Česká evropská politika je bez výjimky katastrofální a v dohledné době ji není možné zachránit. Na co se máme připravit, až na podzim nastane den D a občané ve volbách snad rozdají karty tak, aby umožnili změnu vlády, a tedy i české evropské politiky?

V souvislosti s covidem lze dohledat řadu textů a analýz, které se zaměřují na dobu, kdy bude možno věrohodně říct, že krize je zažehnaná, nebo alespoň v dobrých rukou. Kéž bychom měli něco podobného i v oblasti české evropské politiky.

Jaký je její výchozí stav? Bez přehánění horší než špatný. Evropská politika současné garnitury představuje největší katastrofu od vstupu země do EU. V mediální rovině se jejím hlavním symbolem stalo utilitární sobectví. Dlouhou dobu jej vyjadřovaly problémy předsedy vlády Andreje Babiše s dotacemi pro koncern Agrofert. Této agendě česká státní správa podřizovala úplně vše, evropskou politiku nevyjímaje.

V době covidu se tento přístup transformoval do odmítání pomoci zemím, které byly v rané etapě krize postiženy nejvíce, svalování viny za česká selhání na instituce EU (jež v oblasti ochrany veřejného zdraví nedisponují zásadnějšími kompetencemi) či obviňování EU za nedostatek vakcín (které si ovšem česká vláda neobjednala). Smutným, leč výstižným symbolem českého přístupu se stalo nezaplacení národního příspěvku na společný světový vývoj covidové vakcíny, který sám o sobě představoval částku, jež nešlo označit ani za symbolickou.

Evropské peníze vyschnou. Co pak?

Změnit se proto musí celá řada věcí. Některé budou bolestivé a náročné. Platí to hned pro první aspekt – vymyslet pro evropskou politiku narativ, který by nahradil od vstupu protežovanou linii, že EU je především nástroj hmotné modernizace Česka. Integraci nelze prodávat čistě jako kalkulaci zisků a ztrát. Můžeme totiž očekávat, že Česká republika se ve střednědobé perspektivě posune do pozice čistého plátce, a argumentační linie „buďme v EU, protože je to výhodné“ se tím zhroutí jako pověstný domek z karet.

Vzhledem ke své poloze přitom Česká republika nemá jinou volbu než evropskou integraci, pokud se nechce stát východní despocií. Nový a věrohodný narativ je důležitý nejen pro politiky, kteří obsah evropské politiky utvářejí, ale také pro veřejnost – ta ostatně členství legitimizuje.

Uvědomuje si vláda, že za chvíli předsedá EU?

Za druhé by česká evropská politika měla konečně začít pracovat kreativně a určovat agendu. V současném nastavení si s sebou nese tradiční dědictví, že většímu a vyššímu stačí odporovat a že být součástí celku je vždy nevýhodné. Není to tak. EU není ani Rakousko-Uhersko, ani RVHP. Nejde o násilný diktát, ale o prostor, který můžeme ovlivňovat. Česká republika ale v posledních letech nikdy nepřišla s ničím konstruktivním a zjevně se na to nechystá ani teď.

Pasivita je dobře vidět v našem přístupu k předsednictví v Radě EU. Jeho priority jsou rok před zahájením neznámé, nikdo o nich nediskutuje. Naopak se zdá, že současná vláda přijala nesmyslné tvrzení, že post-lisabonské předsednictví nemá na nic vliv, a chce jej pouze přežít. Tak to ale není! Cíle se od nás očekávají a není možné vymyslet je za pár měsíců. Pošklebovaný kabinet Mirka Topolánka se na první české předsednictví připravoval od roku 2006, tedy celé tři roky…

Věcnému jednání se nemůžeme vyhnout

Za třetí, bylo by velkou chybou evropskou politiku prostě mechanicky přepólovat a začít přitakávat všemu, co v EU vznikne. EU není automatické dobro. Její samotné posilování nic nevyřeší – vize, že špatné fungování českého státu vyřeší přesun kompetencí na EU, je nereálná a naivní. Ale i jednoduché oslabování EU by bylo velmi rizikové. Řada současných problémů je totiž ze své povahy nadnárodní. Virům jsou kupříkladu hranice úplně šumák a takoví hackeři mají radost, protože jim pomalá domluva a neefektivní koordinace mezi jednotlivými členskými státy vyloženě pomáhá.

Za čtvrté, diskuse o budoucnosti EU není černobílá, nelze ji zanedbat a pak narychlo vyřešit jako domácí úkol pod lavicí. Potřebuje EU například velmi přerostlou společnou zemědělskou politiku? Možná ne, doba se od 50. let 20. století dost změnila. Dospěla EU do situace, kdy má smysl společná zahraniční a bezpečnostní politika? Je EU zevnitř dost silná na to, aby mohla působit jako věrohodný a kompaktní zahraničněpolitický aktér? Opět možná ne. Není tedy naopak žádoucí třeba posílení EU v oblasti ochrany veřejného zdraví, digitálních hrozeb či vnitřní bezpečnosti?

Stačí jedna nebo dvě priority, my nemáme nic

Za páté, Česká republika by si konečně měla uvědomit svou reálnou velikost a kapacitu. Země střední velikosti nemůže mít priority ve všem a ani se to neočekává. Vítaná je naopak specializace a odbornost. Česko by se mělo učit například od Estonska a jeho pozice v digitalizaci. Ta je mimochodem v české politice rétoricky šampion, a reálně Popelka (stejně jako oblast školství). Ve specializaci by zcela postačovala jedna nebo dvě priority. V českém prostředí se nabízí třeba podpora malým a středním podnikům pomocí inkubátorů, jako je Jihomoravské inovační centrum.

Od Babišovy vlády už opradu nic čekat nemůžeme, ale ve vlastním zájmu doufejme, že nastíněné základní principy se dočkají realizace alespoň po nejbližších volbách.

---