Únor představuje v ukrajinském konfliktu významný mezník – je to rok, co měla „speciální operace” ruských vojsk ukončit prozápadní směřování země a vrátit Ukrajinu do ruského područí. Realitou však je, že Rusko tohoto cíle nedosáhlo a jeho současné snahy se soustředí alespoň na ovládnutí východní části země.

Ukrajina a její západní spojenci však deklarují maximální odhodlání nedopustit ani to. Bezprecedentní podporu tězce zkoušené zemi vyjádřil prezident Spojených států amerických Joe Biden, který v únoru navštívil Kyjev. Význam jeho návštěvy podtrhuje i fakt, že Joe Biden navštívil cizí zemi, ve které nejsou přítomny americké vojenské síly a která je ve válečném stavu. Jeho slova: „O rok později a Kyjev stojí. Ukrajina stojí. Demokracie stojí,“ která v Kyjevě pronesl, jsou pro Kreml hořkou připomínkou pošetilosti jeho původního plánu na rychlé ovládnutí celé země během několika dní. 

Ruská ofenziva 

Ruské vojenské velení však zůstává i nadále odhodlané naplnit alespoň omezené cíle invaze. Během února byla spuštěna očekávaná ofenziva s cílem dobýt Doněckou a Luhanskou oblast. Zpočátku však byla poměrně “nenápadná”, protože nepřinesla žádné zásadní zisky ani průlom ukrajinských linií. Ruské síly nyní útočí zejména v okolí měst Vuhledar, Marjinka, Avdijivka, Bachmut a Kremina. Zejména v okolí Vuhledaru ruská armáda utrpěla těžké ztráty při snaze projet v tancích a bojových vozidlech pěchoty přes ukrajinská minová pole. Naopak určitých zisků dosáhla v okolí Kreminy, kde se jí podařilo vytlačit postupující ukrajinské jednotky dále od města, nicméně silně zalesněný terén zde znesnadňuje boje oběma stranám. Největší úspěch představuje bitva o Bachmut, která však začala již během podzimu loňského roku. 

Ukrajinská armáda v Bachmutu riskuje

Ruským silám se již téměř podařilo Bachmut obklíčit. Minulý týden se objevily záběry, na kterých ukrajinská armáda ničí některé mosty v okolí, patrně jde o snahu zkomplikovat protivníkovi situaci v případě ukrajinského ústupu. V současnosti je pád Bachmutu pravděpodobný, zásadní bude způsob, jakým se ukrajinské jednotky z města stáhnout. Pokud dojde k řízenému ústupu a obránci ve městě nezanechají žádné jednotky či vojenskou techniku, Ukrajinci svůj cíl splní. Jedním z důvodů obrany Bachmutu, obdobně jako dříve Severodoněcku a Lysyčansku, totiž bylo způsobit ruským silám co největší ztráty a připravit je tak o ofenzivní kapacity v budoucnu. 

Přesnou cenu bitvy o Bachmut neznáme, nezbývá než věřit v úsudek ukrajinského generála Oleksandra Syrského, který tamním obráncům velí a město samotné nedávno navštívil. V posledních dnech však z Bachmutu přicházeli i velmi kritické zprávy, obránci si stěžovali na nedostatek vybavení či podpory dalších složek armády. Navzdory tomu se však ukrajinské velení tváří, že neplánuje město opustit. Nevíme, do jaké míry jde o politický tlak či promyšlenou strategii. Z veřejně dostupných zdrojů se však zdá, že další obrana Bachmutu v současnosti představuje vzhledem k malé strategické hodnotě neúměrnou zátěž. Odpovědi se patrně dočkáme během následujících dnů či týdnů.

Úspěšnost ukrajinské jarní ofenzivy bude rozhodující 

Celkově vzato ruská ofenziva zatím přinesla jen marginální zisky a s opatrností lze říci, že ani v následujících týdnech se situace příliš nezmění (pokud tedy ruské síly radikálně nepřehodnotí svůj přístup či nezvýší intenzitu útoků). Další otázkou je plánovaná ofenziva ukrajinské armády, kterou lze patrně očekávat již poměrně brzy. S největší pravděpodobností bude zahájena během dubna či května. Ideálně za situace, kdy budou ruské jednotky vyčerpané svou snahou o postup a současně se zpevní půda a tedy usnadní pohyb těžké vojenské techniky. Přesné plány ukrajinského velení pochopitelné neznáme, nicméně stále platí předpoklad, že hlavní snahou bude prorazit ruské linie v Záporožské oblasti a postoupit až na pobřeží Azovského moře, což by efektivně rozdělilo ruskou armádu na dva celky. Tento záměr byl koneckonců uveden i v prohlášení ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Tím by byl ohrožen i samotný Krym, který se bez pozemního spojení a s pokračující omezenou transportní kapacitou Kerčského mostu mohl dostat do dlouhodobě neudržitelné pozice. Samozřejmě se však může jednat i o snahu zmást nepřítele a útok může přijít například i na severu Luhanské oblasti.

Pozitivní zprávou je, že během února započal (nebo pokračoval) výcvik ukrajinských vojáků na slíbené západní vojenské technice. Přestože situace ohledně německých tanků Leopard zůstává nadále poněkud mlhavá a přesné počty dodaných tanků mohou být nižší, než bylo původně očekáváno, americká bojová vozidla pěchoty Bradley budou v budoucích operacích velmi cenným prostředkem. Zdvojnásobil se i počet slíbených tanků Challenger, které dodá Spojené království, nyní je jich přislíbeno 28. 

Nezanedbatelným únorovým momentem byla i série ukrajinských útoků na ruskou energetickou infrastrukturu a vojenské základny. Útoky byly provedeny bezpilotními bojovými letouny, přičemž jejich dopad je primárně politický, jelikož se jednalo o cíle vzdálené stovky kilometrů od ukrajinských hranic. Jeden z dronů se zřítil nedaleko zařízení na stlačování zemního plynu společnosti Gazprom poblíž Moskvy. Další dva poté úspěšně zaútočily na sklad pohonných hmot poblíž města Tuapse a vojenské letiště v Jejsku. Zbytek dronů byl pravděpodobně sestřelen ruskou protivzdušnou obranou. Psychologický a politický efekt těchto útoků byl poté nejlépe vidět v reakci Andreje Kartapolova, předsedy obranné rady ruské Dumy, který doporučil ruským společnostem nákup systémů protivzdušné obrany na jejich vlastní náklady. Ukrajinské útoky pravděpodobně cílí na zvyšování politického tlaku na Kreml a připomínají ruským občanům, že se válka může dotknout i jich. Prozatím se však ukrajinské velení vyhýbá útokům na civilní cíle, protože civilní ztráty by naopak mohly Kremlu pomoci při mobilizaci ruské společnosti ve prospěch  válečného úsilí. 

Komunistická strana Číny v roli mírotvůrce

Závěrem stojí za zmínku i oznámení mírového plánu Čínské lidové republiky. Přednesen byl na konci února na Mnichovské bezpečnostní konferenci a nabídl zajímavý vhled do čínských postojů vůči ruské agresi na Ukrajině. Čínský mírový plán je spíše teoretickým pojednáním o mezinárodním právu a neobsahuje téměř žádné konkrétní návrhy, které by skutečně mohly přispět k vyřešení konfliktu. Ve svých 12 bodech se snaží nalézt kompromis mezi dodržením Charty OSN a „legitimními bezpečnostními zájmy Ruské federace“, což je samozřejmě z pohledu západních zemí v podstatě nemožné. Plán je tedy spíše potvrzením nepříjemného čínského dilema, kdy na jedné straně deklaruje „neomezené přátelství“ s Ruskem, ale na straně druhé se snaží nepoškodit své ekonomické zájmy v Evropě a ve Spojených státech. Lze si však představit, že v pozdější části konfliktu se Čína přinejmenším pokusí vytěžit ze svého formálně neutrálního postoje maximum a vyvine další tlak směrem k mírovým jednáním. Mezitím však bude dále využívat oslabené pozice Ruska k výhodným nákupům energetických surovin a nepřímo Rusko podporovat do takové míry, aby pokud možno zabránila jeho vojenské prohře, nikoliv však za cenu nevratného poškození svých vztahů se Západem. 

Nám nezbývá než doufat v přesvědčivé vítězství ukrajinské armády na bitevním poli, které by umožnilo prosadit jasné podmínky mírového soužití bez vlivu oportunistických států, jako je Čína. Takové vítězství je sice prozatím vzdálené, avšak možné.

 

---