Letošní komunální a senátní volby potvrzují, že ODS se v proměňujícím se politickém spektru stává jedinou celostátně významnou politickou stranou napravo od středu. Z toho plyne velká odpovědnost nabídnout občanům silnou, věrohodnou a atraktivní alternativu pro nadcházející volby parlamentní.

Je proto důležité zamýšlet se i nad vlastními limity, které nám zatím brání získávat pro náš program ještě větší porozumění a podporu voličů. Jedním z těchto limitů je, že máme tendenci u lidí předpokládat a hledat něco, čím se vyznačuje správná politická strana, ale zpravidla jen málo občanů. Mám na mysli jasné ideové ukotvení.

Stará a nová výzva

Liberálně-konzervativní strana, která má dosažitelnou ambici vést zemi, potřebuje podporu širokého spektra občanů, z nichž mnozí se s naším programem možná budou identifikovat z jiných důvodů, než z jakých ho formulujeme. V řadě případů bude jejich podpora vyplývat z konkrétní politické situace a historického období (tak tomu mimochodem nesporně bylo v 90. letech minulého století). Často se vyskytující úvahy na téma „návratu voličů“, kteří nás volili kdysi, případně o tom, že nemá smysl usilovat o voliče, kteří nás „nikdy nevolili“, jsou mimo. Politická strana musí být pro voliče relevantní a atraktivní právě teď.

Proto je třeba dobře rozumět povaze našich politických konkurentů a tomu, jaký typ voličů se k nim vztahuje. V České republice je dnes základní politické štěpení patrně generační a geografické. Z průsečíku obou aspektů se zde vyprofiloval autoritářsko-paternalistický proud, k němuž se upíná významná část starších voličů a který dnes ztělesňuje především „hnutí“ ANO. Směrem k mladší generaci se pak jako hlavní politická konkurence profiluje proud radikálně, avšak procedurálně chápané demokracie: piráti.

Moderní stát stojí na kapitalismu. Stát není jen záruka abstraktní osobní svobody, ale především záruka zcela konkrétních, zejména vlastnických práv spojených s ideálem, že každý člověk se může svým úsilím dobrat spokojeného života.

Zatímco proud autoritářsko-paternalistický možná chápeme lépe, neboť je to do velké míry starý známý socialismus, resp. korporativismus, s tím druhým máme větší problém. S jednoduchým nálepkováním zde nevystačíme, je vlastně spíše kontraproduktivní. Dnes hojné označování kdečeho za „neomarximus“ totiž druhé straně dodává pocit jakéhosi étosu a společné identity, který by možná jinak byl jen slabý.

Podstata problému s politickými preferencemi nastupujících generací je poněkud závažnější a leží zcela jinde než v nějaké domnělé ideologické indoktrinaci. Jde o to, že v mladé generaci je stále více těch, kteří necítí svůj přirozený zájem na fungování kapitalismu.

Moderní demokratický právní stát, s jehož budováním a udržováním je liberálně-konzervativní proud neoddělitelně spojen od 19. století, přitom stojí právě na kapitalismu. Demokratický právní stát není jen zárukou abstraktní osobní svobody, neposkytuje jen prostor k různým podobám politické participace. Je to především záruka zcela konkrétních, zejména vlastnických práv spojených s ideálem, že každý člověk se může svým úsilím dobrat spokojeného života pro sebe a svoji rodinu.

Život je jinde?

Toto je zjevně stále větší části mladé generace vzdálené. Nikoli proto, že by věřili v nějaký alternativní koncept fungování společnosti a ekonomiky, ale prostě proto, že je to mimo každodenní zkušenost jejich života.

Ceny bydlení se zejména ve velkých městech dostávají do výše, kde pro mladého člověka ztrácí smysl o aspiraci na vlastnictví nemovitosti vůbec uvažovat (nemluvě o tom, že to vlastnictví znamená spíše doživotní dluh). Podnikání je obtížné kvůli byrokratické zátěži a mladí lidé na něj ani nejsou dobře připraveni ze škol. Nemluvím jen o konkrétních znalostech a dovednostech, ale hlavně o mentálním nastavení, neboť české školství se orientuje na přípravu loajálních zaměstnanců a moc netoleruje neúspěch, kterému se při podnikání nelze vyhnout.

Ani zaměstnanecká dráha však už není tak samozřejmá jako dříve. Změny přinášené technologickým vývojem a inovacemi začínají měnit samotné pojetí práce. Struktura české ekonomiky navíc ustrnula v minulosti, i když už dávno nedává smysl zůstávat v pozici subdodavatele řešení vymýšlených jinde. Úroveň průměrného výdělku je i proto významně pod hladinou příjmů, které bychom v Česku reálně potřebovali k příjemnému životu.

Kapitalistické svobody jsou mladé generaci vzdálené, jsou mimo každodenní zkušenost jejich života. Funkční alternativa vůči liberálně-konzervativní vizi však (zatím) zjevně neexistuje.

Ztráta zájmu mladší generace o politický a ekonomický model Česka posledních tří desetiletí je proto vlastně očekávatelná. Symptomatické přitom je, že tento nezájem o kapitalismus a konkrétní svobody se nepojí s žádnou připravenou alternativou. Odtud ta přepjatá pozornost upřená na demokracii v čistě procesním smyslu a upnutí se na „transparentnost“, z velké části coby projev prosté frustrace.

Funkční alternativa vůči liberálně-konzervativní představě společnosti, politiky a ekonomiky v ucelené podobě však (zatím) zjevně neexistuje, což ostatně platí celosvětově. To je pro nás možná ta nejlepší zpráva. Stále však zbývá mnoho práce. S něčím jsme již začali – antibyrokratický program je zásadní, stejně jako rozumné nastavení celkové daňové zátěže. Potřebujeme však jít dále. Nevystačíme jen s tím, že určité věci budeme hájit nebo se k nim vracet. Je třeba si připustit, že nové podmínky si žádají, abychom řadu věcí nově promysleli.

---