Ruská agrese během února dosáhla svého druhého výročí a zdá se, že se nacházíme v dalším bodě zlomu. Pokud se ohlédneme zpět na poslední dva roky války, současnost se zdá být vlastně tou lepší z možných variant. Málo lidí věřilo, že Ukrajina odrazí ruskou invazi a udrží si svou svrchovanost. Tato země nás však několikrát překvapila svým odhodláním, důmyslností, a hlavně schopností a ochotou bránit svoji vlast před významně silnějším a větším protivníkem. Řada z klíčových okamžiků války, jako například bitva o Kyjev, mohla poměrně snadno dopadnout ve prospěch Rusů, navzdory celkově velmi optimistickému invaznímu plánu, který do značné míry nepočítal s ozbrojeným odporem Ukrajinců.

Následné přenesení bojů na Donbas změnilo podobu bojů směrem, který favorizoval ruskou armádu, nicméně kromě několika málo měst jako Lysyčansk, Soledar či Bachmut, tamní úsilí nepřineslo žádné významné ruské vítězství. Okupační armáda přitom původně plánovala obsadit a ovládnout  vše. Z dnešní perspektivy se tak jako klíčový úspěch Ruska jeví zejména konsolidace pozemního koridoru na Krym, včetně dobytí Mariupolu. Kromě toho však Rusko ani za cenu všudypřítomné destrukce infrastruktury a zabíjení nevinných lidí nedosáhlo ničeho.

Ukrajina není bezchybná, závisí na ní však i naše budoucnost

Naopak Ukrajině se povedly dvě protiofenzivy, díky kterým osvobodila Charkovskou a částečně i Chersonskou oblast. Pozoruhodným výkonem je i zničení podstatné části ruské Černomořské flotily, zvláště když uvážíme, že Ukrajina je zemí bez vlastního námořnictva. Poslední ukrajinská ofenziva však z řady důvodů selhala a země se po ní ocitla ve velmi nepříznivé situaci.

Ukrajina do jisté míry podcenila nejen ruskou schopnost generovat bojové jednotky a nahrazovat tak vlastní obří ztráty, ale i potřebu budovat vlastní defenzivní linie. Další chybou Ukrajiny, která se v současnosti jasně projevuje, je nedostatečná míra mobilizace vlastních občanů. Západní země pak selhaly v poskytování dostatečného množství vojenské pomoci, zejména naprosto klíčových položek jako jsou například dělostřelecké granáty. Lze debatovat o důvodech tohoto selhání, někde se jedná o absenci výrobních kapacit, někde o nedostatek ochoty Ukrajinu dále podporovat. Většinou  však jde o chybná politická rozhodnutí. Ve výsledku na tom nezáleží, protože dopady těchto chyb jsou zřejmé. Ukrajina v současnosti trpí akutním nedostatkem munice, který do značné míry Rusku umožnil zisk Avdijivky i další postup. Absence silných obranných linií velmi pravděpodobně povede i k dalším územním ztrátám.

Válka na Ukrajině nezmizí, když se o ní přestaneme bavit

Ať chceme, nebo ne, konflikt je v současnosti  přinejlepším v poločase. Přestože na politické řešení si můžeme počkat i mnohem déle, dlouhodobé udržení současné intenzity bojů  není pravděpodobné. Západ tedy má ještě možnost vše zvrátit, když se ze svých chyb poučí. Chce to však reálné odhodlání a pevná politická rozhodnutí.

Jedním z vynikajících příkladů je česká iniciativa výkupu dělostřelecké munice od třetích států. Situaci to sice samo o sobě nevyřeší, ale je to poměrně zajímavé dočasné řešení..Spojenci nezbytně musí navýšit výrobní kapacity, pokud tak neučiní, šance na pozitivní vývoj budou mizivé. Sama Ukrajina pak musí provést stále odkládanou mobilizaci, protože válka se bez vojáků vést nedá. Následky  váhání  mohou být nedozírné.

Rusko sice nejspíš nemá sílu na to zabrat celou Ukrajinu, nicméně současná okupace přibližně pětiny jejího území, včetně významného pozemního koridoru na Krym a poničená infrastruktura ve zbytku země je výsledek, který Putin nejspíš dokáže prodat jako úspěch. Po všech obětech, které ukrajinský národ přinesl, lze rozumně očekávat, že takový status quo současná politická reprezentace při případných jednání neuzná. Evropu by tak paralyzoval zamrzlý konflikt, který bude mnohem závažnější, než situace mezi lety 2014 a 2022.

Zastánci mírového řešení hrají do karet Kremlu

Českým politikům, kteří lobují za mír a diplomatické řešení konfliktu na úkor ukrajinské územní celistvosti, lze říci mnoho věcí. Tou hlavní je, že jejich postoj je  naivní a  žádný mír samozřejmě nepřinese. Novodobé Rusko se vůči Západu chová nepřátelsky již více než dekádu. Jejich sabotážní akce tajných služeb zabila dva naše spoluobčany v roce 2014 a seznam podobných podvratných akcí v různých zemích Evropy, které jdou za hranu tradiční špionáže, lze za poslední roky doložit celou řadu. Jedinou cestou k mírovému uspořádání je maximální odhodlání ubránit mezinárodní systém, který zamezuje a tvrdě trestá změnu hranic vojenskou silou. Lidé, kteří obhajují nutnost územních ústupků výměnou za mír, dělají stejnou fatální chybu jako západní účastníci Mnichovské konference v roce 1938. Ti si mohli, jak trefně poznamenal Churchill, vybrat mezi hanbou a válkou, zvolili hanbu, ale nakonec měli oboje. Poučme se z toho!

---