Texty

Kupředu levá, pravá… Doba svádí extrémy dohromady

Žijeme v postideologické době, hodnotové škály se proměnily, tradiční dělení na pravici a levici už neplatí… Podobné úvahy zaznívají už řadu posledních let. Můžeme si o nich myslet ledacos a přinejmenším částečně je rozporovat. Nicméně řeč je většinou o hlavním proudu stranického spektra, dynamický vývoj přitom nastává i na jeho okrajích. Například teď u nás.

Konkrétním příkladem může být pestrost řečníků na nedávné protivládní demonstraci na pražském Václavském náměstí. Vidět jsme tu mohli komunisty (jak předsedkyni strany a doslova eurokomunistku Kateřinu Konečnou, tak stoupence tvrdé linie a prezidentského kandidáta Josefa Skálu), okamurovce se sociálnědemokratickými kořeny Jaroslava Foldynu či šéfku Trikolory – tedy deklaratorně konzervativně-pravicového subjektu – Zuzanu Majerovou. Anebo také Miroslava Ševčíka, který se pro změnu léta vydává za liberálního ekonoma a je děkanem Národohospodářské fakulty VŠE, v minulosti tam ale působil v Ústavu marxismu-leninismu a byl kádrem KSČ. To vše pod tóny hymny zpívané Tomášem Hnídkem alias Ortelem. Následná protestní akce odborářů byla proti tomu jen hodně slabým odvarem.

Společný nepřítel

Nejde ale ani tak o jednu akci, jakkoliv viditelnou, ale spíše o splývání všech těchto proudů na základě názorové blízkosti. Netýká se to jen pouhé protivládní rétoriky, to by bylo příliš široké a obecné. Je to silný odpor k různým progresivistickým tendencím, ať už v genderové či „zelené“ rovině. Je to nevraživost nejen k bruselské byrokracii – i to je vlastní také dalším politickým silám – ale k evropské integraci jako takové. Jisté názorové souznění bylo patrné také v souvislosti s kritizovanými anticovidovými opatřeními.

V části tohoto nesourodého společenství pak také bují negativistický postoj k NATO a našim euroatlantickým vazbám, s důrazem na „zločinné“ chování Spojených států. Patrné jsou v tomto segmentu také sympatie k Rusku a s tím spojené promoskevské (a protikyjevské) postoje k nynějšímu konfliktu na Ukrajině.

A jako spojovací článek pak důraz na „obyčejného člověka“, někdy s přívlastkem „českého“, přerůstající v antielitářství. Přehlédnout nelze ani občasné výpady vůči liberální demokracii jako takové, i když tady by paušalizování bylo nespravedlivé. Ostatně i komunisté mají historicky demokratické principy rádi, neboť díky nim se dostávají k moci – a teprve pak mohou začít s jejich destrukcí.

Společná řeč?

Vyplývají z toho nicméně dvě hlavní otázky. Nakolik tyto donedávna ještě soupeřící až znepřátelené elementy směřují k homogenitě a spolupráci? A jakou mají reálnou politickou sílu?

Přesnější odpovědi dá samozřejmě až blízká budoucnost, leccos ale odhadnout lze. Pravé i levé extrémy nyní našly společného nepřítele, ať už v podobě současné vlády či u výše zmíněných témat. S jistou nadsázkou to lze přirovnat ke vztahům v některých subkulturách za normalizace – anarchisté a punkeři v odporu ke komunistickému režimu také dokázali najít společnou řeč se skinheady, což se ovšem po listopadu 1989 dramaticky změnilo.

Je to tedy především spojenectví účelové, ačkoli některé vazby mohou zůstat a položit základ novým politickým silám. Už jen proto, že mnozí společní nepřátelé – např. progresivistické trendy – nejen nezmizí, ale mohou dál nabírat na síle.

Rozděleni, a proto oslabeni

Podobně je to s politickým potenciálem. Rozdrobenost krajního spektra mu v politickém systému neumožňuje větší vliv, i přesto, že matematickým součtem podpory obvykle dojdeme ke zhruba pětině voličstva, což není úplně zanedbatelný potenciál. Nicméně, bez oslovení širších vrstev obyvatelstva a vzhledem k nízkému koaličnímu potenciálu se k reálné politické moci budou dostávat jen těžko.

Více prosadit se daří pouze SPD, která je šikovně rozkročena. Jednak nad pomyslnou hranicí oddělující mainstreamové a krajní strany, zároveň v sobě mísí pravicové i levicové („dělnické“) prvky, trošku po vzoru francouzské Národní fronty, zvláště za dob Jeana-Marie Le Pena. A straně Tomia Okamury to přináší volební ovoce, jak se nedávno ukázalo.

V komunálním klání se SPD podařilo posílit pozice, poprvé má zastupitele ve všech krajských městech a v jednom obvodu (Karlovy Vary) dokonce její nominantka postoupila do druhého kola senátních voleb. A solidní pozici si drží i v celostátních průzkumech, nedávné volební modely agentur Kantar CZ i Median straně shodně přiřkly 11,5 procenta.

To je ovšem příběh pouze SPD a případně jejích partnerů. Komunisté se potácejí kdesi mezi dvěma až třemi procenty, ještě o něco hůř je na tom samotná Trikolóra. Zde je asi představa nějaké širší volební spolupráce přece jen hodně divoká, nicméně na ulici to funguje. Zatím jen tam…


štítky: #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter