Poté co palestinská teroristická skupina Hamás zahájila před několika dny bezprecedentní útok na Izrael, přesunula se pozornost světové veřejnosti do této oblasti. Avšak ne na dlouho. Už v pátek se po svém vystoupení na summitu lídrů Společenství nezávislých států v kyrgyzském Biškeku dostal na přední pozici v komentářích sdělovacích prostředků znovu ruský prezident Vladimir Putin.

Kdo viděl videozáznam projevu, který přinesla ruská média, musel mít pocit, že sleduje frašku ve stylu Commedia dell’arte. „Teď je hlavní zastavit krveprolití,“ zdůraznil mimo jiné Vladimir Putin, na jehož příkaz loni v únoru ruská armáda zahájila invazi na Ukrajinu. Sledovala jsem ruce ruského prezidenta, jak berou z útlé hromádky jeden po druhém bílé listy papíru s předepsaným projevem a po přečtení je kladou stranou, aby nepřekážely. Naslouchala jsem klidné dikci vládce Ruska a matně mi vytanula na mysli povídka Ruce Julije Daniela. 

Jak naznačuje název povídky, ústředním motivem jsou ruce. Hrdina, bývalý čekista, nemyslí na nic jiného. Je jimi posedlý. Prošel psychiatrickou léčebnou, ale stále na nich vidí krev. A co je nejhorší – stále se třesou. Bez cizí pomoci není schopen života. Sám nic nedokáže. Přidělili mu osobní asistentku, která za něj píše protokoly. Není schopen se ani podepsat. A ruce – každý, koho potká, při pohledu na ně rychle odvrátí oči stranou –, z nichž žádné mýdlo nedokáže smýt lidskou krev, se stále třesou…

Od exilového vydání Danielových Rukou ve Washingtonu uplynulo letos šedesát let. Společně se třemi dalšími kratičkými prózami zachycujícími přízračné situace, jež by se v kontextu vyšinutých pravidel sovětského režimu mohly stát veskrze reálnými, se stala příčinou Danielova zatčení a rozpoutání monstrózního soudního procesu, který se odehrál na jaře roku 1966. Do povědomí tehdejšího kulturního světa vstoupil jako proces Siňavskij–Daniel. Vedl ho předseda nejvyššího soudu RSFSR Lev Smirnov. Tentýž, co se jako zástupce prokurátora Ruděnka, vrchního žalobce za SSSR, účastnil norimberského procesu. Sovětská moc dávala všemi vnějšími atributy najevo, že zločiny, jež mají být souzeny, jsou mimořádně závažné. Bylo to poprvé v dějinách sovětské literatury, kdy proces nebyl založen na vykonstruovaných obviněních, ale oba jeho aktéři, spisovatelé Andrej Siňavskij a Julij Daniel, byli pohnáni k trestní odpovědnosti za uměleckou tvorbu. Siňavského potrestali dvanácti lety ztráty svobody, Daniel byl za útlý sešitek se čtyřmi novelami odsouzen k pěti letům lágru a čtyřem letům pobytu ve vyhnanství.

Literární styl Julije Daniela, jedné z nejpozoruhodnějších, ale nepříliš známých postav sovětské undergroundové prózy, je nejčastěji označován jako fantazmagorický realismus. Jako situační východisko svých literárních textů sice spisovatel volí reálné situace, ale dovádí je ad absurdum. Stejné situace se opakují a postupně vytvářejí jakousi zvláštní clonu — realita se mění a posouvá někam jinam. Během soudního procesu se Julij Daniel hájil tím, že svými krátkými texty, zachycujícími děsivou realitu vyšinuté totalitní společnosti, chtěl poukázat na to, že strašlivé časy stalinského kultu s masovými represemi, vyháněním a vyhlazování celých národů se mohou opakovat: „To, co jsem popsal ve svých prózách, je ve srovnání s tím dětská hra…“

V posledních měsících ožívají ruskou zásluhou přízraky, o nichž jsme si mysleli, že už nikdy neožijí. Nastávají situace, o nichž jsme si mysleli, že už nikdy nenastanou. Vladimiru Putinovi se zatím ruce před kamerami viditelně netřesou, jen fantazmagorie jako by se čím dál víc stávala realitou.

---