Ruská agrese vůči Ukrajině odstartovala mnoho změn jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Jedním z hlavních témat se přitom již před invazí stala energetická bezpečnost, respektive závislost na ruských energetických dodávkách. Jestliže v minulých letech se politizace dodávek plynu ze strany Ruska dala vytušit jen v některých případech a šlo spíše o využívání slabých míst a zranitelných zemí, s vpádem na Ukrajinu Kreml odhodil masku, a manipulaci s dodávkami plynu nepokrytě zařadil mezi nástroje své zahraniční politiky. Evropská unie tak začala urychleně pracovat na plánu, jak ruský plyn nahradit. Z druhé strany pak Rusko, které hledá, kým budoucí výpadek odbytu nahradí, pošilhává po asijských trzích. Začíná závod o to, kdo se dřív „trhne“.

Klíčem k nezávislosti je infrastruktura

Ze všech energetických komodit pocházejících z Ruska představuje pro Evropskou unii největší problém právě plyn, jehož dodávky závisí na fyzické infrastruktuře mnohem víc než v případě ropy. S ohledem na plynné skupenství je plyn přepravován dominantně plynovody, případně ve zkapalněné podobě jako tzv. LNG (z anglického liquified natural gas – zkapalněný zemní plyn). Žádný z těchto infrastrukturních celků ale není snadné rychle, tedy v řádu měsíců, postavit. Plyn je navíc kromě průmyslu v zimních měsících využíván i k vytápění, což z něj činí citlivou komoditu. I nízké tisíce či desetitisíce mrznoucích občanů představují pro jakoukoli vládu zcela nepřijatelnou situaci. Dostat dovozně závislé země pod tlak je tedy relativně snadné. I proto je plyn hlavní převodní pákou ruské vnější politiky.

Evropská unie se zcela správně rozhodla se závislostí na ruském plynu skoncovat, a v květnu vyrukovala s plánem REPower EU, který obsahuje jízdní řád odklonu od ruských dodávek. Rusko tak vlastně prokázalo službu unijním snahám o dekarbonizaci, neboť nám poskytlo pádný důvod, proč import ropy a plynu utlumit. Je navíc dost dobře možné, že se teď unijní snahy o „očištění“ ekonomik ještě zrychlí, protože kromě environmentálních cílů teď pro zrychlenou dekarbonizaci existuje i pádný důvod bezpečnostní. Až donedávna Rusko dodávalo do EU 40 % plynu, zbavit se této položky na importním seznamu tak prospěje nejen životnímu prostředí, ale i bezpečnosti dodávek.

Ruská invaze a následná energetická krize chuť Komise zvyšovat požadavky pro energetickou tranzici nesnížily. Právě naopak. Externí dimenze energetické politiky je jen malý krok od reálné zahraniční politiky EU.

Plán REPower EU je významný minimálně ze dvou důvodů. Zaprvé staví na dosavadních dekarbonizačních plánech, zejména pak na tvrdě vyjednávaném balíčku Fit for 55, čímž dává jasně najevo, že dekarbonizace a energetická bezpečnost jdou ruku v ruce. Zadruhé plán REPower EU otevřeně říká, že motivací k představenému jízdnímu řádu je geopolitická situace a snaha eliminovat závislost na ruských dodávkách. V prvním případě je klíčové, že plán na odpoutání se od Ruska má předchozí dohody de facto již zabudovány jako výchozí bod ve svém základu. Jakkoli obtížně vyjednané, současné cíle se tak považují za conditio sine qua non, laťku, kterou nelze podlézt.

To se ukazuje například na cíli pro obnovitelné zdroje, který je v REPower EU ještě o 5 % vyšší než v balíku Fit for 55, tedy na úrovni 45 %. V chápání Evropské komise dekarbonizace zvyšuje bezpečnost Unie, protože snižuje závislost na ropě a plynu, tedy komoditách z velké části dovážených z Ruska. Je zřejmé, že ruská invaze a následná energetická krize chuť Komise zvyšovat požadavky pro energetickou tranzici nesnížily. Právě naopak. Komise se vymezila vůči hlasům, které bezprostředně po 24. únoru volaly po pozastavení tranzice s ohledem na válečný konflikt na unijních hranicích. Zde je třeba poznamenat, že Komisi nic jiného nezbylo. Pokud by nebyla iniciativní, mohlo by to ohrozit politickou podporu jejich plánů do budoucna. Druhý zmíněný bod, tedy zdůvodnění plánu bezpečnostní situací, je pak důležitý zejména politicky. Komise shodila rukavice a bez zaváhání ukázala na Rusko jako viníka krize. Konstatuje, že se změnila geopolitická realita a Unie musí být v externí dimenzi energetické politiky jednotná. Nastalá krize dodala Komisi zjevně sebevědomí, externí dimenze energetické politiky je i díky propletení energetické a zahraniční politiky jen relativně malý krok od reálné suverénní zahraniční politiky EU.

Příliš mnoho nejistot

Plán REPower EU dostává do vínku základ v podobě energetických úspor, které mají snížit spotřebu plynu až o 30 %. Proti úsporám obecně nelze nic namítat. Vyšší efektivita, a tedy nižší spotřeba znějí obecně dobře, a je to „zdroj“, který se nabízí. S úsporami je ale vždy trochu potíž. Špatně se měří a často nejsou reálně vidět. Úspora na jednotku produkce je totiž často vyrovnána vyšší poptávkou. Zjednodušeně, pokud spotřebič zkonzumuje menší množství energie než jeho předchůdce, můžeme si dovolit pořídit si více takových spotřebičů. Celkově tak nakonec budeme spotřebovávat více než před zavedením úsporných opatření, pouze množství energie spotřebované na jednotku výkonu se sníží. V odborné literatuře se tento jev označuje Jevonsův paradox a „rebound effect“. Dobře jej ilustruje například využití automobilů. Spalovací motory jsou dnes úspornější než třeba před třiceti lety, spotřeba paliv ale nadále roste. Namísto jednoho vozu dnes totiz domácnosti vlastní dva nebo i víc.

Zemní plyn je v očích Komise stále poněkud nechtěným, nicméně nezbytným zdrojem. Jakkoli se podmínky pro jeho využití a financování budou v příštích letech pravděpodobně ztěžovat, minimálně ve střednědobém horizontu (následujících deset let) bude v energetickém mixu stále hrát důležitou roli. Při odklonu od ruských zdrojů tak Unijní členové nebudou mít jinou možnost než hledat alternativní dodavatele. Nahradit ruské dodávky, které se pohybují v rozmezí cca 150–170 bcm (miliard krychlových metrů) ročně, nebude snadné. Pro srovnání, roční spotřeba České republiky je zhruba 8–9 bcm. V posledních týdnech se hojně zmiňovaly zvýšené dodávky LNG, zejména pak ty z USA.

Současná americká administrativa se zavázala do roku 2030 dodávat do Evropy až 50 bcma, což je víc než dvojnásobek loňských dodávek. Nezanedbatelné množství, jistě, má to ale háček. Nebo spíše dva. Zaprvé, pořád je to málo. Zadruhé, bavíme se zde o dodávkách soukromých firem, které — za předpokladu příznivých tržních podmínek — typicky dodávají tomu, kdo nabídne nejlepší cenu. Trh s LNG je už teď vysoce kompetitivní a s tím, jak se Evropa bude o dodávky přetahovat s Asií, bude ještě více. V plánu REPower EU zmiňovaný cíl koordinace s největšími světovými kupci s LNG proto nevypadá příliš realisticky, zejména pokud jde o Čínu, jejíž spotřeba plynu má i nadále rychle růst. Unie od Číny nemůže očekávat velké pochopení pro své zásobovací potíže.

Unie od Číny nemůže očekávat velké pochopení pro své zásobovací potíže.

Čistě z hlediska alternativních dodávek do EU však střednědobý výhled nevypadá špatně, a Unie by se mohla brzy ocitnout na dobré cestě k nahrazení více než poloviny ruských dodávek do konce dekády. I zde je ale potřeba dávat pozor na konkrétní body, které plán zmiňuje, protože například zvýšení dodávek z Ázerbájdžánu je nepravděpodobné z důvodu nedostatečné tranzitní infrastruktury a zejména z důvodu nedostatečné produkce na straně jihokavkazské země. Dodávky z Kataru a dalších dodavatelů LNG ale do zásobovací situace EU jistě promluví. Je zřejmé, že LNG bude hrát čím dál významnější roli, což bude klást čím dál větší nároky na vnitřní infrastrukturu a schopnost distribuovat plyn po kontinentu. Výpadkem ruských dodávek potenciálně nejvíce ohrožené vnitrozemské státy ve střední a východní Evropě mají často v rozvoji infrastruktury a propojení s okolím rezervy, jak se ostatně nedávno hojně probíralo.

Dlouhodobý horizont je mnohem nejasnější a REPower EU zde není příliš přesvědčivý, když jako dlouhodobá opatření zmiňuje jen zelený vodík. Ten je sice označován za klíčovou komponentu „ozelenění“ energetiky, respektive průmyslu obecně, na jeho rozšíření si však ještě několik let budeme muset počkat, a to i přes to, že výroba zeleného vodíku se díky rostoucím cenám fosilních paliv začíná vyrovnávat např. vodíku vyráběného právě za pomoci zemního plynu. Cenové pohyby na trzích s energiemi mohou nástup vodíku urychlit, na což už zareagovaly některé finanční instituce nabídkou investičních nástrojů. Celá věc je ale stále na začátku. Výraznější dopad na energetickou bezpečnost EU před koncem této dekády spíše nelze předpokládat.

Otočka na východ: zachrání Rusko Čína?

Při pohledu na související diskusi se může zdát, že to je EU, která tahá za kratší konec, neboť je na ruských dodávkách plynu závislá. Jak už se ale v minulosti potvrdilo, energetická zbraň je dvousečná. Ruská ekonomika do značné míry stojí na exportu surovin a ztráta tak významného odbytiště, jakým je Evropa, by ji zásadně poškodila. Nalezení náhrady je tedy pro Rusko nezbytné. V situaci, kdy export ropy a plynu tvoří polovinu veškerého vývozu, významnou část HDP a taky příjmů do rozpočtu, si země výpadek důležitých odbytišť bez náhrady nemůže dovolit. Krátkodobě nárůst komoditních cen může utlumit propad v objemu exportu, dlouhodobě však Rusko bude muset najít alternativní kupce. I z důvodu odklonu EU od fosilních paliv se na evropské trhy už v plné síle nevrátí. Ruský záložní plán se jmenuje Asie, respektive Čína. I zde však vyvstávají otázky, zda je taková radikální reorientace možná — a pokud ano, kdy. Podobně jako Evropská unie i Rusko má plán, který může leccos zkomplikovat.

Jak již bylo řečeno výše, dodávky plynu jsou mnohem více závislé na plynovodech, které jsou typicky schopné přepravit násobky objemu průměrného terminálu LNG. Pro srovnání – jedna ze dvou větví systému Nord Stream ročně přepraví 55 bcm, zatímco třeba polský terminál LNG v Ústí nad Svinou má kapacitu 5 bcm za rok. Při objemu plynu, který momentálně vyváží do Evropy, si tedy Rusko jen s terminály na LNG nevystačí. Potřebovat bude plynovod, a to skutečně velký, aby se plyn z nalezišť na severozápadní Sibiři dostal do Asie.

Plánovaný 2 600 km dlouhý plynovod Power of Siberia 2, který by naleziště v současnosti zásobující Evropu napojil na Čínu, je zatím jen na papíře a ještě dlouho tam asi zůstane. I v případě jeho realizace nejspíš zůstane v severozápadním cípu Ruska dost plynu, který nebude mít kam téct. Ani kombinace nových projektů pro infrastrukturu LNG a zmíněného plynovodu o kapacitě cca 50 bcma nezvládne přesměrovat všechen původně „evropský“ plyn do Asie. Spočteme-li kapacitu aktuálních projektů a zmiňované „Síly Sibiře 2“, dostaneme se k číslu, které mírně převyšuje polovinu aktuálního exportu do Evropy. Ke všemu i tento scénář může narazit na problémy s prodlením výstavby a nedostupnost technologií, které se kvůli obchodnímu embargu do Ruska nedostanou.

Ruský záložní plán se jmenuje Čína. I zde vyvstávají otázky, zda je taková radikální reorientace možná. Podobně jako Evropská unie i Rusko má plán, který může leccos zkomplikovat.

Podtrženo sečteno, Evropská unie má před sebou gigantický úkol zpřetrhat dekády staré vazby v dodávkách ruského plynu. Bude to vyžadovat masivní investice do infrastruktury a reformátování částí ekonomik a energetických mixů. Rusko má však před sebou úkol ještě obtížnější – proměnit strukturu exportu zemního plynu v době, kdy se významní spotřebitelé připravují na útlum jeho využití. Potvrzuje se tak poučka o dvousečnosti energetické zbraně. Podobně jako blízkovýchodní producenti v 80. letech minulého století horko těžko získávali zpět ztracené pozice, když se Západ reorientoval na jiné zdroje po ropných šocích, pocítí Rusko výpadky v příjmech z exportů fosilních surovin. Zatímco pro spotřebitele je proměna povahy energetických vstupů do ekonomiky významnou, ne však nepřekonatelnou výzvou, pro Rusko výpadek příjmů z prodeje energetických surovin znamená nutnost přeformátovat celou ekonomiku. To je obrovsky náročný úkol i za „běžných podmínek“, neřkuli v době, kdy země vede útočnou válku.

---