Hledání ztraceného Senátu

26. listopadu 2018, Petr Pešek

Horní parlamentní komora v posledních volbách prokázala svůj politický význam. Teď jde o to, jak s ním dokáže naložit.

Je dobře, že se předsedou Senátu stal Jaroslav Kubera. A není to jen dobrá zpráva pro voliče či příznivce ODS, je to dobrá zpráva pro každého, kdo věří, že i politika občas může mít svoji logiku. A v neposlední řadě je dobře, že výběr šéfa horní komory tentokrát nebyl konsensuální, ale stal se předmětem regulérního politického boje. Taková politika má být a pokud by se senátoři dál tvářili, že je to pro ně příliš „nízké“, škodili by tím jen sami sobě.

Předsedou Senátu je zkušený a silný politik

Jaroslav Kubera je prototypem ideálního kandidáta, a bylo by proto škoda, pokud by v předsednickém křesle nezasedl. Je tu politické zdůvodnění (zastupuje stranu, která v uplynulých senátorských volbách uspěla nejvíc) a pak je tu možná ještě silnější argument, jeho osobní politická zkušenost. V Senátu je už od roku 2000 a k tomu má bohaté zkušenosti z komunální politiky – od roku 1994 až do letoška byl starostou a později primátorem Teplic. Pokud je někde smysl Senátu, tak je to v jeho provázanosti s regiony, podobně jak je tomu u horních komor v Německu či Rakousku.

Jaroslav Kubera má navíc jasně vyprofilované názory: V některých případech neváhal být kritický i vůči postojům vedení své mateřské ODS (např. u Lisabonské smlouvy). Stojí ve zřetelné opozici vůči současné vládě i prezidentovi, jakkoliv má zvláště pro Miloše Zemana zároveň jakousi slabost a pochopení. Není fanatickým zaťatým odpůrcem čehokoliv politicky odlišného. Kaňkou v jeho politickém profilu je samozřejmě členství v KSČ, byť krátké a už koncem 60. let. Ale tak jako lidé nejsou ideální, ani politika taková není a z podstaty být nemůže.

Přemění politický kapitál na reálnou sílu?

Nejdůležitější teď bude, zda změna ve vedení Senátu ovlivní jeho politickou sílu. Jeho nedávná výzva, aby premiér Babiš rezignoval, dokládá, že Senátu přibylo přinejmenším sebevědomí. Což pochopitelně nemusí znamenat totéž.

V senátních volbách se možná začne výrazněji projevovat cosi jako americký „midterm effect“, tedy že voliči to chtějí vládě spočítat alespoň při klání do horní komory, anebo prostě chtějí vyvažovat následky voleb sněmovních. To může atraktivitu Senátu (který je mimo jiné koncipován jako korektiv a stabilizační síla) pochopitelně zvýšit.

Zbývá tedy počkat, jak se získaným politickým kapitálem dokáže Senát v příštích dvou letech, než se bude jeho třetina opět promění, naložit. Jak efektivní bude při blokování vládních nesmyslů a nakolik dokáže nastolovat svoji agendu vůči ostatním složkám moci. Pokud ani nynější konstelace nepřispěje k posílení jeho role, možná by už opravdu stálo za to přemýšlet o změnách, například směrem k výše zmíněmu většímu provázání s regionálními institucemi. Počkejme si ale na účet z podzimu 2020.

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter