Konzervativní zelená politika (3): Inovace jsou účinnější než sliby a závazky

23. července 2021, Pravý břeh

Tři roky po podepsání Pařížské dohody dosáhlo svých stanovených cílů pouze šestnáct z téměř dvou stovek signatářských států. Klimatická politika je podobných nesplněných slibů plná už od dob summitu v Riu de Janeiro (1992). Navíc země, kterým se daří plány plnit, jsou většinou ty méně rozvinuté, jejichž závazky patřily k těm nejméně ambiciózním. Slib omezit emise totiž často znamená omezit ekonomický růst, což si ve skutečnosti přeje málokdo.

Na environmentální problémy ale nemusíme pohlížet jen radikální, revoluční antikapitalistickou optikou, můžeme je vnímat jako problém, který lze vyřešit pomocí odpovědného managementu a investic. Pro konzervativce by měly být primárním řešením moderních ekologických problémů výzkum, vývoj a vytváření prostředí, v němž se daří inovacím a technologickému pokroku.

Doporučení Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) i známé britské Sternovy zprávy se shodují v tom, že kromě přípravy na chaotičtější a méně předvídatelný svět nabádají i k mohutným investicím do inovativních zelených technologií. Je to jedna z nejdůležitějších oblastí, kde můžeme komplexně a velmi účinně redefinovat zelenou politiku – nikoli jako politiku omezování a zákazů, ale jako politiku růstu, nových pracovních příležitostí a inovativního řešení problémů.

Přesměrujme co nejvíce peněz (minimálně 3 % HDP, ideálně však ještě více oproti současným 1,9 %) do výzkumu, strategických sektorů a chytrých technologií. Pokud by vláda dokázala zaštítit, aby se Česko systematicky snažilo dosáhnout v této oblasti maxima, pomohlo by to vyřešit nejen současné ekologické problémy, ale i společenskou stagnaci.

Navrhujeme proto dva prioritní okruhy inovací:

1/ V socio-ekonomické sféře zlepšování šíření informací na trhu, což automaticky vede k optimalizaci nabídky, a tím i šetření energiemi a dalším kapitálem (kvalitní veřejná doprava, která se v maximální míře přizpůsobuje poptávce, infrastrukturní služby, které se automaticky vypínají, když je nikdo nepotřebuje, atd.).

2/ V ekologické sféře podpora celého ekosystému krajiny („reconciliation ecology“, maximální podpora biodiverzity a tedy minimalizace rizika, že se sázka na jednu kartu v budoucnu ukáže jako mylná).

Jaká je role státu?

Stát by rozhodně měl oceňovat ekologicky šetrné jednání, ale tím, že bude vyžadovat výsledky, nikoli předepisovat konkrétní strategie, jak jich dosáhnout. Důležitou součástí úspěšné environmentální politiky je proto koncept technologické neutrality.

Ten znamená, že standardy mají předepisovat vlastnosti, resp. maximální povolenou škodlivost produktu, ale už ne specifickou technologii či postup, který by k tomu měl jeho výrobce použít (například maximální množství polutantů v emisích motorových vozidel, ale ne konkrétní typ filtru). To, jak firma požadovaných výsledků dosáhne, je zcela na její invenci. Takový model zaručuje prostor pro inovace, nacházení nových řešení a optimální investice nákladů.

Druhou základní rolí státu v oblasti výzkumu a vývoje je garance bezpečného a otevřeného prostředí. Patří sem péče o stabilitu pravidel, investice do vzdělávacího systému a vstřícnost vůči profesionálům ze zahraničí.

Firmy by měly mít jasnou představu, s čím mohou dlouhodobě počítat, ať už z hlediska kvalitativních standardů ekonomických nástrojů (např. likvidita ekonomických pobídek), nebo pravidel hry (stabilní, dlouhodobá, společně vyjednaná pravidla navzdory střídání vlád, zákony, které nesvádějí k obcházení, spolehlivá ochrana patentů a duševního vlastnictví atd.). Pak mohou snáze investovat do vývoje, ale mají i větší motivaci podílet se na společensky prospěšných projektech.

Text vznikl ve spolupráci s Institutem pro pravicovou politiku.

Ke kýženému cíli vedou tři vzájemně se podporující strategie:

1/ Výkonové / kvalitativní normy („performance standards“), tj. minimální požadavky na výkonnost, efektivitu a environmentální stopu produktu nebo služby (např. ekologické normy pro osobní automobily nebo pro nově stavěné budovy);

2/ Ekonomické signály, tj. politika, která motivuje k využívání čistějších technologií a zajišťuje, aby se externality promítly do cen (např. uhlíková daň, dotace na úspornější vybavení);

3/ Podpora výzkumu a vývoje, který může zrychlit inovace a přijatelnost nových technologií. Patří sem vládní podpora základního výzkumu (technologií, které zatím nejsou konkurenceschopné), podpora spolupráce mezi akademickou a soukromou sférou, ale také často opomíjené udržování prostředí, v němž je výhodné podobné projekty rozvíjet (nekompromisní vláda práva, ochrana duševního vlastnictví, moderní vzdělávací politika, rozumná pravidla pro lovení mozků v zahraničí).1

Nechat růst, nebo řídit a omezovat?

K podpoře inovací můžeme přistupovat ze dvou základních pozic – můžeme akcentovat tržní mechanismus, nebo normy a centrální řízení. Nástroje založené na tržním principu ponechávají největší část odpovědnosti na samotných firmách.

Patří sem daňové nástroje, poplatky za znečišťování nebo obchodovatelné kvóty na spotřebu či vypouštění nežádoucích látek. Jejich povaha motivuje firmy k tomu, aby hledaly způsoby, jak v tomto režimu dosáhnout lepších výsledků než konkurence (např. vyrábět tak, aby se postupně obešly bez nákupu povolenek).

Nástroje založené na příkazech oproti tomu vyžadují dodržování přesně definovaných norem. Obě varianty mají svá pro i proti, ideální je jejich vhodná kombinace.

Konzervativní zelená politika by principiálně měla preferovat tržní přístup tam, kde obě možnosti přinášejí srovnatelné výsledky. Je totiž důvod předpokládat, že firmy se na základě vlastní analýzy trhu rozhodnou chytřeji, než by toho byl schopen stát.

Pro tržní přístup aktuálně hovoří i fakt, že firmy dnes zelené technologie aktivně nabízejí a zdokonalují, protože po nich neustále vzrůstá poptávka (a protože také roste bohatství společnosti, která si zelenější variantu může stále více dovolit).

Z tohoto hlediska stačí „jen“ zajistit tak kvalitní a tak jednoduché zákony, abychom tomuto přirozenému společenskému vývoji zbytečně nebránili.

Oponenti této teze naopak doporučují, aby stát definoval, jaké oblasti jsou pro něj prioritní, a ty významně zvýhodňoval přímo. Výsledná sada priorit by v tomto případě měla vyplynout z rozsáhlých, pravidelných a transparentních konzultací mezi státem, byznysem a akademickou sférou.

I když má tato možnost své výhody, měli bychom se vyvarovat rizika, které tento přístup provází, a sice že se veškerá zelená a/nebo inovační politika vyčerpá tím, že nějaký úřad jednou za čas rozdělí dotace do vybraných firem, v nejhorším případě těm, které mají pevné svazky se státem.

Takový typ pobídek, byť může mít určitý pozitivní efekt, může způsobit víc škody než užitku, protože deformuje trh a znevýhodňuje firmy, které nemají kapacity vejít se do tabulek, ale zato mají potenciál přijít s něčím opravdu inovativním a potřebným.

Stát rovněž nesmí převzít roli záložního investora v obřích korporacích a financovat z veřejných peněz inovace, k nimž by firmy byly zjevně přirozeně donuceny v rámci tržní soutěže.

Cílem podpory environmentálních inovací je docílit toho, že nová technologie bude tak levná, aby se vyplatilo ji používat.

Je přirozené, že firmy v investicích do inovací často vidí především zátěž. Do vývoje musejí vložit peníze, které se v nejlepším případě vrátí až dlouho poté, co vývoj přinese výsledky, a nikdo nemá jistotu, že se investice nakonec opravdu vyplatí.

Stát může tato rizika částečně tlumit. Zatímco inovace ve zdravě se vyvíjecí firmě pokryje poptávka trhu a konkurenční boj, stát se může rozhodnout, že v národním zájmu převezme část odpovědnosti. Předpokládá to jednak cílenou podporu projektů v rámci vědeckých institucí, ale také odstraňování překážek spolupráce mezi vědeckými centry a soukromým sektorem.

Druhou důležitou možností je podpora slibných technologií během období „údolí smrti“, tj. mezi vývojem a komerčním nasazením. Takové technologie už prošly úspěšným testováním, ale trh se na ně zatím nestačil adaptovat.

Státy s výraznými úspěchy v této oblasti se vyznačují tím, že koncentrují podporu výzkumu a vývoje do několika pečlivě vybraných strategických oblastí, například prostřednictvím špičkových institucí, které fungují v partnerství se soukromým sektorem.

Inspirací by nám mohla být německá Fraunhofer-Gesellschaft (FG), síť 69 výzkumných ústavů rozmístěných po celé zemi, největší vědecká instituce v Evropě, která klade důraz na aplikovaný výzkum. Většina projektů netrvá déle než 2 roky a zaměřuje se na okamžité výsledky, které je možné okamžitě přenést do praxe.

Pomáhá tak vyplnit mezeru v rozpočtu mezi základním výzkumem a komercializací, přičemž 30 % rozpočtu pochází z veřejného sektoru a 70 % ze smluvních vztahů s firmami a institucemi, které s FG spolupracují. Jednotlivé instituce FG jsou rozděleny do osmi skupin pokrývajících konkrétní oblasti výzkumu (Materiály a komponenty, Mikroelektronika apod.).

Potenciál inovací v České republice

Česká republika se nejen při volbě své environmentální politiky musí ptát, jakou zemí chce být v budoucnu. Zelené inovace mají potenciál zasáhnout do řady našich vzájemně propojených problémů, jakými jsou kvalita životního prostředí, zastaralé vzdělávání, špatná struktura daní nebo zranitelnost ekonomiky.

Musíme se rozhodnout, jestli jsme ochotni investovat do vzdělání a infrastruktury tak, abychom posílili schopnost vyvíjet vlastní nápady a stali se atraktivní zemí pro špičkové zahraniční partnery, nebo zda se spokojíme s jednodušší cestou importéra technologií, který nemůže nabízet kvalitu a inovační potenciál, a tak mu nezbývá než konkurovat cenou výroby, především levnou prací.

Česká ekonomika samozřejmě „neutáhne“ gigantické projekty jako vývoj nových generací elektromobilů nebo akumulátorů, nikdy patrně také nedosáhne na světovou špičku v oblastech, ve kterých jsme znevýhodnění (větrná energie, mořská biologie), ale může dosahovat světových výsledků ve vývoji malých projektů a chytrých řešení.

Máme na čem stavět například v oblasti chemie (odpady, plasty) nebo kybernetiky (úspora energií, chytré sítě). Své relativně omezené možnosti musíme přeměnit v komparativní výhody a nesmíme se spoléhat na to, že k nám něco přijde samo.

Ano, je pravda, že velkou část naší ekonomiky vlastní zahraniční firmy, a můžeme tedy očekávat, že se k nám inovace (a tedy i část peněz pro přechod na zelenou ekonomiku) dostanou sekundárně, ale měli bychom mít mnohem vyšší ambice.

Samotná přítomnost high-tech výroby totiž mnoho neznamená, pokud k ní dodáme jen minimum vlastní přidané hodnoty – tou je v naší zemi většinou jen levnější pracovní síla. Taková výroba se snadno může přenést kamkoliv jinam, ideálně tam, kde bude práce ještě levnější.

Nebuďme montovnou, kam nápady přicházejí zvenčí, zasaďme se o mnohem vyšší investice do vzdělání, vědy a výzkumu, o oboustranně výhodné propojení akademické sféry a firem. A pak „jen“ sledujme, co naši lidé dovedou. Inovace a správně směřovaná lidská kreativita jsou mnohem účinnějším nástrojem v cestě za lepším životním prostředím než zákazy a nedůvěra.

Snažit se vytvořit globální režim nakládání s CO2 tváří v tvář autoritářským zemím, jako je komunistická Čína, je marný boj, ale u sázky na inovace je to něco podstatně jiného.

Zásadní přesměrování peněz do výzkumu a vývoje zelených technologií vyžaduje nejen spolupráci všech zemí, ale vytváří též konkurenci a možnost získat komparativní výhody v porovnání s těmi, kdo se nestihnou včas přeorientovat. Usilujme o to, abychom byli mezi zeměmi, které z probíhající proměny globální ekonomiky vyjdou jako vítězové.


1Zdroj: Hal Harvey – Robbie Orvis – Jeffrey Rissman: Designing Climate Solutions: A Policy Guide for Low-Carbon Energy, Washington (Island Press), 2018.

Seriál analytických textů k environmentální politice připravili Kateřina Hloušková a Petr Dvořák ve spolupráci s Institutem pro pravicovou politiku. Vyšlo také v Nové Orientaci na webu Forum24.cz.

štítky: # # #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter