Konec jedné éry
14. června 2023, Kateřina Hloušková
Dnes, ve středu 14. června, se v milánském dómu za účasti předních osobností italské společnosti a politické reprezentace v čele s prezidentem Sergiem Mattarellou koná státní pohřeb Silvia Berlusconiho, nejvýraznější a současně nejkontroverznější osobnosti italské politiky posledních třiceti let.
Silvio Berlusconi se narodil za éry Benita Mussoliniho do rodiny řadového úředníka. Prodával vysavače, zpíval v barech a na výletních lodích, později vystudoval práva. Měl nesporné charisma i nezbytnou drzost a uměl si „udělat přátele” – jedním z nich byl i socialistický premiér Betino Craxi (1983 – 1987), který mu dokonce svědčil na svatbě. Až mnohem později vyšlo najevo, že Berlusconi byl už od 70. let členem velice vlivné tajné organizace, zednářské lóže P2, s členským číslem 652. Patrně zde se seznámil se špičkami tehdejší italské politiky, byznysu, justice, ale i organizovaného zločinu, které mu pomohly k bohatství i následnému úspěchu v politice. V roce 2022 jej časopis Forbes zařadit na třetí místo v žebříčku nejbohatších lidí v Itálii, přeskočili jej pouze „nutellový král” Giovanni Ferrero a módní guru Giorgio Armani. Berlusconiho majetek je vyčíslen na více jak šest miliard euro.
Berlusconi podnikatel
Silvio Berlusconi o sobě poprvé dal výrazněji vědět, když jeho firmy v 60. a 70. letech stavěly nová milánská sídliště, například Milano Due. Jde o dodnes oblíbenou rezidentní čtvrť, kde se myslelo i na občanskou vybavenost, systém stezek pro pěší a cyklisty, vodní prvky, parky i zábavu v podobě lokálního televizního kanálu Canale 5. To byl první skromný krok k budoucímu mediálnímu gigantu Mediaset.
Berlusconi měl vždy ohromný dar vycítit potřeby běžných Italů, získat je na svoji stranu a mít z toho osobní prospěch. Nabídl jim (především početným ženám v domácnosti, které pak dlouho tvořily věrné jádro jeho voličstva) síť televizních kanálů proslulou poněkud pokleslými, ale oblíbenými estrádními pořady a jen tak mimochodem i sebe jako prototyp správného Itala.
Nezapomněl ani na další italské vášně. Roku 1986 koupil slavný fotbalový klub AC Milano a postaral se tím o pořádný skandál, protože do té doby byl známý jako fanoušek jejich nesmiřitelného rivala Interu. Skalní příznivci mu to nikdy neodpustili, i když za jeho éry získali Rossoneri devět ze svých devatenácti ligových titulů, pět ze sedmi titulů v Lize mistrů a pět evropských Superpohárů. Nyní už Berlusconi ani nikdo z jemu blízkých klub nevlastní, v roce 2017 byl prodán čínskému investorovi.
Berlusconi politik
Fotbalový pokřik Do toho!, tedy Forza! použil i v roce 1994, kdy založil politickou stranu Forza Italia. V lednu na jednom ze svých televizních kanálů oznámil vstup do politiky, aby ve stejném roce vyhrál volby a stal se italským premiérem. Opětovně byl zvolen v roce 2001. Tehdy v době volební kampaně v přímém televizním přenosu přečetl a následně podepsal takzvané Contratto con gli Italiani, smlouvu o pěti bodech, v nichž slíbil například zvýšení minimálního důchodu na milion lir či vytvoření milionu a půl nových pracovních míst. Poslední bod zněl, že pokud na konci pětiletého mandátu nebudou splněny alespoň čtyři z těchto bodů, odejde z politiky. Kampaň tehdy podpořil i vlastní knihou, kde popsal, jakou Itálii si představuje ve svých snech. Svoje závazky nesplnil, přesto byl roku 2008 opět zvolen italským premiérem.
Berlusconiho Forza Italia měla být stranou nového typu, spíše hnutí bez velkého aparátu, měla pomoci „řídit stát jako firmu”. Jejími kandidáty byly výrazné a oblíbené osobnosti, další pak byli vybíráni v castingu během televizních show. Hnutí prosazovalo nízké daně, odbourání byrokracie, boj s korupcí a konec tradičních politických stran, které zklamaly. Berlusconi sám pak opakovaně tvrdil, že do politiky vstoupit nechtěl, ale musel, aby zachránil svoji milovanou zemi.
Postupem času bylo stále jasnější, že Berlusconiho politické angažmá má pomoci především samotnému Berlusconimu a jeho byznysu. Čelil velkému množství skandálů, byl obviněn a souzen za spolčení s mafií, falšování účetnictví, zpronevěru, daňové podvody a v souvislosti s kauzou Rubygate i za dětskou prostituci. Prosadil zákony, které by mu de facto zajistily beztrestnost, když je pak italský ústavní soud zrušil, prohlásil, že se proti němu všichni spikli a že jedinou náplní jeho politických odpůrců je antiberlusconi. Byl vícekrát odsouzen (za křivé svědectví, za ilegální financování politické strany, krácení daní či zveřejnění odposlechů v živé kauze), ale do vězení z různých důvodů nikdy nenastoupil. V září 2014 byl pravomocně odsouzen za daňové úniky, ale vězení se opět vyhnul. Trest mu byl zmírněn na rok veřejně prospěšných prací, který si odpykával v domově pro seniory nedaleko Milána.
Nikdy se nevzdal předsednictví své strany. Forza Italia po všech skandálech již neměla dřívějších 30 %, ale v posledních volbách získala 8 % a stala se součástí koalice premiérky Giorgi Meloni. Sám Berlusconi byl zvolen senátorem. Další osud strany je však po smrti zakladatele, vůdce a de facto jediné výrazné osobnosti diskutabilní. Forza Italia je Berlusconi, bez něj ji čeká jen postupný pád do zapomnění.
Berlusconi na samém počátku své politické kariéry sice velmi dobře diagnostikoval problémy italské společnosti i politiky, řada jeho kritických postřehů byla naprosto oprávněná a nabídl i solidní volební program, ale velmi rychle ukázal, že neumí vládnout, respektive, že vládne hůře než ti, které kritizoval. Itálie se za jeho éry sice asi relativně dobře bavila, ale nikam se neposunula. Berlusconi nedokázal svůj nesporný talent, který mu umožňoval opakovaně vyhrávat volby, přetavit do schopnosti přinést smysluplné reformy. Itálii zanechal v horší kondici, než kterou chtěl původně napravovat.
Sám sebe viděl jako renesančního velmože, cítil se být dalším z řady italských vévodů či kardinálů, kteří vládli díky pohádkovému bohatství a impozantním intrikám, a jejichž rozmařilá poživačnost dodnes fascinuje celý svět. Silvio Berlusconi si nechal říkat Il Cavaliere a v některých specifických ohledech jím i byl. Miloval okázalost, večírky a společnost žen. Ztělesňoval určitou italskou tradici, i když v posledních letech byl spíše její karikaturou.
Berlusconi a Babiš?
Silvio Berlusconi byl nesporným prekursorem proměny evropské politiky, ústupu od tradičních stran a bezostyšného propojení politiky a byznysu. O Českou republiku se nikdy nezajímal, ale přesto ji výrazně ovlivnil. Když politologové definovali koncept strany-firmy, došli k závěru, že v Evropě existují jen dva krystalicky čisté příklady se všemi fatálními dopady na kvalitu demokracie i stranické politiky: Berlusconiho Forza Italia a Babišovo ANO.
Je jasné, kdo ze zmíněných populistů je originál a kdo se jen snažil o nápodobu. Jsou tu ale i další podstatné rozdíly. Berlusconi vystoupal díky politickým kontaktům se socialisty a patrně i organizovaným zločinem v podmínkách zkorumpované, nicméně demokratické a pluralitní Itálie, Babiš vděčí za svůj vzestup ekonomickým a bezpečnostním strukturám z dob komunismu. Oběma je vlastní naprosto neseriózní styl komunikace, ovšem Berlusconi alespoň udržel větnou stavbu a ovládal gramatiku, zůstal také konzistentní a navzdory svému populismu necestoval zprava doleva a zpět.