Victor Davis Hanson zaslouženě patří mezi nejuznávanější americké historiky současnosti. Pokud jste četli některou z jeho knih zaměřených na válečné konflikty, například inovativní pohled na druhou světovou válku The Second World Wars: How the first Global Conflict Was Fought and Won, román The End of Sparta nebo Carnage and Culture, objasňující vojenskou dominanci západní civilizace, jistě mi dáte za pravdu, že Hanson spadá do kategorie autorů, kteří do svých textů zvládají zakomponovat ohromné množství odborných faktů a detailů, aniž by tím utrpěla plynulost a čtivost prózy.

Kdo nesleduje Hansonovu paralelní kariéru komentátora pro National Review, mohl být překvapen, když minulý rok oznámil, že píše knihu o prezidentu Trumpovi. A jak se ukázalo, je to zcela zásadní publikace, o které jistě nečtete naposledy.

The Case for Trump se nesnaží obhajovat Trumpa jako osobnost, vykresluje a obhajuje však jeho voliče. Snaží se světu dokázat, že za zvolením Trumpa nestál rasismus nebo isolacionismus, ale snaha vrátit Spojeným státům důstojnost a touha skoncovat s diskriminací a kastováním vlastních občanů. To je podstatně jiný druh populismu, než s jakým se můžeme setkat v dnešní Evropě.

Čtení nejen pro ubohé

Na přebalu knihy čtenář nalézá citát Newta Gingriche: „A must-read for everyone who supports the President.“ Sám Hanson věnoval knihu „těm ubohým“, deplorables, jak se Hillary Clintonová během prezidentské kampaně pohrdavě zmínila o nižší střední třídě.

Osobně bych ji primárně doporučil čtenářům, kteří mají na Trumpa smíšené názory nebo nejsou příliš seznámeni se společenskými okolnostmi jeho zvolení. Hanson totiž dělá to, co žádný jiný autor knihy o Trumpovi neudělal – zasazuje jej do historického kontextu. Je to kontext současné Ameriky, politiky prezidenta Obamy, ale i širší tradice amerických prezidentů.

V první části knihy se Hanson zaměřuje na definici „trumpismu“ a analyzuje společenskou situaci v USA před volbami v roce 2016. Trump je podle knihy pouze reakcí na historickou situaci, kdy elity z pobřežních států USA začaly opovrhovat vnitrozemskými státy.

Sám Hanson bydlí na farmě v městečku Selma v Kalifornii, která jeho rodině patřila po několik generací. V knize obšírně popisuje, jak právě tato oblast až do 80. let prosperovala, plná multietnických komunit převážně nižší a střední třídy. Starousedlíci ani jejich potomci neměli potřebu se stěhovat, v okolí se nabízela spousta dobře placené práce. V 90. letech se ale továrny začaly zavírat a farmy prodávat velkým zahraničním korporacím.

Jak uzdravit komunitu?

Brzy poté dosáhla neudržitelných čísel ilegální masová migrace, na kterou Hanson ostatně upozorňoval už v roce 2003 v knize Mexifornia. Přišel exponenciální nárůst kriminality a drogové závislosti. A výsledek? „V roce 1970 jsme nezamykali venkovní dveře, v roce 2018 máme šest psů.“

Problémem podle Hansona samozřejmě není migrace jako taková, ale intenzivní masová migrace jednoho etnika. Aby integrace imigrantů smysluplně fungovala, je potřeba, aby systém přijímal pestré skupiny osob, tj. méně lidí z různých společenských skupin a vrstev, kteří se vzájemné motivují a snaží se zapadnout mezi ostatní. Když ale do země proudí jedna velká etnická skupina ze stejné sociální vrstvy, snaží se přirozeně převálcovat ostatní, a ve výsledku dochází k erozi amerických společenství.

Trump vyhrál volby díky tomu, že jej voliči vnímali jako chemoterapii: Není to příjemný zážitek, ale bojuje s něčím mnohem horším.

Tyto kdysi prosperující komunity si podle Hansona erozi nezasloužily. Jejich obyvatelé nejsou líní nebo hloupí. Vždy přemýšleli, jak svým městům pomoct a uzdravit je. Tyto lidi nezničila vlastní neschopnost, ale dlouhodobě nekoncepční migrační politika a velký byrokratický stát, který stále více komplikuje život farmářům a malým podnikatelům. Proto jim nemůžeme vyčítat podporu Trumpa, který si jich všiml a snaží se jim pomoct postavit se zase na vlastní nohy.

Od mnoha vrcholných politiků se tito lidé zatím dočkali převážně pohrdání a výsměchu. Hanson podrobně mapuje výroky většinou demokratických, ale i některých republikánských politiků a novinářů, kteří jimi dlouhodobě opovrhují – od Hillary Clintonové po senátora McCaina, který Trumpovy voliče označil za pomatence (crazies).

Trumpův Grand Slam

Pokud jde o migraci, Donald Trump efektivně získal voliče tím, že jednoduše zaútočil na všechny ostatní. Mexiko podle Trumpa posílá ilegální migranty do USA kvůli národním a ekonomickým zájmům. Demokraté chtějí voliče, rozšiřovat administrativní stát a vypadat dobře pro zbytek světa. Části republikánů se zas ilegální migrace prý hodí proto, že přináší levnou práci.

V oblasti zahraniční politiky Trump víceméně uspěl díku tomu, čím všem lezl na nervy – svou nepředvídatelností. Vychází při tom ze své vlastní metody cukru a biče, kterou představil i knižně: V jedné chvíli zahrnuje oponenta výhružkami a posměšky, za okamžik skládá komplimenty. Tato metoda ovšem podle Hansona není dlouhodobě úplně efektivní – v Severní Koreji na rozdíl od Číny zafungovala jen částečně, a Kim stále zbrojí. Za všemi šokujícími výroky se ale ukrývá propracovaný, v podstatě klasicky republikánský plán zahraniční politiky.

„Novináři ho berou doslova, nikoli vážně. Voliči ho berou vážně, nikoli doslova.“ – Salena Zito

V souvislosti se zahraniční politikou a vyjednáváním Hanson mimochodem poukazuje na Trumpův omezený slovník a často nešikovné výroky, ale zároveň zdůrazňuje, že voličům na nich tolik nezáleží. Cituje při tom novinářku Salenu Zito, která své kolegy varovala před apriorní nenávisti vůči Trumpovu stylu: „Novináři ho berou doslova, nikoli vážně. Voliči ho berou vážně, nikoli doslova.“

Trump u voličů uspěl i autenticitou. Nehrál si na někoho, kým není. Při cestách po státech se třeba nesnažil napodobovat místní přízvuky, jak to pravidelně dělali Clintonová nebo Obama. Hanson tvrdí, že Trump vyhrál volby díky tomu, že jej voliči vnímali jako chemoterapii: Není to příjemný zážitek, ale bojuje s něčím mnohem horším, s rakovinou byrokracie a migrace, která se vymkla kontrole. Ostatní kandidáti v porovnání s ním působili jako aspirin, a aspirinem žádný vážnější problém prostě nevyléčíte.

Příště: Prezident Trump v kontextu tradice amerických prezidentů, jak se mu podařilo zatočit s chimérou byrokracie a co má společného s Drsným Harrym

---

---