Texty

Konec velkých iluzí

Svět se otřásl. Rusko brutálně zaútočilo na Ukrajinu. Všechny naše myšlenky a modlitby jsou teď s ukrajinským národem, jehož chrabrost jednou vejde do učebnic. Přejme jim tolik statečnosti, kolik bude k obraně jejich vlasti potřeba. S psanými i nepsanými dohodami o míru padly i staré iluze, jimiž se moderní společnosti v posledních desetiletích utěšovaly. Abychom zabránili dalším katastrofám, uveďme je na pravou míru:

  1. Rusko nikdy nebude přítelem Západu ani Slovanů.
  2. Rusko nikdy nebude demokracie.
  3. Globalizace, technologie a ekonomická propojenost automaticky nepřinášejí mír.
  4. Moc a lidská agresivita jsou věčné – ale dají se snížit díky realistickému pochopení lidské povahy.

Jestli je na této strašlivé válce něco pozitivního, je to naděje, že teď už snad nikdo nebude pochybovat o tom, že Rusko není a ze své podstaty nemůže být náš přítel. Romantická představa o bratrství Slovanů pod ruským patronátem byl největší omyl, který některé Čechy oblboval až do dnešních dnů. Víra ve spásu přicházející z Ruska se táhla od dob národního obrození přes Kramáře nebo Beneše až k současným iluzím o ruské nevinnosti, kterým věřili prezidenti Klaus a Zeman. Ti si teprve po Putinově agresi uvědomili, jak šeredně se spletli. Pevně věřím, že představa o ruském přátelství je dnes už definitivně pohřbena.

Druhý omyl jde na vrub liberálů a idealistů. Debaty o demokracii v Rusku znamenaly naprosto promarněný čas. Vůbec se nebojím silného výroku, že Rusko demokracií nebude nikdy. Oslněni „Koncem dějin“ jsme zapomněli na zřetelné civilizační překážky, které Rusku zkrátka znemožňují, aby si osvojovalo demokratické principy. Všechny průzkumy nám ukazují, že ruská společnost (nebo minimálně její většina) o demokratický způsob vládnutí nemá zájem. Jelcinovu éru, která Rusko snad poprvé přibližovala k něčemu jako demokracie, v roce 2007 pozitivně vnímalo pouze 5 % dotázaných, zatímco dobu sovětskou 47 %. Vladimir Putin tedy není původcem demokratického deficitu v Ruské federaci, ale naopak důsledkem ruské mentality. Tamní fatalismus se naprosto neslučuje s aktivní občanskou participací, lidskými právy a fungujícím tržním hospodářstvím. Považujme proto Rusko raději za jasnou hrozbu, o které po staletí víme, co máme čekat.

Internet ani obchod nestačí

Mám pro idealisty jisté pochopení. Svět se díky globalizaci spojuje a představa, že šíření „správných“ myšlenek do všech jeho koutů nakonec lidstvo sjednotí a zajistí mu mír, na první pohled dává smysl. Facebook, Instagram, Skype zařídí, že vidíme, co se děje jak v Austrálii, tak v Rusku. Nakonec budeme všichni jedna globální vesnice, které permanentní spojení přinese vysněnou univerzální morálku. Válčení už totiž „nebude výhodné“, jak píše slavný levicově liberální historik Yuval Harari v bestselleru 21 lekcí pro 21. století. Ale realita je bohužel taková, že nás žádný „homo deus“, naprogramovaný na racionalitu a kalkul výhodnosti, nečeká. Lidská přirozenost nikam nezmizela. Technologie dokáže svět velice rychle zlepšit, ale taky velice rychle zhoršit, a lidská surovost s lepší konektivitou nezmizí. Může se naopak ještě více znásobit.

Iluze „míru skrze konektivitu“, můžu-li to tak nazvat, vychází z racionálního přístupu, že v propojeném světě na válce nemůže nikdo vydělat. Tento argument míří k výhodnosti ekonomické provázanosti, kde jakákoli strana toužící po válce dostane tvrdě přes prsty, pokud se pustí do bojových dobrodružství. Jenomže Rusko je plně pod palbou ekonomických sankcí, a na ústup Rudé armády to ani náznakem nevypadá. Lidé prostě nejsou vždy racionální. Vzpomeňme si, jak Norman Angell v předvečer první světové války vydal slavnou knihu The Great Illusion (1910) se závěrem, že válka je kvůli své nevýhodnosti téměř vyloučena. O pár let později Evropa upadla do zkázy, kterou si nikdo nedokázal představit.

Ekonomická spolupráce zkrátka automaticky nezaručuje mír. Koneckonců Evropa a Rusko nikdy nebyly tak silně ekonomicky propojeny jako v posledním desetiletí, a to i přes sankce po anexi Krymu. Evropa si od studené války poctivě pěstovala závislost na Rusku v oblasti zemního plynu. Ačkoli tato politika nebyla vždy nutná, a kolikrát ani pragmaticky výhodná, evropské elity si od větší propojenosti s Ruskem mimo jiného slibovaly garanci míru. Před týdnem se za tuto politiku omluvil bývalý ministr zahraničí Německa Siegmar Gabriel: „Podporoval jsem Nord Stream, protože jsem věřil představě, že ekonomické projekty přinášejí mír“. 24. února bylo vše jinak.

Lidská surovost s lepší konektivitou nezmizí. Může se naopak ještě více znásobit.

V novém světovém pořádku bude potřeba uvědomění, že zlo na světě je a bude přítomno. Jediný způsob, jak s ním bojovat, je přiznat si jeho existenci a nefantazírovat o ideálním světě. Můžeme jej omezovat, ale nikdy se jej nezbavíme. Realistická mezinárodní politika proto nechce zlo vymýtit – vždy chápala, že snění a přemrštěné ideály mohou přinést ještě větší utrpení. Tohoto si byl dobře vědom jeden ze zakladatelů mezinárodního realismu Hans Morgenthau, jenž v knize Politics Among Nations identifikoval prvek moci jako jednu z esencí mezinárodních vztahů. Může se nám to zdát kruté, ale právě moc je primárním hybatelem světové politiky.

Putina se nijak nedotknou řeči o pošlapávání humanismu. Jediné, co na něj, na Kreml i na celou ruskou zahraniční politiku vždy platilo, byla síla. Idealisté se ve své odzbrojovací politice nemohli víc splést. Zaplať pán Bůh za to, že naše vláda spolu s Polskem a Británií tlačila na ostatní členy EU a NATO, abychom Ukrajině okamžitě poslali zbraně a aby byly sankce vůči Rusku co nejtvrdší. Evropské státy naštěstí už pochopily, že zbrojení a vojenská síla členů NATO je jediná šance na udržení míru na našem kontinentu. Hrozby jsou a budou. Pokud chceme udržet mír v rámci západní civilizace, musíme se probudit z idealistických iluzí. Naštěstí nikdy není pozdě.


štítky: # #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter