Mají-li instituce svůj smysl, nebo ne, se nejlépe ukáže během krizí. Z tohoto úhlu pohledu prošla Evropská unie od začátku března do konce dubna dost turbulentním vývojem – od prvotních zaváhání přes celkem rozumnou politiku až ke starému známému heslu, že univerzálním řešením je „více Evropy“. Jaká EU nás čeká v době pokoronavirové?

Prvních zhruba deset dní koronavirové krize v Evropě se neslo v duchu klasického „nechumelismu“. Výrazem této etapy se stala tisková konference šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyen ke sto dnům v úřadu, která proběhla 6. března: Zatímco členské státy už začínaly chápat, že se brzy mohou ocitnout v podobně nezáviděníhodné situaci jako Itálie, v Bruselu soudruzi stále ještě snili o uhlíkové neutralitě do roku 2050 a Evropský parlament plánoval další plenární zasedání v alsaském Štrasburku (oblasti zasažené tou dobou koronavirovou infekcí srovnatelně jako severoitalská Lombardie).

Když začaly jednotlivé země v čele s Českou republikou zavádět karanténní opatření a uzavírat hranice, aby snížily možnost nákazy svých občanů zvnějšku, reagovala Evropská komise i Evropský parlament podrážděně. Členské státy na to samozřejmě měly plné právo, možnost chránit své území z důvodu veřejného zdraví patří do unijních smluv odnepaměti. Unijní instituce kontrovaly volným pohybem osob, zboží, služeb a kapitálu, za což je třeba je pochválit. Jejich primární motivací ale nebyl ani tak volný pohyb, jako spíš rozmrzelost, že to není EU, kdo určuje tón a směr.

Navenek se tato frustrace projevovala naprostou neviditelností EU, dovnitř chaotickým mikromanagementem. Jeho vrcholem byl přesun prvního březnového pléna Evropského parlamentu ze Štrasburku do Bruselu, zkrácení zasedání ze čtyř dnů na jeden, zrušení všech hlasování a úprk předsedy Davida Sassoliho do karantény poté, co osobně zahájil jednání, na kterém prohlásil, že byl o víkendu doma v Itálii (sic!). Touto dobou nic neukazovalo na to, že by EU mohla v časech koronaviru obstát.

Na pomoc zdravotníkům i aerolinkám

Přišla ale i s dobrými výsledky – přislíbila podporu dlouhodobějším projektům v oblasti očkovacích látek nebo ujistila letecké dopravce, že nebudou muset létat naprázdno, aby si na letištích udržely své sloty. Nejskvělejší hodina unijních institucí ale nastala v momentě, kdy v Evropské komisi a Evropském parlamentu naplno pochopili, že členské státy si během koronavirové krize nezaslouží klacky pod nohy, ale pomoc. (EU v oblasti zdravotnictví sice vždycky táhla za kratší konec provazu, koordinaci a uvolňování některých pravidel a nevyužitých peněz ale toto „výchozí“ nastavení nijak nepřekáží – právě naopak.)

A tak Evropská komise 13. března navrhla, jak v sedmadvacítce koordinovat reakci na ekonomické dopady koronakrize, tři dny nato dočasně rozvolnila pravidla poskytování státní podpory, 17. března zahájila činnost ad hoc vědeckého týmu, aby posílila „zdravotnickou odezvu“, 19. března aktivovala systém rescEU, aby pro členské státy vytvořila alespoň symbolickou zásobu zdravotnických prostředků, a o další den později uvolnila standardy CE, aby vybraný zdravotnický materiál mohli dodávat i ti, co dosud vyráběli něco jiného. Evropský parlament 26. března na historicky prvním plénu hlasovaném na dálku stvrdil pomoc státům postiženým lockdownem ze strukturálních fondů.

Jako nejefektivnější se ukázala být méně přísná pravidla pro poskytování státní pomoci, využila jich většina členských států včetně vystoupivší Británie. Ostatní kroky iniciované ve druhé březnové dekádě zůstaly zatím daleko za očekáváními. Na druhou stranu: nikomu nijak výrazně neuškodily a EU se navenek mohla tvářit, že je nepostradatelná.

Změna tónu

Právě míra škodlivosti je tím, co první kroky EU reagující na pandemii COVID-19 odlišuje od těch, které Brusel začal diskutovat (nebo hůř: rovnou realizovat) na přelomu března a dubna. Předzvěstí změny se stal tzv. pandemický program nouzového nákupu cenných papírů, vyhlášený Evropskou centrální bankou 18. března. Ten pro začátek počítal s intervencemi v objemu nejméně tři čtvrtě bilionu eur. Hned dva dny nato Evropská komise navrhla aktivovat tzv. obecnou únikovou doložku, tedy rozvolnit Pakt stability a růstu, základní kámen zdravého fungování eurozóny.

Je pravda, že i v tomto období EU přicházela s návrhy, které ctily její původní étos (viz například návrh na vytvoření zelených pruhů na hranicích, aby se usnadnil volný pohyb zboží). Postupem času je ovšem začaly nahrazovat iniciativy z úplně jiného těsta. Dosud neuzavřená diskuse o tzv. koronabondech, tedy Unií garantovaných dluhopisech, které mají vytáhnout z bryndy jižní křídlo eurozóny v čele s Itálií a Španělskem, byla pouhou ouverturou.

2. dubna Evropská komise představila další dva antikoronavirové nástroje: CRII+ a SURE. Budiž, „Investiční iniciativa pro reakci na koronavirus plus“ má do strukturálních fondů vnést flexibilitu, která jim dosud byla cizí. SURE (Support to mitigate Unemployment Risks in an Emergency) byla ale měla státům pomoct financovat „kurzarbeit“ ve výši 100 miliard eur, aniž by bylo jasné, odkud se na to vezme. A aby toho nebylo málo, začali se stále hlasitěji ozývat ti, kteří tvrdí, že stávající krize vytvořila nejlepší možné podhoubí pro realizaci nákladné zelené politiky pod hlavičkou tzv. Green Dealu.

Návrhy, které ctily původní étos EU, postupem času začaly nahrazovat iniciativy z úplně jiného těsta.

Suma sumárum: EU po prvotním zaváhání a následné řadě malých, ale užitečných kroků, jimiž členským státům a byznysu pomohla koronavirovou krizi „rozdýchat“, nakonec zase najela do starých kolejí a ukázala, že se její elity nepoučily ani z finanční krize (2008), ani z krize migrační (2015), jejichž svorníkem bylo přesvědčení, že za všechny problémy může málo Evropy. Popsaný trend může zvrátit jedině dobře navržená a ze strany EU ještě lépe koordinovaná exit strategy, počítající s masivním testováním a trasováním. Protože COVID-19 ze světa jen tak nezmizí a život (a ekonomika) se musí co nejdříve vrátit k normálu. V opačném případě bude mít EU v době „pokoronavirové“ velký problém obhájit svou existenci.

---