Nemusíme být za každou cenu vždy originální. Někdy stačí zopakovat banální pravdu: Co to znamená mít dobrou školu? Tablety v lavicích a dvě interaktivní tabule na třídu? Pro každého žáka asistenta, neboť každý je nějak znevýhodněný? Padesát tisíc pro učitele čistého měsíčně plus příplatky? Ekostrava pro žáky v každé přestávce? Možná ano. Ale to, co zůstane jako základní požadavek, i kdyby se učilo bosky na trávníku a žáci měli jen tabulku s křídou a chleba se sádlem k obědu: dobrý učitel, dobrá učitelka. Dobrou školu nelze mít bez dobrých kantorů. Co to ale znamená? Kde se to bere, jak to vzniká, jak to vypadá?

Pokračujeme v banálních pravdách: za prvé je dobrý učitel ten, který má rád děti, případně studenty. Je to však zcela specifický typ lásky. Předpokládá nejen to, že cílem vzdělávání je sebevýchova – to odporuje všelijak pokrouceným vztahům, od agresivního až po lhostejný. Dobrý kantor je ten, kterého baví jeho práce především proto, že má navzdory únavě radost z kontaktu s mládeží a že mu poskytuje něco, co by jinde nezískal. Ano, v tomto smyslu jde o nadání, o něco, s čím se asi člověk rodí. Ne nadarmo se říká, že učitelství je povolání. Mimochodem, povolání k tomu věnovat smysluplně čas druhým – bez jistoty, že se to vždy zúročí.

Příklady táhnou

Za druhé je dobrý učitel ten, kdo je dobře vzdělán – nejen ve vědách obecně, ale zejména ve vědách pedagogických, chápaných ve své teoretické i praktické složce. V naších luzích a hájích je možné se stále setkávat s názorem, že celostní vzdělání u učitele je vlastně zbytečné. Zřejmě zde přetrvává představa, že učitel může být třeba vysloužilý voják, všechno jedno – hlavně když udrží děti v klidu. Podle mé zkušenosti většina rodičů tento primitivní postoj opouští ve chvíli, kdy se na základní či střední škole, kam poslali své ratolesti, setkají s učiteli, kteří nesplňují základní kritéria, ať už se týkají výuky, či výchovy. Jak najednou rodiče zbystří a zjišťují, že i u učitelů velmi záleží na tom, jak jsou kreativní, jak jsou ochotni se dále vzdělávat a zda jim na dětech záleží. Převedeno do strukturální roviny: školy, které vzdělávají učitele (v našem prostředí pedagogické, filozofické a přírodovědecké fakulty), si na tom musejí nechat záležet, jinak se dostaneme do negativního začarovaného kruhu. Nevzdělaní či polovzdělaní učitelé budou učit naše děti, které se stanou nevzdělanými či polovzdělanými atd., pořád dokola.

Za třetí je dobrý učitel ten, kdo dokáže děti a studenty pro nějaký obor či jeho zárodky nadchnout. Příklady táhnou. Chcete-li to latinsky, aby bylo zřejmé, že jde o starou moudrost, prosím: exempla trahunt. Je-li vyučovaný obor současně učitelův koníček, je to nejlepší možná varianta. Stačí si přečíst pár životopisů opravdu významných lidí, kteří to někam dotáhli. Jejich zkušenosti ze základní či střední školy vypovídají naprosto jasně: zaujali je zaujatí, nikdo jiný. Pokud se k tomu ještě přidá smysl pro humor a nadhled, má žák či student postaráno o solidní základ celého svého dalšího putování školami i životem.

Osamělí bojovníci za katedrou

Za čtvrté je třeba říci, že učitel není osamělý ostrov. Jeden či dva dobří učitelé na školu, která má jinak bídnou úroveň, znamená pro takové osamělé bojovníky či bojovnice brzkou ztrátu motivace. Dobří učitelé se musejí hledat a podporovat, jinak zahynou. Musejí totiž bojovat na mnoha frontách – dnes čas ukrajuje především hydra byrokracie a školská zařízení dnes obývají žáci, kteří nemají často doma na růžích ustláno. Z toho vyplývá, že učitelské povolání je těžké, přetěžké.

A za páté je tu podstatný společenský rozměr. Dobrý učitel je ten, kdo má dobré sebevědomí. Je to velké a složité téma, a to nikoli pouze psychologické. Zde nelze podcenit ekonomickou stránku věci. Pokud se má tristní stav zlepšit, musí zkrátka dojít k výraznému navýšení platu učitelů, jak ve složce základní, tak nadtarifní. Stavovské sebevědomí, zvláště učitelské, se ovšem nebuduje jen na financích, jak ostatně ukazují i poslední tři české „učitelské“ filmy. Snímek Na střeše je o tom, jak se starý učitel v důchodu (výborný Alois Švehlík) dokáže na stáří vzepnout k morálním činům na hranici zákona; film založený na skutečných událostech s názvem Učitelka zase popisuje sebevědomí „stínově“, na základě charakteristiky defektního a společensky nebezpečného manipulativního jednání; a do třetice film Teroristka (skvělá Iva Janžurová), takřka westernová podívaná o tom, jak učitelka – opět v důchodovém věku – bere se zapřením zákon do vlastních rukou. Sebevědomí je zkrátka jak sociální, tak etická kategorie.

Banalitou jsme začali, banalitou skončíme: chodí mezi námi lidé, kteří učitelské břímě na sebe vzali a nesou ho pokorně i statečně. Klobouk dolů!

Příště: Chvála pomlázky neboli šmigrusu

---