V letošním létě lze světovou politiku charakterizovat všelijak, jen ne jako ospalou okurkovou sezónu. Kromě již bohužel obligátních pandemických turbulencí vzbudil zájem především rychlý nástup Talibánu v Afghánistánu a s ním související překotný odchod amerických vojsk ze země.  Ten kromě jiného doprovázelo trpké poznání, že dvacet let západní přítomnosti v Afghánistánu nic nevyřešilo.

Afghánistán se nezměnil v ostrov demokracie, jeho infrastruktura se nevylepšila a vyspělý svět tu utopil desítky miliard bez hmatatelného výsledku. Nemá moc smysl hledat konkrétní viníky a příčiny. Obojího je větší než malé množství. Na místě je ale si připustit, že ne každá země a každá společnost uzná a ocení západoevropské či euroamerické politické a sociální standardy. Představa, že liberální demokracie představuje model, který je univerzálně aplikovatelný napříč kulturami, je zjevně mylná.

Koneckonců, Talibán by nikdy nebyl schopen tak rychle převzít moc, kdyby jeho zásady a představy o správě země nevyhovovaly významné části afghánského obyvatelstva. Totéž pak platí o řadě jiných států, jejichž společnosti formovala a formuje jiná než židovsko-křesťanská hodnotová soustava. Vnucovat jim ji je nejen arogantní, ale také nesmyslné – roubování hodnot zkrátka nefunguje a více míru a stability ve světě nezajistí.

Sny o evropské vojenské síle pokračují

Výše uvedené nejspíše rychle došlo USA. Je pravda, že o stažení z Afghanistánu rozhodl již předchozí americký prezident Donald Trump, který razil izolacionistickou zahraniční politiku. Jeho nástupce Joe Biden, který svůj příchod do Bílého domu rámoval slovy „Amerika je zpět na světové scéně“, v projevu k ukončení americké přítomnosti v Afghánistánu nicméně uvedl, že stažením amerických vojsk končí éra americké intervencionistické politiky. Jinak řečeno, globální četník a normotvůrce v americké uniformě odešel do penze, a to jak s republikánským, tak demokratickým požehnáním.

Sebekritického poznání, že euroatlantický model není vítaný exportní artikl, je ale na hony vzdálená EU. Zdá se, že americký ústup vidí jako svou šanci. Tedy aspoň část států a unijních aktérů. Již v letošním květnu navrhlo čtrnáct členských zemí EU včetně Francie a Německa vytvoření jednotky rychlé reakce, která by byla vybavena loděmi a letadly a byla by schopna v případě potřeby poskytnout urychlenou pomoc vládám demokratických zemí.

Vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Joseph Borrell pak na přelomu srpna a září tuto myšlenku opakovaně podpořil, a to právě v kontextu dění v Afghanistánu. Podle Borrellových představ by složky o síle cca 5 000 mužů a žen měly řešit právě takové situace, jako nastaly při tálibánském převzetí moci. Sny o evropské armádě a emancipaci EU od NATO nejsou nijak nové – zvláště ve Francii a v kruzích antiamerické levice rezonují desetiletí – nově však dostávají zjevně expediční rozměr.

EU nepředstavuje supervelmoc a v dohledné době ji ani představovat nebude.

Nejen ten – právě pro výše naznačené kulturní důvody pravící, že Evropa potažmo EU nemá žádný nárok exportovat své normy – je ale velmi nebezpečným experimentem. Jakékoli posílení EU v bezpečnostní či obranné agendě má smysl jen tehdy, kdyby bylo provedeno v komplexním přenastavení EU. To by muselo obsahovat jednak efektivní společnou zahraniční politiku či efektivní ochranu vnějších hranic EU, kontrolu migrace a tak dále. Což se neděje a nestane – státy EU se nedokážou dohodnout ani na postoji k Rusku, řešení migrační problematiky je také horký brambor, který si instituce EU a členské státy v čele s předsednictvím Rady EU přehazují již několik let. A takto by se dalo pokračovat. Jinak řečeno, obranná politika představuje natolik komplexní agendu, že její izolovaná suprancionalizace může vést k větším škodám než užitku.

Apel na sebediciplínu EU v bezpečnostní politice přitom není voláním po izolaci a sobeckém ignorování vnějšího světa. Jedná se o pouhé konstatování faktu, že EU nepředstavuje supervelmoc a v dohledné době ji ani představovat nebude. Této realitě by měla jak na úrovni některých členských států, tak na úrovni unijních institucí přizpůsobit své ambice a nevyvolávat nenaplnitelná očekávání.

---