Ruská agrese proti Ukrajině – plánovaná jako blesková operace s cílem zemi rychle ovládnout – nás každým dnem provází už bezmála rok. Ačkoliv část české i světové veřejnosti může být již unavena nejen dopady, ale i pouhým mediálním pokrytím tohoto konfliktu, připravujeme sérii pravidelných přehledů tamního dění.

Dopady probíhající války na evropskou, potažmo světovou bezpečnost totiž nejsou o nic méně významné než před devíti měsíci.  Tyto přehledy, které budou vycházet přibližně jednou měsíčně, mají za cíl shrnout hlavní události politicko-vojenského rozměru, mezinárodního vývoje a případně popsat i méně viditelné střípky, které ovlivňují průběh tohoto největšího evropského konfliktu od konce druhé světové války.

Hlavní událostí posledních dnů je bezpochyby završení více jak dvouměsíční ofenzivní kampaně ukrajinské armády s cílem osvobodit západní část Chersonské oblasti. Jedná se o další velmi důležité dílčí vítězství v rámci konfliktu. Osvobození Chersonu a vytlačení okupačních vojsk na levý (východní) břeh Dněpru velmi pravděpodobně znamená úplný konec ruských ambicí zamezit Ukrajině v přístupu k Černému moři. Válkou zkoušená ukrajinská ekonomika se tak zbavila zásadní hrozby přerušení námořního exportu svých produktů. Neméně důležitým faktorem je i tolik potřebné podpoření bojové morálky před nadcházejícím těžkým zimním obdobím, utvrzení západních států ve schopnosti Ukrajiny osvobozovat okupovaná území, ale právě i další jasná vojenská porážka ruské armády. Navždy ruský Cherson, jak proklamoval Vladimír Putin ještě 30. září při oslavách formální anexe ukrajinských oblastí, byl navrácen původním majitelům během přibližně čtyřiceti dnů. Rusko tak přišlo o jediné regionální centrum, které se mu od 24. února podařilo ovládnout.

Scénáře dalšího vývoje

Válka však zdaleka není u konce. Navzdory některým názorům, že Rusku dochází zásoby přesné munice dlouhého dosahu (střely s plochou dráhou letu, balistické střely), stále dochází k masivním raketovým útokům vůči ukrajinské energetické infrastruktuře. Velké části Ukrajiny nyní trpí dlouhodobými výpadky dodávek elektřiny, tepla a vody. Navzdory tomuto příkoří však ukrajinské odhodlání bojovat zůstává neochvějné. Jaké scénáře na bitevním poli jsou tedy nyní pravděpodobné? Logickým pokračováním současného vývoje je snaha osvobodit celý jižní pás území podél Azovského moře (Chersonská a Záporožská oblast). To by vyžadovalo osvobození měst jako Berďansk, Melitopol či Mariupol. Úspěšný postup na jih Záporožskou oblastí by pro ruské síly znamenal narušení logistiky pro jednotky na levém (východním) břehu Dněpru. Zároveň by to umožnilo ukrajinským jednotkám prorazit do týlu nyní budovaného obranného valu právě v této oblasti. V neposlední řadě by se jednalo o další zásadní prohru Ruska, jelikož udržení tzv. pozemního koridoru na okupovaný Krym se v současnosti jeví jako takřka jediný hmatatelný zisk v rámci celého konfliktu.

Boje budou pokračovat taktéž v Luhanské oblasti. V současnosti se zde ukrajinská armáda snaží postupovat na město Svatove a Kreminna, na jejichž spojnici se ustálila frontová linie po velmi neorganizovaném stažení ruských sil z oblasti kolem města Izjum. Podle Amerického institutu pro studium války se část ruských sil stažených z okolí Chersonu přesunula na linii střetu v Doněcké oblasti. To je také v současnosti hlavní oblast, ve které se ruské síly, zejména paramilitární Wagnerova skupina, snaží dosáhnout teritoriálních zisků.

Ruské naděje na obrat ve válce se v současnosti zdají být velmi malé.

Tzv. Wagnerovci byli dříve jakousi stínovou armádou Kremlu, formálně soukromou vojenskou skupinou. Byli nasazeni například v Sýrii či řadě afrických zemí, kde sloužili ve prospěch ruských zájmů a prosluli svými brutálními praktikami. Vladimír Putin však jejich zločiny mohl vždy formálně odmítnout s odkazem na to, že se jedná o soukromou skupinu. Jejich hlavní výcvikové středisko se přitom nachází nedaleko ruského města Molkin, přičemž v rámci tamního vojenského komplexu spolu s Wagnerovci sídlí i jednotka ruské vojenské rozvědky GRU. Jejich přímé nasazení v rámci invaze na Ukrajinu posléze jasně ukázalo, komu se uskupení zodpovídá. Coming outem ostatně prošel i jeho velitel s úzkými vazbami na Kreml Jevgenij Prigožin, který se dlouhé roky soudně bránil nařčením západních novinářů z vazeb na tuto jednotku. Před několika měsíci totiž veřejně přiznal, že je skutečně jejím zakladatelem. Dlužno podotknout, že otázka vzniku této jednotky je ve skutečnosti komplikovanější. Přestože se Wagnerovci ukázali býti mnohdy bojeschopnějším uskupením než pravidelná ruská armáda, jejich ztráty z bojů v Doněcké oblasti budou pravděpodobně srovnatelné. V současnosti tato jednotka rekrutuje ruské vězně, bez ohledu na závažnost jejich zločinu či nemoci, kterými trpí, což jen dokresluje obecný stav ruských ozbrojených sil.

Ruské naděje na obrat ve válce se v současnosti zdají být velmi malé. Přestože v následujících měsících může Rusko počítat s přílivem mobilizovaných vojáků, jejich bojeschopnost, motivace a morálka nebude příliš vysoká. Nicméně tyto jednotky mohou mít nezanedbatelný efekt na schopnost Ruska okupovaná území bránit. Ruská strategie v současnosti pravděpodobně cílí na udržení maxima již dobytého území, vyčerpání ukrajinské armády a zároveň ochoty Západu podporovat ukrajinské válečné úsilí. Vladimír Putin zřejmě spoléhá, že dřív nebo později bude muset ukrajinské politické vedení jednat o mírovém uspořádání. Přestože ukrajinská pozice v současnosti vylučuje jednání, dokud je Vladimir Putin prezidentem, realisticky bude muset dříve nebo později k jednání dojít. Alternativou je „zamrznutí“ konfliktu, což by znamenalo jeho prodloužení a riziko opětovného propuknutí bojů. Nutno podotknout, že pokud dojde k zastavení aktivní fáze bojů před osvobozením celého ukrajinského území, může to být i Ukrajina, která se znovu pokusí ruskou okupační armádu porazit. V takovém případě hrozí Ukrajině ztráta alespoň části západní podpory, jelikož by některými státy mohla být vnímána jako agresor. Zejména pokud by se například jednalo o snahu dobýt Krym.

Vytrvalá podpora je klíčová

Předpovídat vývoj válek je však takřka nemožné. Jejich výsledek ovlivňuje příliš mnoho proměnných, a tudíž je možné pouze nastínit nejpravděpodobnější scénáře. Jisté však je, že válka je i soubojem vůlí, přičemž v tomto souboji sehrávají svou roli i západní státy včetně České republiky. Západ nesmí polevit v dodávkách vojenské, ekonomické a humanitární pomoci. Česká republika je v první desítce zemí podle výše podpory vůči HDP. Je to úctyhodný výsledek naší zahraniční politiky, nicméně musíme se snažit v této podpoře vytrvat, obtížnější ekonomické situaci navzdory. Pomoc Ukrajině je totiž pro Českou republiku i velkou příležitostí. Již nyní se jedná o poválečné rekonstrukci ukrajinských měst či o budování česko-ukrajinských obranných podniků. Obojí bylo umožněno postojem současné vlády, přičemž v tomto směru nezůstane druhá návštěva Petra Fialy v Kyjevě bezpochyby tou poslední. To vše skýtá potenciál navázat dlouhodobé ekonomické vztahy či vytvářet nová pracovní místa i v České republice. V neposlední řadě je to však správná politika naší země, která si nedávno připomněla události 17. listopadu. Doufejme, že i Ukrajina bude moci příští rok slavit vítězství nad okupanty.

---