Friedrich Merz, lídr německé Křesťanskodemokratické unie (CDU), stojí kousek od vrcholu své dosavadní politické kariéry – ale současně i před její největší výzvou. V roce 2025 se totiž po předčasných volbách do Bundestagu může stát spolkovým kancléřem – a vrátit křesťanské demokraty zpět do vlády.

V českých médiích je často zdůrazňována jeho striktní podpora Ukrajiny ve válce s Ruskem nebo třeba jeho kladný postoj k jaderné energetice. Trošku ovšem zapadá jeho pozoruhodný politický příběh – členem CDU je totiž již více než půl století (vstoupil do ní již jako student a formovalo jej, jak tomu v Německu často bývá, členství v mládežnické organizaci Junge Union). 

Kariéru ve vysoké politice odstartoval v roce 1989 zvolením do Evropského parlamentu, po jednom volebním období se v roce 1994 přesunul do Bundestagu. Zvolen byl mimochodem přímo ve volebním obvodu Hochsauerlandkreis v Severním Porýní-Vestfálsku, který CDU drží od jeho vytvoření a Merz v něm čtyřikrát za sebou bral přes 50 % hlasů. 

Střet s Merkelovou

Dobré výsledky posílily jeho pozici ve straně, v roce 2000 se tak stal předsedou opozičního poslaneckého klubu CDU/CSU (byť jde o dvě strany, klub v Bundestagu mají společný). A někde tady začíná příběh jeho letité rivality s Angelou Merkelovou, která se ve stejnou dobu stala předsedkyní CDU. Oba jsou podobně staří a v politice se začali prosazovat počátkem devadesátých let. 

Tím ale podobnosti končí, zatímco Merkelová pragmaticky posilovala své centristické pozice, zařadil se Merz ke konzervativnímu a pravicovému křídlu strany. V roce 2003 jej proslavil třeba návrh daňové reformy, jehož cílem měly být tak jednoduché daňové výpočty, které by se „vešly na pivní podtácek“.

Merz ale mocenský boj neustál, Merkelová totiž s tehdejším lídrem CSU Edmundem Stoiberem v podstatě vyměnila své ambice kandidovat v roce 2002 na spolkovou kancléřku za Merzovo místo a po volbách jej z pozice vytlačila. Jeho slábnoucí pozice a kritika široké koalice se sociálními demokraty nakonec v roce 2009 vedla až k jeho odchodu z politiky a Bundestagu do soukromého sektoru. Aby tento text nevyzněl jako prvoplánová kritika Merkelové, je nutné říct, že vzestup politické outsiderky z NDR na vrchol tradičně západoněmecké CDU je dost pozoruhodným majstrštykem – byl to Merz, který byl v té době součástí mainstreamu, který Merkelová rozbila.  

Zpět k Merzovi. Rozhodně se nedá říct, že by se bez politiky nudil. Vystudovaný právník se věnoval advokacii a poradenství, působil i v řadě správních a dozorčích rad různých společností. Mezi nimi vyčnívá zejména německá pobočka amerického fondu Blackrock, jejíž dozorčí radu Merz dokonce vedl (Blackrock je největší správce finančních aktiv na celém světě, v Německu drží menší podíly v řadě firem včetně zbrojařského giganta Rheinmetallu) – kromě toho, že ho tyto aktivity velmi dobře finančně zajistily, vyvolaly samozřejmě i velké debaty o potenciálním střetu zájmů.

Velký návrat

Na politiku ale Merz nezavřel ani ve svém soukromém exilu, členem strany zůstal a průběžně se vyjadřoval k různým ekonomickým a společenským otázkám. Postupně navíc začal dozrávat čas po jeho návrat. Poté co v roce 2018 po sérii neúspěchů v různých regionálních volbách oznámila Merkelová, že nehodlá obhajovat svou předsednickou pozici, oznámil Merz svůj návrat a kandidaturu na předsedu CDU. Za jeho rozhodnutím evidentně stála kombinace více faktorů – dlouhodobý nesouhlas s politikou Merkelové, obavy „o osud Německa“ ve spojení s vědomím vlastních zkušeností z politiky i byznysu, ale nejspíš i celkem pochopitelná potřeba politické odvety.  

Návrat do politiky nebyl nejjednodušší. Merkelová se pochopitelně nikdy otevřeně nevyjádřila proti jeho návratu, evidentně však preferovala jiné kandidáty na nástupnictví. Merz se tak předsedou CDU stal až na třetí pokus, kdy souboje o lídrovství v letech 2018 až 2020 prohrál s kandidáty podporovanými právě Angelou Merkelovou. V obou případech poměrně těsně, Annegret Kramp-Karrenbauerová jej porazila jen o 25 hlasů z 999, Laschet o něco výrazněji. Zlom přišel v roce 2021, kdy po katastrofální porážce CDU ve spolkových volbách dokázal mandát předsedy získat – tentokrát již po změně pravidel o předsedovi hlasovali všichni členové CDU, kteří mu ziskem 62 % hlasů umožnili výhru v prvním kole.

Proč vyhrál? Jak už tomu bývá, šlo o kombinaci více faktorů. Pomohla mu silná podpora mezi řadovými členy strany, kteří si přáli návrat ke konzervativním hodnotám a odklon od středové politiky Angely Merkelové. Po historickém volebním debaklu CDU v roce 2021 a slabém vedení Lascheta byl Merz vnímán jako schopný lídr, který může stranu sjednotit, obnovit její identitu a připravit ji na roli silné opozice. A navíc už proti němu tentokrát nestál silný protikandidát. 

Kandidát stability

Merzova kandidatura na kancléře přichází v době, kdy Německo čelí značným politickým i ekonomickým výzvám. Hospodářské problémy a celková nekompetence nakonec zcela rozvrátily vládu Olafa Scholze, který v prosinci nedostal důvěru poslanců Spolkového sněmu.

Do únorových voleb tak Merz povede koalici CDU/CSU a průzkumy mu zatím dávají velké šance na úspěch. Koalice se pohybuje kolem hranice 30 %, což sice ve srovnání s minulými výsledky stále nejsou ta nejvyšší čísla, ale přece jen je to podstatné zlepšení od výsledku Armina Lascheta v roce 2021, a co je nejdůležitější, dávají CDU/CSU solidní náskok před všemi ostatními kandidátkami. Co se mu zatím zásadněji nedaří, je zastavit konzervativnější rétorikou nástup AfD, která se v preferencích pohybuje kolem 20 %.   

Co ale Merz může CDU/CSU (a Německu) nabídnout? Hodně se mluví o návratu ke kořenům, které má reprezentovat. Je pravdou, že jeho západoněmecký původ v kombinaci s katolickým vyznáním k Helmutu Kohlovi nebo dokonce Konrádu Adenauerovi přímo odkazuje. Merze s nimi spojují ale i konzervativní hodnotové postoje. Merze současně charakterizuje i ekonomický liberalismus.

Pojďme se ale na jeho postoje podívat blíže. V návaznosti na migrační krizi z roku 2015 kritizoval tehdejší přístup kancléřky Merkelové, který podle něj vedl k oslabení kontroly nad německými hranicemi a zvýšení společenského napětí. Merz se zasazuje o přísnější migrační politiku, migraci vnímá nejen jako demografickou výzvu, ale také jako otázku kulturní identity, kterou je třeba chránit. S pojmem „Leitkultur“ (vedoucí kultura) Merz spojuje své přesvědčení, že úspěšná integrace migrantů vyžaduje respektování a přijetí základních hodnot německé kultury. Tento koncept kritizuje multikulturalismus, který podle něj vede k segregaci a fragmentaci společnosti, a zdůrazňuje, že integrace musí být založena na adaptaci migrantů na německý způsob života. Leitkultur pro něj neznamená kulturní nadřazenost, ale spíše společný rámec pravidel a hodnot, který umožňuje soužití.

Merz prosazuje i pravicově liberální ekonomickou politiku zaměřenou na snižování daní, podporu podnikání a reformu důchodového systému. Navrhuje snížení daní pro firmy i zjednodušení daňového systému. Kromě toho požadoval prodloužení provozu posledních německých jaderných elektráren pro zajištění stabilních a cenově dostupných dodávek. 

V zahraniční politice Merz platí za silného zastánce Ukrajiny. Ne že by snad Scholzova vláda Ukrajinu nepodporovala (přes poněkud liknavé začátky), Merz však jde ve svých vyjádřeních dál, když požaduje zrušení omezení na použití německých zbraní v ruském týlu a dokonce podporuje dodávky raket Taurus s maximálním dostřelem přesahujícím 500 kilometrů. Kromě toho bude Merze charakterizovat i snaha o posílení transatlantických vazeb nebo užší bezpečnostní spolupráce s Francií či Polskem. Varšavu už stihl navštívit a spekuluje se, že s Tuskem dokáže vytvořit silnější tandem než Scholz.

Inspirace pro evropskou pravici

Pro Česko může úspěch Friedricha Merze důležitý nejen kvůli naší ekonomické provázanosti s Německem, ale také kvůli ideovým otázkám, které Merz do politiky přináší. Německo jako největší ekonomika EU nastavuje trendy, které ovlivňují celou Evropu, včetně České republiky. Jeho příslib obnovy německé ekonomiky nebo posílení energetické bezpečnosti a větší důraz na konzervativní hodnoty může oslovit řadu voličů a být alternativou k levicovým experimentům, ale i populistickým radikálům. Merz je navíc ostříleným politikem s velkými zkušenostmi z byznysu.

Merz nezdědil stranu v jednoduché situaci. Stejně tak pro něj nebude jednoduché vládnutí, vzhledem k tomu, že je spolupráce s AfD nejspíše nereálná a Merz se i pod tlakem CSU staví proti koalici se Zelenými, jeví se jako poměrně pravděpodobná spolupráce se sociálními demokraty – a to může znamenat další roky nesourodé a neakceschopné široké koalice.

---