Vstoupili jsme do roku, kdy ve veřejném prostoru nebude úniku před 30. výročím listopadu 1989 a jeho jedinou správnou interpretací. Přiznám se, že osobně rád vzpomínám na prvních deset dní – to byl útěk vězňů na svobodu. Bylo lhostejné, s kým utíkáte, a ve vzduchu bylo cítit nebezpečí, že to může dopadnout špatně. A pak přišla středa 29. listopadu 1989, kdy Federální shromáždění zrušilo ústavní články o vedoucí úloze KSČ a o státní ideologii. Toho dne jsme překročili práh normálního světa, pochopitelně s pevným přesvědčením, že všechny ideologie se přesunou do zbrojnic politických stran a budou plnohodnotně soupeřit o moc. A devadesátých letech tomu tak v zásadě bylo.

Když k nám později začaly ze západu pronikat první známky ideologického usměrňování, mnozí je zlehčovali jako projevy „zhloupnutí z blahobytu“ či „zdivočelého liberalismu“. Dnes už o skutečnosti, že neomarxismus ovládl západní univerzity, nadnárodní instituce, neziskové organizace i nadnárodní kapitál, pochybuje málokdo. Revoluční ideologie už není zakotvena v ústavách, ale slouží jako spolehlivé poznávací znamení těch, kteří si vzájemně pomáhají k moci a vlivu, a jako nástroj vychovávání těch ostatních.

Velká část mladých lidí se s touto ideologií ztotožňuje, starší ji většinou berou jako povinný nátěr, pod nímž dál pulzuje normální život. Řeklo by se, že přece není velký problém osvojit si základní autocenzuru jazyka v duchu politické korektnosti, občas odkývat na školení, že „pohlaví je sociální konstrukt“, a je vystaráno. To je ovšem škaredý omyl – ideologie si vždy chce podrobit celek, netýká se jen kultury a jazyka. Ve skutečnosti brutálně mění i tu nejhmatatelnější realitu. Ukažme si příklad:

Půda žaluje

V posledních letech můžeme vždy koncem léta pozorovat, jak na našich polích vyrůstají stohy mnohatunových balíků lisované slámy velikosti vícepodlažního činžovního domu, jež jsou určeny k odvozu do spaloven. Ano, mám na mysli biopaliva. Půda, která po radikálním omezení chovu ustájeného dobytka v 90. letech již takřka nezná dobrodiní statkových hnojiv, tím ztrácí poslední zdroj organické hmoty, zaoranou slámovou řezanku, a její plodnost se prudce snižuje. Zvyšující se přísuny umělých hnojiv nemohou propad bonity zastavit, neboť anorganické živiny jsou pro rostliny využitelné jen prostřednictvím mizející organické hmoty, takže spíše zhoršují stav chemického zamoření spodních vod a urychlují vymírání polní zvěře.

Jde o horší zločin na zděděné zemi, než je bezohledné kácení lesů. Les je totiž možné obnovit během několika desetiletí a zacházení s ním je všem na očích, zatímco ztráta půdy je neviditelná. V nenávratnu spolu s ní mizí výsledky tvrdé staleté, ne-li tisícileté práce našich předků, aniž by našly sebemenší zastání. Energetický přínos spálené slámy se příliš neliší od energetických nákladů na velkoobjemový svoz materiálu z polí, tučná dotace však tento ekonomický nesmysl mění ve výnosný obchod, jehož se kdekdo rád zúčastní.

Dočkáme se dotací na ropné produkty?

Legislativa a dotační politika EU vychází z nedotknutelné ideologické teze o absolutním dobru tzv. obnovitelných zdrojů a absolutním zlu zdrojů neobnovitelných. V této souvislosti stojí za povšimnutí, že ropné deriváty jsou klasifikovány jako neobnovitelný zdroj. Podle již překonané teorie ropa totiž vznikla podobně jako uhlí, mineralizací planktonu a drobné mořské fauny za neopakovatelných geologických podmínek. Novější teorie však dosti přesvědčivě ukazuje, že ropa nejspíš není organického, nýbrž anorganického původu, neboť ji průběžně produkují hlubinné anaerobní bakterie z methanu tvořícího se v nitru Země a vzlínajícího k povrchu.

Ať už to tak je, nebo ne, světové zásoby ropy, které podle odhadů z šedesátých let minulého století měly být vyčerpány už kolem roku 1980, na každý pád neustále narůstají, ačkoli její těžba a spotřeba výrazně překročila všechny tehdejší předpovědi. Je obtížně představitelné, že by uvedený paradox mohl být vysvětlen pouze objevováním nových ložisek, které starší technologie nebyly schopny nalézt, a pokud ano, tak nenabízely způsob, jak je vytěžit. Ropa by proto teoreticky mohla být překlasifikována na obnovitelný zdroj! Dočkáme se někdy takové diskuse?

Z uvedených příkladů je jasné, že neomarxismus sahá daleko za oblast kultury. Až si tedy budeme připomínat třicet let staré události, mějme na paměti, že nás už dnes neohrožuje starý marxismus-leninismus a jeho vyčpělí nositelé na politické scéně, ale spíše jeho novější, průbojnější verze, která k nám v moderním balení přichází z opačné světové strany, než jsme byli zvyklí.

---