Migrace v EU je opět v centru mediálního zájmu. Pravda však je, že mediální zájem o toto téma nikdy úplně nepominul, neboť jihoevropské státy musí velkému náporu přicházejících migrantů, a všem problémům s tím spojeným, čelit téměř permanentně, a to i po uplynutí nejkrizovější fáze uprchlické vlny z let 2014 a 2015. EU a migrace je věčné mediálně mimořádně atraktivní a politicky extrémně citlivé téma. Nikdy v minulosti se ho uspokojivě vyřešit nepovedlo a nedaří se to ani nyní. Pokusíme se představit, v čem spočívá podstata problému, proč otázka migrace v EU nemá jednoduché řešení a proč nová dohoda o migraci navzdory mediálním titulkům nic revolučního nepřináší.

EU a migrace

O úvodu do problematiky migrace by se daly napsat stovky stránek, a přesto by nebylo pokryto vše. To ale také není účelem tohoto textu. Místo toho se v několika odstavcích pokusím situaci analyzovat srozumitelným jazykem z politického hlediska. Migrace je komplexní problém, který je z mnoha důvodů zásadní pro každý národní stát. Situace v EU je navíc výrazně komplikována tím, že se nebavíme o migrační politice jednoho státu, ale dvaceti sedmi států. A to nebereme v úvahu dotčené „třetí země“ s jejich vlastními zájmy. Jakýkoliv návrh řešení opakujících se problémů totiž naráží na otázku kompetencí, kterými EU (ne)disponuje.

V teoretické rovině existují z evropského pohledu k migrační politice dva protichůdné přístupy. Prvním z nich je, že jednotlivé státy si o těchto otázkách již nebudou rozhodovat samy, ale rozhodovat se bude pouze centrálně na evropské úrovni v zájmu EU jako celku. Velkou výhodou by nepochybně bylo, že by EU v takovém případě měla skutečné nástroje, jak vzniklé problémy efektivněji řešit. V odborných termínech by to znamenalo, že by se azylové, migrační a integrační politiky staly výlučnou pravomocí EU, mezi které nyní náleží například vnitřní trh nebo vnější obchodní politika. Ať už je to pro někoho „eurofederalistický“ sen či „euroskeptická“ noční můra, skutečnost říká, že toto řešení je v současné době na míle daleko od jakékoliv šance na realizaci.

Zcela protikladným návrhem by pak bylo, aby si každý členský stát rozhodoval o své migrační politice zcela sám bez ohledu na ostatní, tedy v podstatě návrat do doby před EU. Ačkoliv to může pro někoho znít lákavě, i toto řešení naráží na odlišnou realitu. Schengenský prostor se výrazně podílí na fungování vnitřního trhu, na kterém jsou všechny členské státy ekonomicky závislé, a ten logicky bez určitých společných pravidel fungovat nemůže.

Proč to jednoduše nevyřešíme?

Je zřejmé, že dnešní realita migrační politiky se bude nacházet někde uprostřed mezi těmito dvěma protipóly. A tím se dostáváme k podstatě problému. EU musí balancovat mezi nemožností zasahovat do suverénních záležitostí členských států a konáním v zájmu fungování celé EU. V oblasti migrace jistá míra integrace existuje. To dokazuje nynější dohoda, se kterou nesouhlasily všechny státy, a přesto byla přijata. Státy EU nejsou v otázce migrace zcela suverénní, ale zároveň ani nejsou této pravomoci zbaveny. Otázka sdílených kompetencí, kde, zjednodušeně řečeno, část dané politiky vykonává EU a část členský stát, je pro EU zcela typická a vztahuje se dnes již na řadu důležitých politik, jako je zemědělství, průmysl, energetika nebo třeba právě migrace. Sdílené pravomoci jsou jistým politickým kompromisem pro oblasti, u kterých si členské státy uvědomují, že především kvůli zajištění fungování vnitřního trhu již nemohou být zcela v jejich rukou, ale zároveň jsou příliš citlivé na to, aby byly zcela převedeny na nadnárodní úroveň. Nepřekvapí, že lépe to funguje u oblastí s nižší mírou politické citlivosti, a naopak hůře tam, kde se z politického hlediska takzvaně „láme chleba“. A máloco může být lepším příkladem obtížného fungování než právě migrace.

Až do vypuknutí velké migrační krize v minulé dekádě téma migrace ve většině států evropské občany příliš nezajímalo, a proto ani nebylo tak politicky citlivé. Od počátku migrační krize ale na evropské i národní úrovni nenajdete mnoho témat, která by společností soustavně rezonovala více než migrace. Obecným důsledkem pro politickou situaci v Evropě byl nárůst popularity populistických a protiimigračních politických stran, a to téměř ve všech zemích. Na to pochopitelně musely reagovat dosud vládnoucí strany „mainstreamové“, aby zabránily ještě masivnějšímu odlivu nespokojených voličů směrem k radikálům, či dokonce extremistům. A tak se z migrace stalo téma, o kterém se státy na úrovni EU dohadují v podstatě permanentně. Už se stalo tradicí, a to zejména v zemích střední a východní Evropy, že protiimigrační rétorika a nadávání na „Brusel“ je cesta k jednoduchým politickým bodům a záminkou pro vlastní neúspěchy v jakékoliv jiné oblasti domácí či zahraniční politiky. V takových případech se obvykle „svatořečí“ národní suverenita, protože „nám přece nikdo nebude diktovat, koho k sobě pustíme“. Na druhou stranu ale vzniká především od zemí, které čelí největšímu migračnímu náporu, legitimní očekávání, „co že s tím ta EU tedy hodlá dělat a jak nám pomůže“. Přestože ve finále není s migrační politikou EU spokojen vlastně nikdo, EU se pokouší v limitu svých kompetencí hledat mnohdy velmi náročné kompromisy a dohody. Ta zatím poslední, nyní nejnovější, z června 2023 je jen další v pořadí.

Čekání na Godota. Nebo taky na dohodu.

Metaforický odkaz na slavné absurdní drama není náhodný, protože i migrace je takové absurdní drama, ve kterém se v EU čeká na pověstného zázračného „Godota“, který změní osud této oblasti k lepšímu pro všechny. Je nutné říct, že minimálně od již zmíněné masivní migrační krize se EU všemi silami snaží jít svému štěstí naproti. Různých dohod bylo již uzavřeno nespočet. Ačkoliv jejich rozbor určitě není účelem tohoto textu, stručné vysvětlení historického kontextu je nezbytné. Podstatou dohody členských států v otázkách azylu a migrace je takzvaný „Dublinský systém“. Dle definice Ministerstva vnitra se jedná o  „mechanismus, kterým je v rámci členských států Evropské unie, a dále Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska určován jediný stát, který projedná žádost cizince o mezinárodní ochranu a ve věci rozhodne, ať je žádost o mezinárodní ochranu podána kdekoliv na území těchto států“. Zjednodušeně řečeno má v tomto systému jít o princip, podle kterého je za posouzení žádosti cizince o mezinárodní ochranu odpovědný pouze jeden členský stát.

Nepochybně to zní zcela logicky, přehledně a prakticky, ale jak už to tak bývá, mezi teorií a praxí je obvykle značný rozdíl. A ten se naplno projevil během oné migrační krize, kdy se celý systém sesypal jako domeček z karet. V praxi se totiž ukázalo, že dle dohodnutých pravidel byl za vyřízení žádosti ve většině případů odpovědný stát, do kterého cizinec vstoupil jako první. To by mohlo fungovat, pokud by zátěž byla mezi státy rozložena alespoň částečně rovnoměrně, ale to vzhledem ke geografické poloze některých zemí bylo od začátku nereálné. Zatímco se tedy v ČR vyháněli migranti imaginární, kteří sem de facto nikdy nedorazili, především pobřežní státy jako Řecko a Itálie skutečně „praskaly ve švech“.

Evropská komise jako hlavní motor EU musela rychle přijít s řešením, a tak se na scénu dostaly nechvalně známé kvóty neboli mandatorní přemisťování migrantů mezi členské státy. Tento mechanismus logicky nejdůrazněji prosazovaly ty země, které migrační vlnou strádaly nejvíce, zatímco především země V4 jej za každou cenu odmítaly. Ačkoliv Evropská komise pod tlakem od tohoto řešení nakonec vždy odstoupila, nyní byla tato mediální bomba odpálena znovu.

Dohoda 2023

Státy se pod vedením švédského předsednictví shodly na novém přerozdělovacím principu: stát buď přijme migranty, nebo zaplatí finanční kompenzaci 20 000 EUR za každého nepřijatého migranta. Ironii toho, jak rozdílně interpretovatelné výsledky této dohody jsou, nejlépe dokresluje diametrálně odlišná reakce tří zemí, kterým momentálně vládnou tři spojenecké strany z frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR). Zatímco Itálie, jako jedna z nejvíce zatížených zemí, povinné přerozdělování prosazovala dlouhodobě, Polsko dohodu rovnou označilo za nepřijatelnou a spolu s Maďarskem jako jediné hlasovalo proti. V Česku vždy povinné kvóty odmítaly všechny relevantní politické strany, přesto tuto dohodu vláda navzdory silné kritice opozice slaví jako velký národní úspěch, a to především díky vyjednané výjimce, která dočasně z důvodu masivního přijímání ukrajinských válečných uprchlíků zbavuje ČR povinnosti za nepřijaté migranty platit.

Hned na úvod jsem zmínil, že dohoda žádnou revoluci nepřináší, protože její osud je nejistý už teď. Nejen, že dohodu musí schválit Evropský parlament, u kterého je už nyní zřejmé, že jeho dohoda s členskými státy bude obtížná, ale další výhrady se dají očekávat i od nespokojených poražených států, které hlasovaly proti dohodě. Finální podoba dohody je tak v tuto chvíli více než nejasná. Ze současné dohody navíc plyne závěr, který demonstruje pointu celého textu. Dohoda byla uzavřena, ale to neznamená, že bude v této podobě i schválena. Nikdo není zcela spokojen, a je těžké určit, zda to lze vůbec někomu vyčítat. Každý stát je pod obrovským tlakem svých domácích aktérů a prosazuje své zájmy. Těžko lze zemím jako Itálie vyčítat požadavek na větší solidaritu od ostatních. Na druhou stranu není těžké pochopit, proč je Polsko rozhořčeno povinností platit za nepřijaté migranty, zatímco samo zcela dobrovolně přijalo obrovské množství ukrajinských uprchlíků. Někde na půli cesty se nachází pragmatický přístup ČR, která striktně neprosazovala ani jeden ze zmíněných postojů, ale přesto se spokojila s kompromisní výjimkou. Který z přístupu je komu nejbližší, to už je na každém zvlášť. Revoluce v migrační politice se však nekoná.

---