Po posledním zasedání bankovní rady se mezi guvernérem ČNB Alešem Michlem a předsedou vlády Petrem Fialou rozhořel spor o to, kdo je zodpovědný za inflaci. Článek 98 Ústavy České republiky říká: „Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.“, tedy že za inflaci je zodpovědná vždy centrální banka a nikoli vláda. Tím by mohl článek skončit.

Přesto je problematika inflace složitější. Aleš Michl namítá, že vláda svým fiskálním působením zvyšuje inflaci a že schodek veřejných financí působí pro-inflačně. Většina ekonomů se shoduje, že fiskální expanze může skutečně na inflaci působit. Michl ale jako by zapomněl, že velká část zvýšení vládních výdajů je důsledkem jeho politiky „stabilizace sazeb“. Předchozí guvernér Rusnok a jeho tým správně odhadl inflační tlaky v ekonomice a začal tak zvyšovat úrokové sazby, které působí proti inflaci. S nástupem Michla přestala ČNB inflaci brzdit a ta se tak mohla dostat až ke dvojciferným číslům. A právě tato inflace utržená ze řetězu donutila vládu například valorizovat důchody (ukládá jí to zákon). Svou část viny na deficitu veřejných financí tak nese i Michlova nečinnost.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že vláda nemá žádné přímé nástroje, kterými by mohla působit na snižování inflace, aby se tak mohla vyhnout dalším peněžním stimulům do ekonomiky. Centrální banka takové nástroje má, ale rozhodla se je nepoužívat. Situace tak připomíná chování Babišovy vlády během pandemie, kdy držela ekonomiku a společnost napůl otevřenou. Místo razantního a krátkodobého zásahu, prodlužovala restrikce a napáchala  tím mnohem víc škod. Podobně Michl praktikuje mírně zvýšené sazby po delší období místo silného protiinflačního signálu, který by mohl být mnohem kratší a pro ekonomiku vhodnější.

Michlova politika je navíc pro inflaci nebezpečnější v tom, že nesnižuje inflační očekávání. V ekonomii je mnoho věcí ovlivňováno očekáváními. Například když lidé věří, že centrální banka sníží rychle inflaci ke svému cíli, přizpůsobí tomu své chování a centrální bance tak „pomůžou“ cíle dosáhnout. Michl ale avizoval, že centrální banka již více proti inflaci svými nástroji působit nebude. Jaké takové sdělení asi vytvořilo očekávání vzhledem k vývoji inflace?

Dalším aspektem fungující měnové politiky je kredibilita měnově-politického orgánu. Tu současné vedení ČNB také pošramotilo. Vzpomeňme například na nutnost masivní intervence proti oslabení koruny, když bylo oznámeno, že se Michl stane guvernérem. A důvěryhodnosti nenahrávají ani výpady proti metodám analytickému týmu ČNB, který sestavuje doporučení pro rozhodování bankovní rady, většinou směřovaná na zvýšení sazeb. Právě tento tým dokáže identifikovat například možné pro-inflační působení vlády a doporučit bankovní radě takovou politiku, která by tyto inflační stimuly brzdila. To ale Michl odmítá.

---