První týdny koronavirové krize ukázaly rozpaky ohledně výkonné moci – vlády. Od nástupu Andreje Babiše do premiérského úřadu, a to zvláště v době jeho první menšinové vlády ANO, je patrné, jak velký má náš „první ministr“ problém s ústavní konstrukcí, že vláda rozhoduje ve sboru a že premiér nemá (krom vlivu na personální složení) žádný výjimečný vliv, že je skutečně jen první mezi rovnými. Evidentně se zhlédl v německém kancléřském modelu. Nicméně právě dění posledních týdnů ukázalo limity Babišova premiérství – jeho posedlost mikromanagementem a nedůvěra v systém, resp. v cokoli jiného než v něj samého jej hnaly a ženou do v zásadě nesmyslného nasazení, které během krátké doby narazilo i u členů jeho vlády.

A především se ukázalo, jak moc jej limituje jeho předchozí životní zkušenost, která jej nenaučila řídit tým a dosahovat kompromisů, protože to nepotřeboval. A to je v českém modelu parlamentní demokracie s vládou rozhodující ve sboru velký problém (a to ještě není momentálně problém s parlamentem, který by byl zablokovaný). Tak velký, že už na to pod podmínkou anonymity upozorňují i členové vlády. Jak vtipně nedávno poznamenal Jiří Nantl: „Krize v České republice již dostoupila do takových rozměrů, že Česká pošta zavedla doručení přímo do schránky a vláda objevila, že je potřeba mít premiéra.“

Celý článek najdete v časopise Kontexty.

---