Mediální i reálný svět je v posledních měsících doslova přeplněný jediným tématem. Veškeré ostatní problémy pochopitelně ztratily na relevanci a skoro jako by přestaly existovat. Současná pandemie také vynesla na světlo palčivé problémy, nad kterými často zůstává rozum stát. Rád bych se zde věnoval jednomu z nich – tomu, jak si v posledních týdnech počínala Světová zdravotnická organizace (WHO).

Internetem koluje video, ve kterém vysoce postavený poradce WHO Bruce Alyward nedokáže komentovat situaci ohledně zvládání koronaviru na Tchaj-wanu. Při otázkách tímto směrem nejprve otázku ignoruje, poté zpravodajce zavěsí, při jejím dalším pokusu na její otázky reaguje slovy „o Číně jsme se už bavili“. Nejde o nic jiného než o součást vleklého čínsko-tchajwanského sporu, který je všeobecně známý a tu a tam se ostatně promítá i do české politiky. Reakce zástupce WHO však byla pouhou špičkou ledovce v sérii pochybení organizace, od které by prostý člověk nejspíše čekal více expertních doporučení a méně politiky. Opak je ale pravdou.

Pomáhat světu, nebo Číně?

Tchaj-wan je proslulý kvalitním zdravotnictvím. I současnou pandemii zvládá úspěšně, dosud tu byly potvrzeny necelé čtyři stovky případů a pouhých pět úmrtí. I s více než dvojnásobným počtem obyvatel, než má Česká republika, se Tchaj-wan stále drží téměř o řád níže.

Už na konci prosince 2020 kontaktovali tamní odborníci WHO s informací, že mají potvrzené případy přenosu Covid-19 z člověka na člověka. Apelovali, aby organizace s touto informací pracovala, informovala ostatní státy světa a urychleně zaujala stanovisko. WHO však zprávu od nečlenské země na svůj server (zřízený přesně k těmto účelům) nikdy nezařadila, do dnešního dne v její časové ose o tomto včasném varování nenajdete ani zmínku.

Místo toho můžeme od WHO slyšet chválu, jak současnou krizi zvládá Čína. Nikde přitom ani zmínka o tom, jak čínská vláda úmyslně zatajuje informace nebo umlčuje tamní lékaře a instituce, kteří také rozpoznali nebezpečí už v zárodku. Dokonce už existují i studie, které se snaží vyčíslit, o kolik nakažených méně by bylo, pokud by Čína reagovala s adekvátní transparentností.

Závislost většiny zemí světa na dodávkách čínského zdravotnického materiálu vidím jako hlavní lekci a problém, který musíme v budoucnu napravit.

Nikdo nechce Číně odepřít, s jakou efektivitou zavedla svá protiopatření, nebo její snahu (ať už jakkoli motivovanou) rozdávat či prodávat zdravotnický materiál zbytku světa. Neměli bychom však zapomínat ani na údajné varování BIS ohledně čínských snah skupovat zdravotnický materiál v počátcích krize. Ani Čína samotná totiž neměla situaci pevně pod kontrolou. Závislost většiny zemí světa na dodávkách zdravotnického materiálu z této země pak vidím jako hlavní lekci a problém, který musíme v budoucnu napravit. Nemůžeme přirozeně zabránit samotnému vzniku další podobné situace, musíme však být připraveni ji zvládnout.

Dále bychom se měli zamyslet, jestli jsou prostředky vynaložené z peněz daňových poplatníků do rozpočtu WHO tou správnou investicí. Pro rok 2020 by se mělo jednat o téměř 20 milionů Kč. Jistě, z pohledu rozpočtu je to triviální částka a není na pořadu dne rovnou přehodnocovat naše členství, organizace ostatně zajišťuje mnoho jiných prospěšných činností. Přece jen však jde o vyšší princip. Rozumím historickému vývoji, který stojí za problematikou členství Tchaj-wanu v OSN a přidružených institucích, ale věřím, že v otázce bezpečnosti celého lidstva by zdravotnická organizace měla brát ohledy primárně na realitu, nikoli na vnitropolitické zájmy svých členů.

---