Půda a naše péče o ni představují klíčový faktor veškeré zelené politiky. Starost o kvalitu půdy a v širším slova smyslu o kvalitu krajiny je ještě významnější než tolik skloňovaná péče o kvalitu ovzduší. Kvalita ovzduší je totiž přímo závislá na kvalitě krajiny, nikoliv naopak. 

Složitý soubor témat jako dramatický pokles spodní vody, problémy se zásobováním pitnou vodou, neschopnost krajiny zadržet srážkovou vodu, zvyšování teploty, enormní vodní a větrná eroze, znehodnocování zemědělské půdy, neschopnost rostlin bránit se škůdcům, zvyšování podílu průmyslových hnojiv a pesticidů, kontaminace vod, kůrovcové kalamity, kácení lesů, zabírání orné půdy pro výstavbu (v ČR neuvěřitelných 15 hektarů denně), ale i ekonomické aspekty jako tlak na cenu potravin a potravinovou soběstačnost, to všechno jsou jen některé z projevů, které mají společného jmenovatele.

Tím je nedostatečná či přímo špatná péče o krajinu. V českých podmínkách jsme si celý tento komplex problémů v posledních letech nesprávně zjednodušili na problematiku sucha. Dlouhodobé sucho je však jen viditelným projevem, nevyhnutelným důsledkem a nikoliv příčinou našich současných problémů.

Je spravedlivé připomenout, že konkrétně v České republice sehrál negativní roli v péči o krajinu historický vývoj. Dlouhé období vlády komunismu se zločinným pohledem na osobní svobodu a soukromé vlastnictví znamenalo fatální přetržení přirozených a po staletí budovaných vazeb mezi člověkem a jeho přirozeným životním prostředím. Část viny pak padá i na modernizaci, kdy byla manuální práce postupně nahrazována mechanizací.

Výsledkem těchto procesů je fakt, že se musíme vyrovnat s dědictvím nepřirozeně velkých půdních celků, znehodnocenou krajinou bez vazeb na konkrétního majitele a také tím, že na dobu komunismu navázala další etapa bezohledného zemědělského podnikání, kdy je dlouhodobá, a tedy zdánlivě zbytečná a nevýnosná péče o zdroje nahrazena měřitelným a pokud možno okamžitým ziskem.

Zemědělství a životní prostředí jsou spojené nádoby a snahy o jejich oddělení jsou v převážně zemědělské krajině neodůvodnitelné. Jinými slovy: Ve specifických podmínkách České republiky se nelze starat o životní prostředí, pokud nebudeme tlačit na změny v dosavadní zemědělské praxi. Konzervativně uvažující člověk musí cesty ke zlepšení hledat především v návratu či rozvíjení dlouhodobě prověřených postupů a s ohledem na konkrétní situaci i místo.

Skutečný vlastník a řádný hospodář

Na kvalitě půdy musí záležet především vlastníkovi, je to právě on (nikoliv nájemce či pachtýř), komu se jeho majetek zhodnocuje, nebo naopak devastuje. V České republice je 3,2 milionu vlastníků, kteří drží 76 % z celkové výměry zemědělské půdy. Na většině zemědělských ploch ale hospodaří nájemce či pachtýř, před nimiž se skutečný vlastník cítí často bezmocný. Významnými vlastníky půdy jsou i obce, které mohou diktovat podmínky místním zemědělcům.

Zásadní změnu však přinese pouze celková změna zemědělské politiky, která nebude hrát na ruku zemědělským pseudopodnikatelům, kteří nejsou motivováni starat se o zdroje svého momentálního podnikání, protože v případě jejich znehodnocení či vyčerpání svůj podnikatelský záměr prostě přesunou jinam. Zemědělec nesmí být primárně placen za množství půdy, kterou obhospodařuje, ale za kvalitu, s jakou o ni pečuje. Plošné platby na hektar musí být nahrazeny platbami, které budou zohledňovat nástroje ochrany půdy známé jako Dobrý zemědělský a environmentální stav půdy (DZES).

Pozemkové úpravy jako nástroj péče o krajinu

Je také třeba zásadně pokročit v pozemkových úpravách, které racionálně a funkčně uspořádají pozemky tak, aby se na nich dalo lépe a efektivně hospodařit. Je to totiž nejen nástroj k vyřešení vlastnictví pozemků a částečnému napravení křivd z minulosti, ale také k znovuvytvoření krajinných prvků, jako jsou cesty, meze, stromořadí, zatravněné údolnice (místa, kde přirozeně voda odtéká z polí) apod.

Značná část vlastníků je majiteli třeba jen několika hektarů uprostřed obrovského lánu bez přístupové cesty, jinde nedořešené vlastnictví blokuje rozvoj obcí, budování cyklostezek, obnovování historických cest, kanálů a podobně.

Pozemkové úpravy tak mohou nejen napravit dějinné křivdy, ale i znovuobnovit náš vztah ke krajině a místu, kde žijeme. Už pouhý letmý pohled na mapu ukončených či alespoň zahájených pozemkových úprav prozradí, že máme hodně co dohánět. A jako vždy je třeba i dohlížet na kvalitu provedených krajinných zásahů. Vyasfaltovaná polní „dálnice“ sice zpřístupní pozemky, ale hlinitopísčitá polní cesta s mezemi a středovým pásem porostlým vegetací je jistě lepším řešením pro krajinu.

Je také nezbytné zvýšit všeobecnou informovanost. Česká veřejnost musí být dostatečně a nezaujatě informována a motivována k podpoře šetrných a udržitelných forem zemědělství. Ti, kteří o svoji půdu pečují řádně a dlouhodobě udržitelně, musí být společností oceňováni.

Při správné péči o půdu a krajinu bude přibývat různých tůní, mokřadů, meandrujících potoků, remízků, mezí, průlehů či průsaků, bude se přirozeně navracet biodiverzita. Je to proces, kdy hospodář zná svoji půdu, ví, co potřebuje, ví, jak v ní zadržet nezbytnou vodu, kde a jak orat, co sít, jaké použít meziplodiny, čím hnojit. Toto respektování a „čtení krajiny“ nelze ničím nahradit. Krajina je schopná regenerace, člověk jí však v tom nesmí aktivně bránit.

Jak již bylo naznačeno výše, péče o půdu a krajinu je velmi složitý vzájemně se ovlivňující komplex nejrůznějších dílčích problémů s obrovskými důsledky nejen pro Česko, ale také v rámci EU. Problematice sucha stojí nejblíže téma drancování půdy pěstováním převážně technických monokultur, které s sebou nese obrovské množství dalších negativních dopadů. V nedávné minulosti jsme byli svědky fatálních chyb, ze kterých je nezbytné se poučit.

Střednědobá adaptace

Již výše jsme uvedli, že péči o krajinu považujeme za zásadní a důležitější než plány na celoplanetární boj proti CO2, u nichž je výsledek nejistý. Jsme totiž přesvědčeni, že relativně drobné, uchopitelné, a tedy i realizovatelné kroky směřující k lepší péči o krajinu budou mít v součtu výraznější vliv na změnu klimatu než komplikované soubory nařízení a závazků.

Budeme-li například v extra- i intravilánu usilovat o lepší hospodaření s vodou (šetrné zemědělství, přirozený vícedruhový les, menší a rozmanitá pole, meandry vodních toků, tůně, mokřady, stromy, stromořadí, polní cesty, městská zeleň, zelené střechy, stěny, zelené pásy) budeme tím současně podporovat i přirozené procesy, které ve svém důsledku povedou ke zlepšení i v oblasti snižování CO2.

Evapotranspirace stromů

Pod stromem je ve dne až o 3 stupně nižší teplota než v jeho okolí, vzrostlý strom odpaří 100–400 litrů vody denně. Strom je nejúčinnější klimatizací: v průběhu deseti hodin chladí své okolí díky výparu vody výkonem 7 kW, zatímco běžné klimatizace mají výkon kolem 2 kW.

Zdravá půda

Metr krychlový zdravé půdy zadrží cca 200 litrů vody, taková půda je neutužená a bohatá na humus, nevyžaduje chemická hnojiva. Střídáním plodin a zajištěním velké druhové rozmanitosti se zabraňuje rozmnožení škůdců, rostliny není nutné tolik chemicky ošetřovat. Není ani třeba dodávat, že méně chemie v půdě znamená méně kontaminovanou povrchovou i spodní vodu.

Potlačování tepelných ostrovů

Nejtypičtějšími tepelnými ostrovy jsou města plná povrchů, které se rozpálí na vysokou teplotu. Za slunného počasí o teplotě vzduchu 30 °C, má kapota automobilu 42 °C, beton 48 °C a střecha domu dokonce 70 °C, naopak teplota pod stromy je 28 °C a v blízkém okolí vodních prvků jen 23 °C. V husté zástavbě s vysokým podílem pevných povrchů se vsákne jen 15 % dešťových srážek, více jak polovina bez užitku odteče (ve zdravé a pestré krajině se naopak více než polovina srážek vsakuje). Z výše uvedeného je jasné, že tepelné ostrovy jsou zároveň místy nejvíce ohroženými klimatickými extrémy, jako jsou vlny horka či naopak přívalové deště.

Shrnuto, zdravá pestrá krajina zmírňuje teplotní výkyvy, zachytává více vody a zabraňuje větrné i vodní erozi. Kromě přirozeného žádoucího zvýšení biodiverzity plní také svou hospodářskou a estetickou funkci. Stejně tak i městská krajina musí být ve větší míře pestrá a zelená. Účinné změny však mohou nastat i na již zastavěném území, v pracovním prostředí či našich domovech.

Samozřejmostí by mělo být využívání tzv. šedé vody, ozelenění stěn i střech, využívání lokálních obnovitelných zdrojů elektrické energie. Vynikajícími příklady životnosti a výhodnosti takových postupů jsou tzv. Živé stavby firmy Liko-S ze Slavkova u Brna či brněnský areál Otevřené zahrady a ekologické Nadace Partnerství, kde lze dohledat i mnohá konkrétní technická řešení a soubory dat z nejrůznějších měření.

Relativně jednoduchou odpovědí na složité otázky dneška by nemělo být sociální inženýrství a megalomanské akce, ale pestrá krajina a návrat biodiverzity!

Seriál analytických textů k environmentální politice připravili Kateřina Hloušková a Petr Dvořák ve spolupráci s Institutem pro pravicovou politiku. Vyšlo také v Nové Orientaci na webu Forum24.cz.

---

---