V Bruselu a Belgii obecně Mikuláš, andělé a čertové sice nechodí, ale skoro se zdá, že do Evropského parlamentu (EP) se posledně jmenovaných stvoření pár kousků zatoulalo. A v podobě korupčního obvinění místopředsedkyně EP Evy Kailiové, jinak řecké socialistky, přinesli do sídla zástupce voličů členských států Evropské unie (EU) pěkně velký pytel zkažených brambor a vlhkého uhlí. Aspoň podle médií. Jak ta česká, tak ta evropská totiž skandál související se vztahem EU ke Kataru, namnoze rámují jako problém EP či dokonce celé EU. Neprávem a zbytečně.

O podstatě korupční kauzy, která začala v pátek 9. prosince policejní razií, a jejím dosavadním vývoji se toho napsalo dost. Přesto je nutné aspoň jádro problému uvést, protože bez faktického kontextu je těžce uchopitelný a pochopitelný. Podstatou věci je snaha Kataru, který nyní hostí světový šampionát ve fotbale, poupravit svou reputaci v EU. Zvolenou cestou byla korupce, jejímž cílem bylo změkčit a zmírnit rétoriku EU, a to prostřednictvím EP a person spojených s nevládním sektorem. V případu byly dosud obviněny nižší desítky osob a zadrženy nijak závratné finance. Přesto se kolem něj strhnul humbuk, který nezažila ani Santerova Komise, která byla z korupčních důvodů přinucena odstoupit již v roce 1999.

Jistě, v době Jacquese Santera, jehož kolegium se rezignací vyhnulo potupnému odvolání právě nyní ostřelovaným EP, nebyly on-line média a sociální sítě. Přesto je rámování katarské kauzy jako problému EP či celého politického systému EU mimořádně problematické a vůči EP (potažmo EU) nefér. Za prvé, Eva Kailiová je dosud jedinou zasaženou političkou z více než sedmi stovek unijních zákonodárců. Zadrženo bylo sice několik asistentů, ale to není nijak překvapivé – svět poslaneckých kuloárů je specifický všude a přitahuje různé lidi. Ostatně, pohled mezi osoby, které vykonávaly či vykonávají asistentské pozice třeba v české Sněmovně, by bezesporu vedl také k zajímavým příběhům a čas od času i zvednutým obočím. Jinak řečeno, z prohřešku jedince nelze vyvozovat nic o instituci a z chování administrativního aparátu už vůbec ne. Za druhé, korupční kauzy mnohem větších rozměrů a dopadů se běžně dějí v národních politických systémech a národních parlamentech. Znovu není třeba chodit pro paralely daleko – moderní český parlamentarismus by příkladem několika problematických jedinců jistě posloužil. Nikdo z nich ale nikdy nedělal soudy o Sněmovně či Senátu či o celém politickém systému České republiky. Není přitom důvod očekávat, že by politický systém EU měl být jiný, než jsou politické systémy členských států – tvoří jej v obou případech lidmi zkonstruované instituce, které obsluhují stejně se chovající političky a politici. A soudit chování politiků EU jinými měřítky, než třeba chování německých politiků je pokrytecké. Za třetí, v úvahu se musí vzít také podstata kauzy. EP nepředstavuje aktéra, který by v zahraniční politice EU hrál první housle a mohl cokoliv sám o sobě ovlivnit. Jistě, konstruování image a diskurzu o konkrétní zemi hraje roli – nic jiného Kaliová a její spolupracovníci v zásadě ovlivňovat nemohli – ale nejedná se o problém přímého ovlivňování závazných politických rozhodnutí.

Peskování národní politiky bylo a je oblíbeným koníčkem zejména levicových a levostředových poslanců a poslankyň, takže není divu, že reportování a rámování kauzy provází hlavně v národních státech určitá škodolibost

Na druhou stranu, za mediální hysterii kolem Evy Kailiové si EP může do značné míry sám, a tak trochu je způsobena celkovým nastavením politického systému EU. Za prvé, EP – a unijní politické nadnárodní instituce – se dlouhodobě implicitně stavěly do pozice lepších a morálnějších aktérů, než jsou ty, které můžeme nalézt v národních politických systémech. Peskování národní politiky bylo a je oblíbeným koníčkem zejména levicových a levostředových poslanců a poslankyň, takže není divu, že reportování a rámování kauzy provází hlavně v národních státech určitá škodolibost. Za druhé, unijní elita (včetně řady europoslanců) přehnaně citlivě reaguje na sebemenší problém, který pak hyperbolizuje do neúměrných závěrů a za vlasy přitažených interpretací. Za třetí, fokus na EP a rámování kauzy jako problému instituce může být také důsledkem interinstitucionálních konfliktů, která mezi institucemi EU tu v menší, tu ve větší míře existují. Nic z toho ale dramatické závěry, jež jsou z kauzy činěny, nelegitimizuje a nečiní je validní.

V tuto chvíli nelze samozřejmě vyloučit, že se katarská kauza nerozroste také na další politiky a další politické skupiny EP. Pravděpodobné to ale moc není. Zůstane-li tedy pouze u jedné poslankyně a jejího reputačního vlivu, může EP a jeho politická kultura zůstat v klidu. A skoro se chce říct: „Kéž bychom také my v Česku měli také jen takové korupční problémy…“.

---