Není věru těžké zkritizovat čin Jana Palacha, k němuž došlo před padesáti lety.

Pokus o sebeupálení nepředstavuje řešení problémů. Palach mohl žít a bojovat proti bídné situaci tisíci jinými, smysluplnými způsoby. Ano, je to tak.

Sebeupalování není zcela zakořeněné v západní kultuře, spíše se zdá, že zde byla západní kultura ovlivněna východními, konkrétně budhistickými formami odporu. Ano, je to tak.

Palach neměl jasný program. Jeho dopis na rozloučenou není konstruktivním programem, který by dával smysl, vyvolává spíše dojem bezradnosti. Ano, je to tak.

Palach se upálil, ale nezměnil situaci. Tanky se nevrátily do sovětských základen, komunisté se nezřekli svého snu o mesiášském poslání své strany, mnoho lidí emigrovalo, mnoho jich se ukrylo do exilu vnitřního. Ano, je to tak.

Palach není v pravém smyslu mučedníkem, neboť nesplňuje všechny podmínky křesťanského mučednictví. Ano, je to tak.

A přece to tak není.

A je docela těžké říci, proč jeho tragický čin má smysl, a to velmi osobní, jakoby pro každého z nás, kdo se ještě po mnoha letech otřese hrůzou, když na něj pomyslí.

Palach se nám se vší vážností, důstojností a radikalitou svého mládí svým šíleným činem snažil sdělit, že člověk by se neměl smiřovat se zlem v jakékoli jeho podobě. Ať už má podobu ruského kalašnikova, nebo české ustrašenosti a patolízalství.

V roce 2019 tu nemáme nezvané cizí tanky, přestali jsme budovat totalitární režim, třicet let se pokoušíme ustavit fungující zastupitelskou demokracii. Jiná situace než na počátku roku 1969.

Ale zdá se, že tak úplně spokojeni být nemůžeme, protože v mnoha ohledech naše současná situace není právě růžová:

– Nechali jsme vyrůst antisystémové strany, jejichž vůdcové ignorují zásady tradiční politiky.

– Máme předsedu vlády, který připomíná normalizační režim vším: jak vypadá, co řekne i co podnikne.

– Máme prezidenta, který svou mluvou upozorňuje na to, jak ubohý asi je jeho vnitřní svět.

– Máme komunistickou stranu, která se poučila v tom smyslu, že dokáže být ještě bezzásadovější, než byla kdy v minulosti.

– Patříme do evropského elitního klubu vyspělých zemí, ten se nám ale před očima proměňuje v chaotický systém, který začíná mít více nedostatků než předností.

– Náš stát se mění v pouhý stroj na rozdávání dotačních peněz, stroj, u něhož se zapomíná na jeho základní funkce.

Mohl bych pokračovat, ale jistě to stačí k pocitu jisté bezradnosti v něčem poněkud připomínající začínající normalizaci.

A my bychom si dnes mohli palachovskou výzvu vyložit takto:

Nenechte to být. Nerezignujte. Nepropadejte skepsi. Něco se svými problémy dělejte. Máte na to. Nenechte se přemoci pocitem, že problémů je příliš mnoho a že zlo se zase rozlézá po kraji. A nenechte ani své vlastní temnoty, aby vám zakryly obzor.

---