O tom, že v opatřeních proti pandemii COVID-19 epidemiologové (a naneštěstí i marketingoví mágové) často o několik koňských délek předbíhali právníky, už bylo napsáno dost. Nakonec i rozhodnutí Městského soudu v Praze, který označil opatření Ministerstva zdravotnictví (vydaná podle zákona o ochraně veřejného zdraví) za nezákonná, bylo odůvodněno dostatečně pregnantně.

Je tu ale ještě jeden výkon, na který se nejspíš bude dlouho vzpomínat. Předvedlo jej Ministerstvo práce a sociálních věcí, které ústy svého náměstka Petra Hůrky (ten je v těchto dnech také jedním z kandidátů na tzv. superúředníka na Ministerstvu vnitra) už 16. března vydalo stanovisko, že dojde-li k uzavření pracoviště nebo omezení jeho provozu ve vazbě na usnesení vlády o přijetí krizového opatření, v důsledku čehož zaměstnavatel zaměstnanci nebude přidělovat práci, nejedná se o živelní událost, ale o tzv. jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele.

Pro neprávníka jde nejspíš o zanedbatelný detail, jenže tato terminologická „marginálie“ může mít ekonomický dopad v hodnotě miliard korun. Při tzv. jiných překážkách na straně zaměstnavatele má totiž zaměstnanec nárok na 100 % svého průměrného výdělku, zatímco při živelní události pouze na 60 %. Dotčených zaměstnanců jsou i při velmi konzervativním odhadu statisíce, a to ve veřejném i v soukromém sektoru.

Může zaměstnavatel za epidemii víc než za záplavy?

Už 20. března ovšem vyšla analýza renomovaných akademiků, profesorů Pichrta a Běliny a doktorů Morávka a Tomšeje, která říká úplný opak toho, co tvrdí MPSV. Je pravda, že pandemie příliš neodpovídá tradičnímu pojetí živelní události (jako je např. zemětřesení). Český právní řád s pandemiemi explicitně nepočítá už proto, že jsme se v moderní historii s žádnou podobnou událostí s dramatickým dopadem na obyvatele nesetkali. Autoři nicméně uvádějí:

„Nastalá situace pandemie [má] všechny znaky celosvětové ‚nezadržitelné virové záplavy‘ – je to projev přírody a má do značné míry zničující účinky; to, že je pro nás novou zkušeností, by nám nemělo bránit zařadit tuto pandemii mezi ‚živelní události‘ ve smyslu zákoníku práce, tedy mezi jevy, kam svojí podstatou, škodlivými důsledky, ale i právními nástroji, které je třeba k jejímu překonání použít, patří…

…Není právně odůvodnitelné, proč by zaměstnavatelé, kteří nemohou v důsledku rozhodnutí vlády a dopadu opatření přijímaných na území ČR k prevenci šíření koronaviru prodávat zboží nebo poskytovat dále své služby, ať již proto, že patří mezi dočasně ‚zakázané‘ prodeje či služby, či proto, že podnikají v obci, která byla ‚uzavřena‘ a/nebo zaměstnanci se k nim nesmí na pracoviště dostavit (zde však opět upozorňujeme na možný ‚souběh vzájemných překážek v práci‘), měli být v nesrovnatelně horším postavení než např. zaměstnavatelé při (přeci jen lokálních) záplavách v uplynulých letech.“

Pokud existují takto silné argumenty pro použití ustanovení o živelní události, je od Ministerstva práce a sociálních věcí přinejmenším nezodpovědné, že neaktualizovalo svoje stanovisko a s těmito argumenty se smysluplně nevyrovnalo.

Ani sebelepší úmysly nemohou obhájit zjevně protiprávní postup. Tím spíše pokud stojí miliardy.

MPSV tak hodilo přes palubu desetitisíce zaměstnavatelů ze soukromého sektoru, kteří kvůli vládním opatřením přišli o veškeré příjmy, svým zaměstnancům však v souladu s doporučením ministerstva platili 100 % průměrného výdělku. A stejně tak se ministerstvo vysmálo tisícům zaměstnavatelů z veřejného sektoru, kteří se výplatou 100 % průměrného výdělku dost možná nechtěně dopustili porušení povinností řádného hospodáře – s potenciálními zásadními rozpočtovými i trestněprávními dopady.

Jistě se dá pochopit, že vláda chtěla, aby zaměstnanci dostávali co nejvíce peněz, a měli v této těžké době na zaplacení všech životních nákladů. Jenže dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel. Ani sebelepší úmysly nemohou obhájit zjevně protiprávní postup. Tím spíše pokud stojí miliardy z veřejných i soukromých peněz. Pro leckteré zaměstnavatele dost možná půjde o poslední kapku, která přispěje k jejich úpadku.

Pokud měli zaměstnanci dostávat více peněz, než na co mají nárok podle platné právní úpravy, měla vláda (a zejména MPSV) hledat jiné cesty, které by nebyly v rozporu se zákonem. Je proto namístě se velmi hlasitě ptát, co s touto situací vláda plánuje udělat. A nikoli, čekat a mlčet není přijatelná odpověď.

---