Iluze eurorealismu

1. února 2019, Vít Hloušek

Eurorealismus je dobře vymyšlený pojem. Kdo by nechtěl být realistou? Zvláště pak ve vztahu k evropské integraci, která má v české kotlině tak podivný zvuk. Zní to určitě lépe než se označit za měkkého euroskeptika. Důležitější než název je ale obsah těchto pojmů. Jsem přesvědčen, že takzvaný eurorealismus ve skutečnosti realistickou politikou není.

Postoj ODS k evropské integraci se v posledních dvou dekádách bohužel nesl v intencích takzvaného Manifestu českého eurorealismu (2001). Výjimkou byla jen krátká epizoda českého předsednictví před deseti lety. Jednou z obecných vlastností tohoto dokumentu je, že evropskou integraci vnímá redukcionisticky, jako pouhé kolbiště různorodých a často protichůdných zájmů.

Radikální upřednostnění mezivládního principu, na kterém manifest stojí, úplně realistické nebylo: některé nadnárodní prvky evropské integrace menším státům ve skutečnosti pomáhají zvětšovat prostor pro hájení národních zájmů, zatímco čistě mezivládní dohody takový prostor zhusta neposkytují. Podobně můžeme relativizovat i důraz na flexibilní integraci. Ta je výhodná pouze tehdy, pokud dbáme hlavně o symboly a vágní pojmy, jako je suverenita, a nezvažujeme reálné ekonomické a politické zájmy České republiky.

Manifest českého eurorealismu byl totiž textem spíše ideologickým než analytickým, a jako takový byl tedy realistický jen v rámci určitého velmi úzkého vidění světa, Evropy a našem místě v ní. Česko v příliš mnoha oblastech integrace stojí stranou, takže není schopno hájit své zájmy jinak než pouze deklaratorně. Platilo to v roce 2001 a platí to tím více v roce 2019.

K čemu reformní návrhy, když nejsou slyšet?

Přesto však českému eurorealismu nelze upřít významné úspěchy. ODS díky úsilí Jana Zahradila byla jednou z klíčových stran, která spolu s britskými konzervativci a polským Právem a spravedlností otočila kormidlo podmíněné spolupráce měkce euroskeptické pravice s Evropskou lidovou stranou. V roce 2009 založila na poměry euroskeptických frakcí solidní a stabilní platformu Evropských konzervativců a reformistů (ECR). Období posledních deseti let bylo pro české eurorealisty natolik úspěšné, že nyní dokázali prosadit Jana Zahradila jako spitzenkandidáta na předsedu Evropské komise.

To je jistě úspěch jak pro eurorealismus, tak pro ODS. Je to ale skutečně dobré i pro reprezentaci zájmů České republiky? Nezáleží jen na tom, že se jako rozumní reformisté vmímáme my sami. Musejí nás tak vnímat i druzí. Aby se z našich návrhů staly skutečné reformy, musejí být slyšet na relevantních místech.

Cestu k novým a staronovým voličům euroskepticismus spíše zavírá, než že by ji dláždil.

A tady se z dlouhodobé orientace české pravice na ECR může stát problém. S odchodem britských konzervativců, kterým byla ODS v rámci ECR bezesporu politicky nejblíže, totiž relativně posílí jiné strany, a to už nejsou formace, jejichž politika by byla s českými národními zájmy kompatibilní.

Právo a spravedlnost svou posedlostí bojem za prý tradiční evropskou kulturu nemá voliči české konzervativně-liberální pravice co nabídnout. Kaczyńskému můžeme v jeho zápase s Evropskou komisí klidně držet palce, jenže při bližším pohledu zjistíme, že polský leader hájí naše zájmy a naše vidění světa přinejlepším stejně často jako tolik kritizovaná Komise. Pečlivá četba originálních zdrojů z provenience Práva a spravedlnosti by českému čtenáři odhalila, jak moc je jejich vize Polska a Evropy vzdálena tradici českého konzervativně-liberálního myšlení. Dalším partnerem v klubu je Nová vlámská aliance, která prosazuje přesně to, proti čemu ODS bojuje: separaci regionu Flander, a tedy rozbití, nikoliv jen oslabení existujícího státu. Dánská lidová strana je v národním kontextu na krajní pravici a ostatní participující strany jsou miniaturní a nevýznamné.

Frakce konzervativců a reformistů možná promýšlí, co by se stalo, kdyby o ni stáli politici jako Viktor Orbán nebo Matteo Salvini. Ti by o ni možná i stáli, to by ale mohlo znamenat hotovou pohromu, nejen z hlediska ODS. Orbán se totiž definitivně vydal na cestu autoritativního režimu, i když mu říká „neliberální demokracie“. Tudy naše cesta přece vést nemůže. A Salvini je všechno možné, jen ne rozumný reformátor Evropské unie. Ostatně (omlouvám se za využití jednoho z morálních kýčů české politické debaty), i ty nešťastné migranty by nám vnutil, kdyby k tomu měl příležitost.

Naříkat, nebo bojovat

Eurorealismu je tedy potřeba vtisknout skutečně realistický obsah a směr. Nelze-li jinak, prosazujme něco jako rozumný měkký euroskepticismus, navzdory tomu, že si řada voličů ODS podle dlouhodobých ukazatelů přeje spíše větší než menší vstřícnost k integračnímu projektu. Ze sociologických dat víme, že pro přesvědčené voliče ODS není postoj k EU zas tak důležité téma, aby stranu jen kvůli němu hodili přes palubu. Nicméně cestu k novým a staronovým voličským skupinám, o něž by mělo jít především, jakkoliv nazvaný euroskepticismus spíše zavírá, než že by ji dláždil.

Poctivě přiznejme, že si Jan Zahradil svou pozici tvrdě odpracoval a že jeho komunikační a organizační schopnosti na půdě Evropského parlamentu jsou přesvědčivé. Není však škoda dát je do služeb projektu ECR, který může po odchodu britských konzervativců velmi rychle získat skutečně obskurní akcenty? Není škoda nevyužít zjevných posunů uvnitř některých klíčových stran Evropské lidové strany, třeba CSU nebo rakouských Lidovců?

Mám za to, že na tomto půdorysu by se rozumná reforma EU vybudovat dala. A navíc by měla tu výhodu, že by byla i prosaditelná. Můžeme lkát nad neomarxistickým uchvácením evropských institucí, ale lepší, než je kvůli tomu bořit, je vzít si je od neomarxistů zpět. A to nikdo, kdo stojí mimo mainstreamovou debatu, nedokáže.

Hloušek Vít

Vít Hloušek

politolog

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter