Už přes dva roky se Francie pravidelně stává rukojmím protestujících. Stoupenci levicového Hnutí žlutých vest nepřestávají s tlakem na prezidenta Emmanuela Macrona a jeho daňovou politiku. Boj proti vládě se rozšířil do různých částí politického spektra a pokračoval demonstracemi proti důchodové reformě či právě projednávaném bezpečnostním zákoně. Všechny tyto iniciativy nakonec daly vznik něčemu většímu, a to protestu podstatné části Francouzů proti Macronově středovému populismu. Co to znamená?

Když Emmanuel Macron, dříve ministr za Socialistickou stranu, vstupoval se svým hnutím Republika vpřed! na scénu jako kandidát na prezidenta, podařilo se mu získat celkem různorodý elektorát. Široce rozkročený subjekt bravurně oslabil jak socialisty, tak roztříštěnou pravici. O tom ostatně svědčí také složení poslaneckého klubu hnutí, kde bychom našli velkou škálu politiků od bývalých socialistů (25 % základny) přes středové osobnosti (12 %) až po pravici (15 %). Ti všichni vytvořili slepenec, který i přes vnitřní silná pnutí fungoval, či spíš existoval až do příchodu skutečné krize. Její slabé nebo pozdní řešení vytáhlo do ulic desetitisíce lidí a zatím se nezdá, že by se jim chtělo skončit a jít domů. Jen málo prezidentů slíbilo tolik jako Macron, a přitom se dočkali takto klesající popularity a výrazné politické i občanské krize.

Pokud by si Macron chtěl vzít poučení z francouzské historie, nemusel by jít daleko. Na podobnou strategii jako on totiž sázel i prezident Nicolas Sarkozy. Uškodila mu snaha vše řešit i za cenu obcházení premiéra Fillona, rádoby nový „lidský“ přístup a výrazně větší investice do vlastní image než do práce v politice. Sarkozy se proto stal jedním z nejkontroverznějších prezidentů a nakonec v roce 2012 ani neobhájil mandát.

Strany vyklidily pole

Dvě hlavní „tradiční“ síly, tedy Socialisté a Republikáni, daly Macronovi šanci, aby zazářil. Levice si po slabém výkonu vlád a dalších problémech (jako byly skandální výroky ministra pro ekologii či odchod premiéra kvůli prohře levice v komunálních volbách v roce 2014) těžko mohla myslet na silnější výsledek.

Zajímavější problém lze myslím vidět na pravici. Po odchodu staronového předsedy a bývalého prezidenta Sarkozyho v roce 2017 totiž strana nedokázala přijít se silným kandidátem. Vítěz pravicových primárek, bývalý premiér François Fillon, stál poněkud bezradně mezi šéfkou krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penovou a právě Emanuelem Macronem. Pro jedny příliš konzervativní, pro druhé málo. Voliči nechtěli střední cestu a dali přednost originálům, zatímco Fillon se musel spokojit pouze s odpadlíky z obou voličských skupin. Výsledek? Republikáni poprvé od roku 1951 neměli svého kandidáta ve druhém kole (nepočítáme-li pravostředového d‘Estaigna). Za uspokojivých jistě nemůžeme považovat ani osm procent voličů, a tedy čtvrté místo v loňských evropských volbách.

Průzkumy nicméně naznačují, že popularita Republikánů začala opět stoupat, její voliči sází na silný – avšak ne radikální – antiimigrační apel, na důležitosti opět nabývá i témat rozpočtu. Výsledkem je prvenství v letošních senátních volbách a jisté posílení o čtyři senátory. Pravice proto nyní opatrně slaví malé, ale důležité úspěchy.

Vrátí se na stůl klasická politická témata a klasické konfliktní linie?

Totéž se však nedá říct o prezidentu Macronovi ani o jeho vyprázdněném hnutí, jehož popularita padá s koncem premiéra Phillipa. Nebylo by fér přičítat to jen koronavirové krizi. Zatímco podle průzkumů ve Spojeném království či v Německu své vládě věří 60 a 64 procent dotázaných, ve Francii je to pouze 35 procent (samotný prezident jako hlava exekutivy získal ještě o procento méně). Vedení země se dostalo do velkých problémů. Poněkud drsnými slovy francouzského profesora Philippa J. Maareka si to Macron namířil z kapitolu rovnou k Tarpejské skále.

Velkým problémům nadále čelí Socialisté, jejichž výsledky zůstávají pravidelně horší než na pravici. Můžeme tu pozorovat podobný přeliv jako v Česku – levicoví voliči přešli k Macronovým populistům podobně jako u nás k ANO. Otevírá se tím myslím zajímavá debata, zda se se zjednodušením stranického spektra vrátí na stůl klasická politická témata a klasické konfliktní linie. Pokud je to skutečně tak, recept pro programově silnou, rozumně orientovanou pravici zní jednoduše, jednoduchý ale zdaleka není. Žádá si dvě věci – kvalitní program a silné a důvěryhodné kandidáty, kteří jej prosadí. Zda Francouzi obojí najdou, se teprve uvidí.

---