V Česku jsou v provozu dvě velké rafinérie zpracovávající surovou ropu – v Litvínově a v Kralupech nad Vltavou. Ta litvínovská je větší (kapacita 5,4 milionů tun ropy ročně), starší a technicky uzpůsobená na ruskou exportní směs, tedy směs sirnaté ropy z Uralu a lehké ropy ze západní Sibiře. Kralupská rafinerie je menší (3,3 milionů tun), mladší a designovaná na zpracovávání sladkých lehkých rop.

Obě rafinérie patří firmě Unipetrol, tedy polském koncernu PKN Orlen. Ten je akciovou společností s majoritní účastí polského státu (prostřednictvím přímo polského státu a penzijního fondu). S výjimkou Ministerstvem financí vlastněnou firmou MERO, která je monopolním poskytovatelem přepravních služeb surové ropy na území České republiky, nemá český stát žádnou kontrolu nad dodávkami ropy či jejím zpracováním. O využití rafinérií, o objemech přepracované ropy, o skladbě produkce, o zdrojích surové ropy a ropných kontraktech apod. se rozhoduje v Polsku.

Toto zjištění však v žádném případě není doporučením, aby stát majetkově do ropného sektoru vstupoval, či aby v současné době do situaci řešil regulatorně. Naopak, stále se bavíme v podstatě o tržních rizicích, které jsou primárně obchodního charakteru, týkají se společnosti PKN Orlen a jsou na této úrovni jednoznačně řešitelné. PKN Orlen je navíc silná firma působící v Polsku, Česku, Německu či Litvě, provozující mj. také další rafinérie v Polsku a v Litvě. I přes aktuální problémy je v současné době např. v procesu akvizice státní firmy PGNiG, největšího polského producenta ropy a zemního plynu.

Ruská ropa je nahraditelná

Ropa do Česka proudí ze dvou směrů. Ropovodem Družba z východu a ropovodem IKL ze západu. Družbou sem proudí právě ruská exportní směs, která směřuje do Litvínova (případně také kazašská ropa, která činí zhruba 10–15 % české spotřeby). Ropovod IKL navazuje na ropovod TAL, který má svůj počátek v námořním ropném terminálu v italském Terstu. Technicky vzato tak lze tímto ropovodem protlačit jakoukoliv ropu z celého světa, která do Terstu dopluje v tankeru. A do velké míry se tak i děje, ať už pro přímé zpracování, mísení či testování tudy do Česka v posledních letech přitéká ropa z Alžírska, Ázerbájdžánu, Libye, Nigeru, Nigérie, Norska, Saúdské Arábie, USA apod. Spotřeba surové ropy v Česku se víceméně rovná kapacitám rafinérií, zhruba polovinu pokrývá Ruská federace, zhruba čtvrtinu Ázerbájdžán a zbytek jiní, výše jmenovaní dodavatelé.

Ruská ropa je nahraditelná, podívejme se však na věc nejdříve technicky, posléze obchodně a nakonec kapacitně.

Ruskou ropu nelze nahradit tak, že se prostě navýší dodávky od ostatních dodavatelů. Rafinérie mají totiž svá technická omezení. Jednoduše řečeno, čím více se dovezená ropa svým chemickým složením liší od ropy, na kterou je technologie v rafinérii vyladěna, tím vyšší jsou jednotkové náklady na zpracování, a tím vyšší jsou podíly nezpracovaných zbytků. Technologická úprava rafinérií by trvala měsíce až roky a vyžadovala by nemalou investici. Ruská ropa se proto bude nahrazovat dvěma způsoby: Buď kontrakty s dodavateli, kteří exportují ropu svým chemickým složením velmi podobnou ruské exportní směsi (je to například saúdskoarabská či íránská ropa). Druhou možností je domácí mísení několika druhů rop tak, aby byl výsledný produkt opět chemicky co nejbližší požadovanému standardu pro technologii v rafinérii. Technicky je tak ruská ropa nahraditelná relativně bez potíží.

Obchodně zásadnější problémy také očekávat nelze. Vzhledem k vysoké likviditě komodity na trhu jsou ropné kontrakty převážně krátkodobé, takže na trhu jistě volná ropa k dispozici bude, a to i v dostatečné kapacitě. Unipetrolu se již například nedávno podařilo navýšit rezervaci přepravních kapacit na ropovodu TAL pro již zmíněnou saúdskoarabskou ropu, kterou lze zpracovat v Litvínově. Kvůli dnes obecně vyšší ceně energetických komodit na světových trzích a pod tlakem EU, která rozšiřuje sankce proti Rusku embargem na dovoz ruské ropy, lze však očekávat, že toho dodavatelé využijí ve své cenové politice, což se pak samozřejmě propíše do vyšší ceny konečných produktů. My to následně přímo pocítíme především na čerpacích stanicích a nepřímo na rostoucí ceně celé řady dalších produktů všedního použití, které se z ropy vyrábějí.

A co kapacitně? Představíme-li si, že Družbou ropa pro litvínovskou rafinérii proudit nebude, dostaneme ji do Česka ze západu? Dostaneme, a to ze dvou důvodů. Zaprvé díky diversifikačním snahám první české vlády Václava Klause, úspěšně zakončeným spuštěním ropovodu IKL v prosinci 1995. A za druhé díky dlouhým vyjednáváním společnosti MERO, úspěšně zakončeným odkupem 5% podílu od firmy Shell a majetkovým vstupem do akcionářské struktury ropovodu TAL v roce 2012. Díky fyzické existenci ropovodu na západ a díky majetkovému podílu na společnosti provozující navazující ropovod nebudeme mít dnes zásadní potíže v zajištění náhrady za ruskou ropu. V evropském ropném sektoru žádný „third party access“ jako v zemním plynu není, majetková účast v ropovodu se tak rovná přednostnímu přístupu k přepravní kapacitě.

Není třeba bát se fyzického nedostatku a ani státní zásahy nejsou nutné. Ropné produkty nicméně budou velmi pravděpodobně dražší.

Maximální možná spotřeba ropy v Česku se rovná kapacitám rafinérií, tedy 8,7 milionů tun ropy. Málokdy se však dostává přes osm milionů kvůli technicko-provozním aspektům výroby v rafinériích. A pokud ano, je to spíše kvůli nákupům ropy do strategických zásob. Kapacita ropovodu IKL je 10 milionů tun, tedy bez problémů. Kapacita navazujícího ropovodu TAL činí aktuálně kolem 43 milionů tun. Jakkoliv ropovod TAL zásobuje i Rakousko, Německo a Itálii, je na něm pro Česko k dispozici dostatečný objem. Navíc, v projektech společného zájmu Evropské komise je projekt zaměřený na obnovu tlakových stanic na trase ropovodu, čímž by se kapacita zvýšila až na maximálních cca 48 milionů tun. Realizováno by to mělo být v roce 2023.

A nakonec, i kdyby v nějakém těžko představitelném scénáři ropa skutečně fyzicky nějakou dobu nebyla k dispozici, nastupují do hry strategické zásoby ropy a ropných produktů – povinnost plynoucí z našeho členství v Mezinárodní energetické agentuře –, v ČR aktuálně pokrývající 94 dní spotřeby. A navíc je nutno si připomenout, že zdaleka ne všechny rafinérie v Evropě zpracovávají ruskou ropu, ale zároveň mnoho z nich by s velikou radostí dodávalo svoje produkty na nový trh, obzvlášť při vyšší cenové hladině produktů…

Opravdu není třeba se bát fyzického nedostatku a ani státní zásahy nejsou nutné. Všechny scénáře se však s velmi vysokou pravděpodobností propíší do vyšších nákladů, ropné produkty tedy budou nějakou dobu velmi pravděpodobně dražší.

---