Kánon Václava Klause: jeho síla a slabiny

20. dubna 2020, Jiří Hanuš

Útlá knížka Václava Klause s názvem 30 let cesty ke svobodě, ale i zpět (Mladá fronta, Praha 2019) je určitým sumářem aktuálního myšlení našeho bývalého prezidenta. Pokud jej nazývám „kánonem“, pak ve smyslu opakovaných ideových postojů, sdílených dnes pouze malým kruhem výhradních Klausových stoupenců kolem Institutu VK, případně několika veřejnými intelektuály, kteří se ke Klausovi stále ještě hlásí – a kteří nebyli dosud exkomunikováni z jeho světa pro tu či onu odchylku od světonázoru mistra.

Aby bylo na počátku jasno: s mnoha Klausovými názory je v zásadě nemožno nesouhlasit, pokud člověk jen trochu myslí a pokud jen tupě nepřijímá všechny moderní a postmoderní jevy a společenské tendence. Ano, je zapotřebí odmítnout plytce negativní odsudky politické a ekonomické transformace 90. let; ano, je zapotřebí trvat na institucionálních změnách oproti změnám lidských povah; ano, je dobré nežít ve stereotypech typu stálého připomínání komunistického dědictví a intelektuálně mdlého srovnávání různých epoch; ano, je více než důležité vyzvednout triádu člověk (antropologická konstanta), rodina (jako základ společenského pobytu člověka a její výchovná potencionalita) a stát (v jeho přesně definovaných funkcích); ano, je jistě nutné varovat před politickými ideologiemi dnešní doby, jako je environmentalismus neboli klimatický alarmismus, genderismus nebo špatně chápaný multikulturalismus. S tím vším lze souhlasit, Klausově kritice lze bez potíží přitakat.

Český čtenář však už ví o autorovi knížky tolik, že by se neměl spokojit s prostým souhlasem. Pokud se totiž začneme dívat poněkud pod povrch Klausových všeobecně formulovaných postřehů, dostaneme se do těžko řešitelných problémů.

VK vyžaduje naprostý souhlas, nikoli kritický přístup.

Pro příklady nemusíme chodit daleko. Je sice pravda, že národní státy jsou spojeny s myšlenkou demokracie, není ale pravda, že jsou demokratické instituty, vláda práva a společenská tolerance historicky svázány s národními státy moderního střihu. Naopak: většina demokratických forem vznikla na půdě multinacionálních a multináboženských impérií (Velká Británie je všude citovaným příkladem), a to dokonce i tehdy, když v rámci těchto států neexistoval „lid“, který by se vždy ztotožňoval se svým státem (Rakousko-Uhersko). Evropská unie jako nadnárodní útvar může být tedy klidně kriticky rozcupována na malé kousky za kdeco, ale výhrada kvůli nadnárodnímu deficitu platí jen zčásti.

Je sice pravda, že Klaus a jeho stoupenci byli rozhodnými zastánci institucionálních změn, na rozdíl od změn lidských povah, pokud ale začneme studovat devadesátá léta do hloubky, nepřijde nám, že polarizace klausovci (instituce) – havlovci (lidské povahy) platí tak absolutně, jak se nám dnes VK snaží namluvit. Za prvé proto, že se můžeme vážně dohadovat o tom, co všechno k politickým institucím a organizacím patří, a za druhé proto, že tyto „ideální typy“ existovaly a dosud patrně existují pouze v autorově hlavě. Přece nelze vážně tvrdit, že ty stovky různých osobností v různých politických stranách, ve formujících se právních institucích, v politických a společenských klubech, a dokonce i v těch tolik vysmívaných občanských sdruženích byly tehdy pouze a výhradně Klausovými stoupenci a odmítaly Václava Havla a jeho kruh.

Václav Klaus se sice neustále odvolává na fakta, což lze samozřejmě uvítat, nebylo by ale možná od věci pár faktů vždy k jeho výkladu přidat. Tak je například pravda, že je třeba ocenit budovatele politických stran v devadesátých letech (Václava Klause v první řadě!), na druhé straně je ale korektní dodat, že už se tyto strany nikdy nepodařilo zformovat do podoby, v jaké existovaly před druhou světovou válkou a chvíli po ní – že například nedokázaly překonat nízkou hranici členského angažmá a psychickou hranici danou vysokou mírou devalvace „stranictví za komunismu“ (nechci nyní, aby to vyznělo jako Havlova obhajoba, ale u člověka, kterého „strana“ zavírá do vězení, kde málem umře, je docela pochopitelné, že má s tímto výrazem a jeho obsahem určité potíže).

A tak dále a tak podobně. Klaus je zkrátka výrazně reduktivní. Pokud ale někdo (a takových osobností je opravdu hodně) zabrousí do oblastí, o nichž VK mluvit nechce – kánon je zapotřebí držet –, je zle. (Bohužel je v knize zmíněn i jeden příklad, který recenzent zná do sebemenších detailů, a je tedy schopen dobře rozpoznat Klausovy fauly: kritický článek Petra Dvořáka reagující na text o „liberální demokracii“ je podle VK chybný nejen svým „nepochopením“, ale tím, že je snižována Dvořákova schopnost uvažovat samostatně; s. 67.) Je proto namístě výstraha všem, kdo si ještě dnes s Klausem něco začnou. VK vyžaduje naprostý souhlas, nikoli kritický přístup.

To by však byly všechno drobnosti. Zásadní slabina kanonické knihy je jinde. Nejde totiž o to, co v knize je, ale co v ní není. Budu hájit právo každého autora na výběr svých témat, pokud ale ve své knize odbude domácí politické dění a jeho směřování s tím, že se pokouší o „ostrý pohled“ na postkomunistickou éru, je až směšné, co všechno ve svém kánonu opomněl.

Pokud Václava Klause stav českého státu zajímá, a přesto mu nevěnuje ve svém kánonu ani jednu podkapitolku, pak máme právo se ptát, čím je to dáno.

Jako člověku, který hájí „národní stát“ a jeho zájmy, mu přece nemůže být zcela lhostejné, co se děje s touto zemí za vlády Andreje Babiše a za prezidentství Miloše Zemana. V čem je jeho pohled „ostrý“, pokud se vyhne fenoménům totálně destru­ujícím parlamentní demokracii, kterou nepochybně v této zemi v devadesátých letech budoval? Copak jej nezajímá oslabení malých a středních podnikatelů? Nevšiml si destrukce rozdělení mocí? Premié­rova obvinění z dotačního podvodu? Jeho nepolitické, totiž neprogramatické politiky? Mediálního úpadku? Rostoucího bobtnání státního aparátu? Špatného, neinvestičního hospodaření? Politického spojenectví Strakovky a Hradu, které znamená přinejlepším zhrubnutí politické kultury, přinejhorším alianci, za níž stojí destrukce i těch institucí, které Klaus svého času budoval?

Jsou pouze dvě možnosti. Buď Václava Klause tyto záležitosti opravdu nezajímají a skutečně je považuje za pěnu dní. Pak by se neměl vydávat za někoho, kdo obhajuje národní stát a jeho politické a ekonomické instituce. Pak by si měl přiznat, že je vlastně jedním z nejvýraznějších globalistů v této zemi, kterého – sice s opačnými znaménky, než jak velí mainstream – nicméně stejně silně zajímá výhradně planetární politika, nikoli český stát a jeho aktuál­ní stav. Tento rozpor je tak evidentní, že se mu u přemýšlivého autora, jakým Václav Klaus je, skoro zdráhám uvěřit.

Druhá možnost je však ještě horší. Pokud Václava Klause stav českého státu zajímá, a přesto mu nevěnuje ve svém kánonu ani jednu podkapitolku (mimo občasného okopávání kotníků Kalouskových, Fialových a Minářových, nikoli Babišových či nedejbože Zemanových), pak máme právo se ptát, čím je to dáno. Asi bychom mohli použít autorovu metodu, kterou uplatnil v případě kapitoly věnované mimo jiné masové migraci do Evropy. V ní autor tvrdí, že u migrace má „pocit“, že jde o záměr evropských elit, za nímž je cynismus progresivistických sil (s. 82–83). Mám tedy jako recenzent také „pocit“, že jde o záměr Václava Klause opominout témata, v nichž se opakovaně projevují jeho slabé stránky – marné hledání domácího politického subjektu, kterému by mohl dát své absolutní požehnání, neustálá kritika jeho bývalé ODS, i kdyby se třeba postavila na hlavu, freudisticky dvojlomý vztah k prezidentovi, příteli i odpůrci současně, a tak dále a tak podobně. O cynismu v této souvislosti taktně pomlčím.

Aniž bych chtěl nějak výrazně psychologizovat, považuji za vhodné připomenout svou starší myšlenku, jež by zasloužila zdůraznit i na závěr tohoto recenzního pokusu. Václav Klaus je tradičně považován za velmi racionálního autora, jehož hlavními zbraněmi jsou různé typy analýz, jak ekonomických, tak společenských. Pointa zní takto: racionalitu VK vyvažuje stejně silná, možná ještě silnější iracionalita, která nakonec podlamuje a svazuje jeho racionální potence. Nebyl by asi první politik a spisovatel v dějinách, kterému se to stalo.

Tento článek najdete v časopise Kontexty.

Hanuš Jiří

Jiří Hanuš

místopředseda správní rady

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter