Již více než půl roku čelí Ukrajina ruské agresi. Již půl roku sledujeme, jak se Ukrajina brání vpádu chřadnoucí velmoci, snažící se teritoriální expanzí oddálit svůj úpadek. Bezpečnostní krize ve východní Evropě je postupně v zemích na západ od Ukrajiny přehlušována krizí energetickou. Hlavním tématem, které teď evropské země řeší, je, jak zajistit dodávky energií během nadcházející zimy a udržet bezpečnost dodávek v následujících letech. Přesto bychom neměli ztrácet ze zřetele, kdo je jejím hlavním viníkem krize a co je třeba udělat, aby se neopakovala.

Od vypuknutí války na Ukrajině se naše pozornost postupně stočila na problémy s energetickým zásobováním, které válka způsobila. Ano, je asi bohužel nevyhnutelné, že člověk postupně otupí i vůči zločinům, které Rusko na Ukrajině dennodenně páchá. A ano, stejně nevyhnutelné zřejmě je, že větší pozornosti se postupně dostává potížím, které hrozí bezprostředně přímo nám. Sdělovací prostředky a diskuse tak ovládly cenové stropy pro energie, fungování trhu s energiemi, zaplněnost plynových zásobníků a verbální přestřelky o tom, kdo zaspal při budování infrastruktury.

V tom všem lomozu bychom však neměli zapomínat, kde leží prapůvod našich potíží. Těch, které se rýsovaly už loni touto dobou. Je to Rusko, které nepokrytě využilo energetických dodávek jako zbraně. Nejprve vyšroubovalo nejistotu na trzích nenaplněním zásobníků, což odstartovalo prudký nárůst ceny plynu, a následně tento trend ještě několikanásobně urychlilo vlastním agresivním vpádem na Ukrajinu v únoru tohoto roku. Cenu teď dále šroubuje manipulací s tokem plynu a válečnou rétorikou dále znervózňuje trhy.

Objevují se ostré odsudky, že si za potíže může Evropská unie sama, že trh selhal. Trh však neselhal, funguje přesně tak, jak se od trhu dá čekat. Poptávka je vysoká, nabídka nedostatečná, cena jde nahoru. Dodavatel manipuluje s dodávkami, trh je nervózní, cena stoupá dál.

Trhy s energiemi v EU mají nástroje, jak zajistit své vnitřní fungování. Pravidla jako vlastnický unbundling, volný přístup třetích stran do infrastruktury, možnost volné volby dodavatele či přeprodávání dodávek zajišťují konkurenční prostředí, které komodity alokuje dle působení nabídky a poptávky a brání monopolům v deformování trhu. V takovém prostředí je jedno, odkud plyn pochází, jedná se o normalizovanou komoditu, s níž se obchoduje dle aktuální potřeby.

Problémem však je, že zatímco EU má nástroje, jak zajistit vnitřní fungování trhu, nemá jak ovlivnit to, co se děje vně trhu, tedy na vstupu. Vnější dimenze energetiky je úzce spjatá se zahraniční politikou členských zemí, a ty si tuto oblast tradičně střeží. Objem dodávek směřujících na trh je také dán poptávkou související s energetickými mixy jednotlivých členských zemí, které jsou rovněž vnitřní věcí členských států. Evropská unie má v energetice pouze tzv. sdílenou pravomoc, ale to nejdůležitější, tedy kolik a čeho země spotřebují, neovlivní. Obviňovat tedy vnitřní trh z neschopnosti čelit vlivům, na jejichž ovlivnění nemá ani pravomoc, ani nástroje, je minimálně nefér.

Západ a východ EU se konečně shodnou

Evropská unie a její energetický sektor čelí situaci, pro který má angličtina výraz „perfect storm“, tedy dokonalá bouře. Stav, kdy se vzácně sejdou různé jevy, posilující vzájemně svůj dopad. Ruská manipulace s dodávkami plynu přišla v době, kdy Francie čelí výpadku více než poloviny svých jaderných elektráren a snižování výkonu těch zbývajících v důsledku vlny veder (která sama o sobě zvýšila poptávku po elektrické energii, a to po celém kontinentu). Z tradičně největšího evropského vývozce elektřiny stal v prvním letošním půlroce její dovozce.

Nárůst poptávky po elektrické energii způsobuje, že do služby musejí „naskakovat“ plynové elektrárny, které jejich provozovatelé z důvodů vyšší ceny zapojují až mezi posledními. Tato vysoká cena je pak na trhu určující cenou, za niž se elektřina prodává. Kvůli vyšší poptávce po elektřině musí běžet i „špinavé“ zdroje, tedy kromě plynových také uhelné elektrárny, jejichž provoz je také relativně drahý, a navíc zatížený poplatky za vypouštěné emise. Určující je však cena produkce plynových elektráren, a ta se zvýšila v důsledku jednání Ruské federace.

Plyn tak buď nepřímo prodražuje cenu elektřiny, nebo přímo cenu vytápění. Za současnými vysokými cenami elektřiny a topení během následující zimy je tedy třeba hledat hlavně manipulace ze strany největšího evropského dodavatele této suroviny – Ruska. Vše ostatní jsou buď následky, nebo průvodní jevy ruské manipulace. Není třeba se střílet do vlastní nohy a panicky odvrhovat dekarbonizační cíle Green Dealu. Pokud současná situace něco jasně ukázala, pak to, že dekarbonizace a bezpečnost dodávek nejsou vzájemně výlučné. Naopak, snížením podílu fosilních paliv snížíme i svou dovozní závislost na nevypočitatelném Rusku.

Vladimír Putin svým agresivním vpádem vlastně prokázal Evropské unii službu. Západní část EU, typicky prosazující environmentálně odpovědnější politiky, je konečně zajedno se středo- a východoevropskými členy, kteří nadšením pro energetickou tranzici obvykle příliš nehoří, ale jsou typicky citlivější na geopolitické aspekty energetického zásobování. Kreml unijní členy svým jednáním vesměs sjednotil v přesvědčení, že je dobré snižovat závislost na fosilních palivech pocházejících dominantně z dovozu a zvyšujících energetickou zranitelnost spotřebitelů.

Za současnými vysokými cenami elektřiny a topení během následující zimy je tedy třeba hledat hlavně manipulace ze strany největšího evropského dodavatele této suroviny – Ruska.

Evropská unie má jistě mnoho nedokonalostí. V energetickém sektoru dlouhodobě docházelo k podceňování externí dimenze. Zvládli jsme nastavit fungování vnitřního trhu, ale spoléhali jsme, že dodávky budou probíhat vždy bezproblémově. Tento předpoklad se ukázal jako zjevně nesprávný, není ale chybou Unie, že k tomu došlo. Pokud je snížena dostupnost komodity, cena nevyhnutelně vzroste. Ano, tento efekt je zesílen potížemi, kterým uvnitř Unie nyní čelíme, je to však především manipulace s dodávkami vně trhu, která ze všech faktorů činí finančně neúnosný mix. Rusko možná není jediným mrakem, z něhož v této perfektní bouři prší, je však rozhodně mrakem nejtemnějším. Bez něj by se jednalo o vydatný déšť, ne však o průtrž hrozící záplavami.

Odklon od fosilních paliv je cestou, jak ukončit naši závislost na nespolehlivých dodavatelích. Rusko to ví. Ví také, že mu zbývají zhruba dvě dekády na zásadní přebudování na exportu surovin závislé ekonomiky. A možná ani tolik času nemá. Ano, můžeme se bavit o konkrétních opatřeních, ale to, že máme v EU příležitost zabít dvě mouchy jednou ranou, tedy snížit environmentální zátěž a zbavit nás nežádoucí importní závislosti, je fakt.

---