeretyne. Přestože jejich postup zůstává velmi pomalý, a to včetně Očeretyne, kde během dubna hrozila významná ztráta území, i nadále je Ukrajina ve fázi aktivní obrany s drobnými ztrátami území. Prozatím se však zdá, že nejhorší scénáře se zatím nenaplnily.

Ukrajina má povolení použít západní zbraně na ruském území

Naopak bezesporu pozitivním vyústěním situace na severu země bylo prolomení negativního postoje řady států ohledně používání jimi dodaných zbraňových prostředků na území Ruské federace.  Ukrajina tak nyní může útočit i v příhraniční oblasti, které Rusko, zejména právě v okolí Charkovské oblasti, používá jako bezpečné zázemí s velmi výhodnou pozicí pro provádění přeshraničních výpadů. Bohužel Spojené státy toto rozhodnutí omezily jen na určitou výseč jimi dodaných systémů, a právě pouze na oblast v okolí Charkova. Navzdory ruským deklaracím se znovu ukázalo, že jejich „červené linie“ jsou velmi flexibilní a žádná výrazná odpověď na zásahy ruského území západními zbraněmi dosud nepřišla. Bohužel i přesto jsme na straně USA svědky   určité nerozhodnosti a přešlapování.

Rusko za novou vlnou sabotážních operací v Evropě

V posledních týdnech můžeme sledovat rostoucí počet incidentů, které poukazují na novou ruskou taktiku vůči západním zemím, včetně České republiky. Myslím tím vlnu požárů, explozí či zatýkání jedinců, kteří podobné činy plánovali. Ve řadě případů, které by za normálních okolností vypadaly jako pouhé náhody, však bezpečnostní složky mnoha zemí vidí ruské stopy. Mezi největší incidenty lze dosud řadit pokusy o sabotáže vojenských objektů v Německu a Polsku. Podobné události se však dotkly i Francie, téměř jistě i dalších evropských států a v neposlední řadě i České republiky. Je zároveň velmi pravděpodobné, že dosud nevíme o všech případech, kdy za nějakým požárem či výbuchem mohl stát jedinec naverbovaný ruskými tajnými službami. To nakonec může být i jedním z cílů, rozsévání nedůvěry a strachu je jednou z aktivit, ve které  Rusko vyniká.

Celou situaci je důležité vidět v souvislostech.Rusko zjevně spustilo novou kampaň vůči zemím podporujícím Ukrajinu. Využívá přitom občany různých zemí, v českém případě měl žhář pocházet z Kolumbie, které ruské tajné služby pravděpodobně instruují k nejrůznějším sabotážním akcím. Motivací těchto osob jsou peníze, přestože asi nelze vyloučit ani ideologické spříznění některých z nich. Rekrutace má probíhat skrze sociální síť Telegram. Jedná se o poměrně efektivní taktiku, nikoliv díky škodě a reálným dopadům podobných akcí, ale spíše díky jejich velmi obtížné odhalitelnosti. Stát by sice měl být schopen zabezpečit opravdu klíčové prvky a objekty kritické infrastruktury, nikdy však nelze uhlídat všechno. V českém případě mělo být terčem autobusové depo, které je objektivně velmi nízko na seznamu terčů vhodných k ochraně před sabotáží či teroristickým útokům. Nicméně i jen několik takových úspěšných útoků i na podobně banální cíle může narušit důvěru společnosti v bezpečnostní složky, zejména pokud se aktivity přisoudí Ruské federaci.

O podobné hrozbě již západní zpravodajské služby hovoří delší dobu a v současnosti pravděpodobně sledujeme řekněme prvotní fázi, nebo alespoň s dostatečnou mírou jistoty můžeme říci, že se tato hrozba materializuje. Není vůbec snadné říci, jaká by měla být odpověď. Rusko nejspíš počítá s tím, že značná část sabotáží bude zmařena. I proto jsou na tyto úkoly najímány v zásadě postradatelné zdroje. Nelze také vyloučit, že Ruská strategie má více úrovní. Prioritní cíle jako jsou například výroby zbraní pravděpodobně nemohou být sabotovány lidmi s nulovým výcvikem bez potřebného vybavení. Naopak banální cíle zvládne poškodit takřka kdokoliv. Prvním krokem by tedy měla být snaha velmi transparentně a důrazně potrestat právě tyto jedince, což by mohlo odradit případné další osoby, které láká vidina výdělku účastí na sabotážích.

V případě významných cílů asi nezbývá než věřit, že bezpečnostní systém západních zemí je natolik robustní, že jim dokáže zabránit, jako tomu ostatně dosud bylo. Ani jeden z přístupů však neřeší hlavní problém, kterým je Rusko. Jeho motivace se dají odhadnout jen obtížně, nicméně jedním z faktorů může být i fakt, že podobné sabotáže na ruském území již od počátku provádí ukrajinské zpravodajské služby. Sabotáž je naprosto legitimní taktikou v rámci ozbrojeného konfliktu., Ale  Kreml na Ukrajinu nazírá v zásadě jako na prodlouženou ruku či loutku Západu, je tedy možné, že sabotáže na evropském území jsou vnímány nikoliv jako eskalace, nýbrž jako pouhá odveta, nehledě na to, že západní přístup k ukrajinským akcím na ruském území byl dosud velmi zdrženlivý až negativní.

Ve výsledku se však opět zvýšily sázky a pokud dojde k  významným úspěšným sabotážím na území NATO, může to otevřít brány k další eskalaci. Na druhou stranu další případy a hromadící se důkazy o ruském zapojení mohou vést i k větší jednotě a uvědomění si, že Rusko opravdu není partnerem, se kterým lze vést smysluplný dialog, pokud nejsme schopni výsledek případné dohody vynutit silou.

---