Ruská agrese proti Ukrajině – plánovaná jako blesková operace s cílem zemi rychle ovládnout – nás každým dnem provází už bezmála rok. Ačkoliv část české i světové veřejnosti může být již unavena nejen dopady, ale i pouhým mediálním pokrytím tohoto konfliktu, přinášíme další díl ze série pravidelných přehledů tamního dění.

První měsíc roku 2023 opět přinesl řadu důležitých událostí, které mají potenciál ovlivnit podobu konfliktu. Jedná se zejména o prolomení dosavadního tabu v kontextu západních vojenských dodávek, přesněji dodávek tanků západní výroby. Leden však přinesl i několik nepříjemných zpráv ohledně vývoje situace na frontových liniích. Ruským silám se podařilo dosáhnout série taktických vítězství, které nelze opomíjet. Pozornost obou stran konfliktu i  světové veřejnosti se nyní upírá k následujícím týdnům a měsícům, které budou pravděpodobně klíčové. Začněme však pozitivními zprávami.

Německo podlehlo tlaku a osvobodilo leopardy

Během ledna jsme byli svědky vyvrcholení tlaku zejména Polska, ale i pobaltských států či Spojeného království vůči Německu, které nebylo ochotno povolit re-export tanků Leopard německé výroby na Ukrajinu. Polský premiér Mateusz Morawiecki během ledna nakonec poměrně asertivně prohlásil, že německý souhlas s re-exportem těchto tanků v polském vlastnictví je vedlejší, přestože o něj usiluje. Německý kancléř Olaf Scholz nakonec tlaku podlehl a formálně přislíbil možnost re-exportu a německou účast na dodávkách. Zajímavostí je, že svůj souhlas s dodávkami podmínil připojením Spojených států v dodávkách jejich tanků Abrams. Je zjevné, že Německo se opravdu snažilo tlaku odolat do poslední chvíle, přičemž v klíčovém momentě si chtělo zajistit „krytí“ jaderné velmoci. Význam chování Německa není radno podceňovat. Jednalo se totiž v podstatě o největší rozkol západní jednoty v podpoře Ukrajině od počátku konfliktu. Prozatím se však zdá, že trend vzrůstající podpory Ukrajině se podařilo udržet, přičemž Rusku se toto zaváhání nepodařilo zneužít pro další znejistění Západu, přestože tamní propagandisté opět vyhrožovali jadernými údery na Berlín, Varšavu či Londýn. 

Klíčem k úspěchu je rychlost a množství

Jaký vliv však budou mít dodávky tanků na vývoj konfliktu? Jejich efektivita spočívá na několika faktorech. Výcvik posádek má trvat přibližně šest týdnů, přičemž nesmíme opomenout i nároky na výcvik techniků zajišťujících údržbu a celkovou logistiku. Klíčový je zejména samotný počet dodaných tanků. Spojené státy německému tlaku sice ustoupily, nicméně jimi slíbené tanky Abrams budou Ukrajině dodány nikoliv z jejich zásob, ale od výrobců. Ve výsledku to znamená, že 31 slíbených Abramsů se na Ukrajinu dostane nejspíše značně později než Leopardy, téměř jistě až v druhé polovině roku. Evropská „tanková“ koalice v současnosti přislíbila přibližně stovku tanků Leopard 2, spolu se 14 britskými tanky Challenger 2, přičemž termín jejich dodávek je stanoven přibližně na duben Situaci nicméně komplikuje fakt, že každý stát pojímá dodávky individuálně, přičemž zůstává otázkou, do jaké míry bude předávka tanků koordinována a časově harmonizována. 

Ve hře je zároveň i export starších variant Leopard 1, kterých by německý Rheinmetall mohl dodat přibližně 88 kusů, jakmile dojde k jejich údržbě a případným opravám. I zde je ovšem na místě otázka reálného termínu dodání. Otázkou je i zajištění munice, jelikož starší typy Leopardů disponují menší ráží. Za zmínku dále stojí, že evropskou snahu ve vojenské podpoře Ukrajiny i nadále vede Polsko, které spolu se 14 slíbenými Leopardy 2 A6, dodá Ukrajině dalších 60 tanků. Přesněji by se mělo jednat o 30 kusů modernizovaných PT-91 Twardy (modernizované verze sovětských tanků T72 M1), přičemž zbytek budou nejspíše představovat původní nemodernizované sovětské typy. 

Obecně lze považovat rozšíření západní vojenské pomoci o dodávky moderních tanků za významný krok správným směrem. Bohužel stávající počty při současném naplánovaném tempu dodávek možná nemusí být dostatečné. Narážíme zde přitom mnohdy nikoliv na problém neochoty, ale i na fakt, že budování tankových vojsk od konce studené války nebylo prioritou ve většině evropských států. Ruská invaze by měla být výzvou k přehodnocení tohoto přístupu. V neposlední řadě je nutné zmínit problematiku časového horizontu západních vojenských dodávek. Ukrajina potřebuje nasadit maximum těchto tanků do předpokládaných jarních ofenziv. Akumulace dostatečného počtu ofenzivní těžké techniky, jako jsou tanky, bojová vozidla pěchoty či moderní dělostřelecké systémy, je klíčová pro zajištění úspěchu ukrajinské armády a ukončení konfliktu v co nejkratším čase.

Bezohledná taktika přinesla zisk

To nás přivádí k vývoji na samotných bojových liniích. Přestože během ledna nedošlo na bojišti k žádným zásadním změnám, ruským silám se podařilo dosáhnout určitého posunu v okolí města Bachmut. Tato oblast je v podstatě jediným místem celé frontové linie, kde se ruským silám v posledních měsících dařilo pozvolna postupovat. Ruská armáda zde do značné míry vnutila ukrajinským obráncům nerovný boj, kdy hlavní část útoků prováděli příslušníci Wagnerovy skupiny složené dominantně z ruských trestanců. Rusko využitím „lidských vln“ trestanců sice hromadí obrovské ztráty na živé síle, nicméně tato taktika nutí ukrajinskou armádu ztrácet mnohem lépe vycvičené, a tudíž i hodnotnější jednotky. Válka, zejména pak v ruském pojetí, nezná pravidla, ale je pravdou, že tato taktika umožnila opotřebení ukrajinské obrany a následné taktické zisky na jihu a severu Bachmutu. Nejlépe viditelným lednovým ziskem ruských sil je město Soledar. 

Zajímavé je také sledovat vnitřní rozmíšky mezi různými křídly ruských ozbrojených sil. Velitel Wagnerovy skupiny Jevgenij Prigožin se chvástal úspěchy jeho jednotek, kterých mělo být dosaženo bez pomoci pravidelné ruské armády. Obdobnou snahu přisvojit si úspěchy posléze podnikalo i ministerstvo obrany a armáda. Navzdory některým názorům však nelze Prigožinovy kroky redukovat pouze na ambici k převzetí moci. Je třeba si uvědomit, že stále zůstává postaven mimo pravidelné institucionální struktury, jejíž nejsilnější hráči, zejména ministerstvo obrany či armáda, jím opovrhují. Jeho pozice je tedy stále závislá čistě na vztahu s Vladimírem Putinem. 

Zároveň je potřeba tato vítězství, silně zveličovaná ruskými propagandisty, uvést do kontextu. Není žádným překvapením, že obě strany konfliktu plánují v blízké budoucnosti obnovit ofenzivní snahy. Již od podzimu minulého roku Rusko provádělo výcvik mobilizovaných občanů, a tak ukrajinské výrazné úspěchy jako byl ten z oslabené fronty v okolí města Charkov, se pravděpodobně již nebudou opakovat. Boje v okolí Bachmutu sice nepřinesou Kyjevu zásadní teritoriální ztráty (a to ani v případě, že by přišli o celé město), nicméně nevíme, jaké přinesly ztráty na technice a živé síle (pravděpodobné značné). Uvidíme, do jaké míry tyto obranné boje ovlivní budoucí ukrajinský ofenzivní potenciál. 

Rozhodující měsíce

Podle řady ukrajinských zdrojů se přitom Rusko připravuje zahájit novou ofenzivu již v nejbližších týdnech, přibližně v době únorového výročí zahájení invaze. Jen těžko lze však určit, kde přesně. Vladimír Putin prý vydal opětovný rozkaz získat kontrolu nad Luhanskou a Doněckou oblastí v jejich plném administrativním rozsahu (stejný cíl měl být naplněn již loni v květnu). Obecně je tedy jasné, že Rusko nejeví známky ochoty konflikt diplomaticky ukončit a stále věří ve vyčerpání ukrajinské armády a západní jednoty ve vojenských dodávkách. 

Vše nasvědčuje tomu, že se opět blíží dynamičtější část konfliktu a s pozvolně rostoucími teplotami poroste i intenzita bojových operací. Nadále platí, že západní státy musí udělat maximum pro naplnění ukrajinských požadavků, vnitropolitickým náladám navzdory. Naše politické elity musí pokračovat v trpělivém vysvětlování skutečné podstaty ukrajinského boje, který je bojem i za naši bezpečnost, hodnoty a svobodu. 

---